II. ÚS 2105/14

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Swiss Forfait spol. s r. o., se sídlem Na Perštýně 362/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem se sídlem Panská 6, Praha 1, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 43 Nt 7223/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu, kterým soud nařídil prohlídku jiných prostor a pozemků stěžovatele. Stěžovatel čelí podezření ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle ustanovení § 210 odst. 2 a odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měl dopustit tím, že spolu s dalšími podezřelými předstíral vzájemné obchodní vztahy, na základě nichž měly vzniknout údajné pohledávky, za něž nebylo zaplaceno, a na které se vztahovalo stěžovatelem uzavřené pojištění rizika nezaplacení pohledávek. Namísto peněžní úhrady pohledávek byly poté vystaveny směnky, které stěžovatel převedl na poškozené bankovní společnosti, které nevěděly, že související obchodní činnost a pohledávky byly jen předstírány. Současně byly poškozeny pojišťovny, po nichž bylo žádáno pojistné plnění, ač pojistné události ve skutečnosti nevznikly. Dle odůvodnění napadeného příkazu bylo nezbytné prohlídku jiných prostor stěžovatele provést z důvodu získání materiálů, které by objasnily, zda docházelo k řádné obchodní činnosti stěžovatele, či zda úkony jím vykazované směřovaly pouze k vylákání peněžitého plnění od poškozených. Zároveň bylo nezbytné, aby prohlídka byla provedena jako neodkladný úkon ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť jinak by mohlo dojít ke zničení nebo ztrátě důkazů, které mohou být též výnosem z trestné činnosti.

2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na nedotknutelnost osoby a soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zachování lidské důstojnosti dle čl. 10 odst. 1 Listiny, právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny, zásadu rovnosti účastníků řízení zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny a porušilo též zásadu vázanosti státní moci zákonem vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v prvé řadě v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to zejména ve věci neodkladnosti úkonu. Vydaný příkaz k prohlídce trpí také celou řadou chyb formálního i věcného charakteru, vyplývajících již z toho, že soud nekriticky převzal skutečnosti uvedené v návrhu Vrchního státního zastupitelství v Praze. Stěžovatel rovněž soudí, že odůvodnění rozhodnutí lze považovat za natolik obecné, že by je bylo možno aplikovat zcela paušálně, a proto není přezkoumatelným způsobem zdůvodněno. Taktéž rozporuje nezbytnost provedení napadené prohlídky jiných prostor, neboť poskytl orgánům činným v trestním řízení veškerou součinnost a nebylo tak nezbytné v natolik invazivní míře zasahovat do jeho soukromí. Zásah do majetkových práv stěžovatel spatřuje především v odebrání některých zajištěných dokumentů, bez kterých nebude schopen bránit svá práva v dalších probíhajících řízeních, nesouvisejících s řízením trestním. Porušení zásady rovnosti účastníků (a potažmo též práva na spravedlivý proces) spočívá ve faktu, že oznamovatelem trestného činu je jeho protistrana civilního řízení vedeného v současnosti, která tak může využít tohoto trestního řízení pro získání důkazů pro inkriminovaný civilní spor a být tak protiprávně zvýhodněna. Stěžovatel rovněž namítá zásah do jeho dobré pověsti, neboť úkony orgánů činných v trestním řízení byly prováděny u jeho dlouhodobých obchodních partnerů.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudní moci z hlediska dodržování podústavních právních předpisů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 a čl. 92 Ústavy). Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, a dokonce i povinen, posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

6. Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V tomto kontextu je nutno poznamenat, že prohlídka jiných prostor a pozemků (či domovní prohlídka) je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je tak především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů.

7. Ústavní soud se otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) Ústavní soud poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec." Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy, a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je proto "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti." Zatím naposledy a nejkomplexněji se Ústavní soud otázkou domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014. Na právní názory, v tomto nálezu obsažené, pro stručnost v plném rozsahu odkazuje (viz body 34-56).

8. V této souvislosti Ústavní soud akcentuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, ale musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. kupř. nález sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263), a především shora citovaný komplexní nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13].

9. Ve stěžovatelově případě však Ústavní soud z ústavněprávního hlediska neshledal žádný důvod domnívat se, že by napadeným příkazem k prohlídce jiných prostor a pozemků bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

10. Pokud stěžovatel namítá, že provedené prohlídky nemohly být chápany jako neodkladné úkony, připomíná Ústavní soud svoji ustálenou judikaturu, dle níž neodkladnost tohoto úkonu musí být z jeho odůvodnění, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, především seznatelná [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297) a nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13]. V odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom obvodní soud dostatečně konkrétně uvedl, z jakého důvodu považuje tyto úkony za neodkladné, když vyzdvihl jak důležitost potencionálních důkazů, tak i možnost jejich eventuálního zničení či ukrytí. Zároveň považoval za důležitý argument fakt, že získané materiály mohou být důležité i pro zajištění výnosů z trestné činnosti. Stejně tak popsal činnost, která je prověřována jako podezření ze spáchání trestného činu, přičemž odůvodnil, z jakého důvodu jsou právě materiály získané při domovní prohlídce důležité pro eventuální objasnění trestné činnosti. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy naplňuje požadavky kladené na tento typ rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu a s ohledem na výše vyřčené obstojí při přezkumu ústavnosti provedených zásahů.

11. Co se týče stěžovatelem namítané přiměřenosti nařízené prohlídky (i s ohledem na zásah do podnikatelské sféry stěžovatele), musí i zde Ústavní soud zdůraznit doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů prověřujících páchání trestné činnosti v přípravné fázi trestního řízení. Tyto orgány (zejména pak obecné soudy) mají nejlepší předpoklad pro apriorní posouzení přiměřenosti prováděného úkonu a Ústavnímu soudu pak zásadně nepřísluší ex post posuzovat oprávněnost jejich úvah a závěrů, a to i v případě, že by se s nimi neztotožňoval. Jak vyplývá již z trestního řádu, v přípravném řízení uvažuje rozhodující obecný soud při nařizování úkonů zasahujících do základních práv vždy toliko v rovině pravděpodobností a vyvažování ohrožených zájmů. Ústavní soud by v tomto směru mohl na ochranu základních práv prohlídkou dotčené osoby zasáhnout pouze v případě zjevného excesu v odůvodnění předmětného příkazu; tedy např. v situaci, kdy je z příkazu zjevné, že se soud poměřováním dotčených zájmů vůbec nezabýval nebo jeho úvahy postrádají racionálnost. K tomu však v projednávaném případě nedošlo, neboť v odůvodnění příkazů je podáván srozumitelný nástin trestné činnosti, jež je prověřována, a jsou uvedeny též věci důležité pro trestní řízení, které by měly být zajištěny při prohlídce jiných prostor. Z odůvodnění příkazu tedy nevyplývá, že by se rozhodující orgán činný v trestním řízení nezabýval věcí dostatečně, či že by byl v posuzované věci institut prohlídky jiných prostor dokonce zneužit. Naopak, z odůvodnění plyne, že soud si byl vědom, že zásah do práva na nedotknutelnost obydlí může být proveden pouze v krajním případě (obvodní soud sám připomněl důležitost čl. 12 odst. 2 Listiny), tak jak tomu bylo v nyní projednávaném případě.

12. Stěžovatel dále namítá zásah do majetkových práv spočívající v déletrvajícím zajištění některých dokumentů získaných při domovní prohlídce. Zde však Ústavní soud musí poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nekonkretizuje, jaké konkrétní dokumenty mají orgány činné v trestním řízení protiprávně zadržovat; zejména neuvádí, zda se jedná o dokumenty, které jsou uvedeny v příkazu k prohlídce jiných prostor. Uvedené je přitom klíčové, neboť je nasnadě, že dokumenty, které orgány činné v trestním řízení potřebují k prověření a případnému objasnění trestné činnosti, a které takto byly označeny v napadeném příkazu, budou stěžovateli vráceny až po jejich vyhodnocení. Obzvláště s ohledem na složitost rozklíčení jejich obsahu se totiž nabízí, že v případě nutnosti jejich okamžitého vrácení by fakticky domovní prohlídka ztrácela v těchto případech finanční kriminality své opodstatnění, neboť by nedošlo k řádnému vyhodnocení získaných poznatků, důležitých pro trestní řízení.

13. Ústavní soud musí též odmítnout námitku stěžovatele, že provedená prohlídka narušila rovnost účastníků v souběžně probíhajícím civilním sporu, jehož stranami je on a oznamovatel trestné činnosti. V této souvislosti zdejší soud podotýká, že dle ustanovení § 2 odst. 3 trestního řádu je státnímu zástupci uložena povinnost trestně stíhat všechny trestné činy. Je tedy jeho úkolem, aby řádně učinil vše potřebné k náležitému zjištění trestných činů a jejich pachatelů a aby v důsledku toho mohlo být soudem provedeno spravedlivé řízení a rozhodnuto o vině a trestu za trestné činy. Na tomto závěru nic nemění ani případné další právní vztahy mezi oznamovatelem trestného činu a jeho pachatelem (případně mezi pachatelem a poškozeným), byť i zde platí, že činnost orgánů činných v trestním řízení musí šetřit práva svobody dotčených osob. Přesto předestřený argument považuje Ústavní soud za lichý, neboť samotné účastenství v civilním sporu nemůže v žádném případě vyloučit, že se tytéž strany stanou "protikladnými stranami" v trestním řízení (a naopak). Konečně, v řízení o ústavní stížnosti směřující vůči příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat okolnosti jiného civilního řízení, o němž není jakkoli zpraven.

14. Pokud pak stěžovatel vyzdvihuje, že provedená prohlídka zasáhla též do jeho pověsti a práva na lidskou důstojnost, musí Ústavní soud připomenout, že právo na lidskou důstojnost a nedotknutelnost osoby a soukromí je úzce spjato s nedotknutelností a ochranou obydlí a společně s právem na ochranu osobní svobody se považuje za nedílnou součást soukromé sféry každého jednotlivce [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.)]. V nyní projednávané věci však nelze přehlédnout, že stěžovatelem není jedinec - fyzická osoba, jehož lidská důstojnost musí být v maximální míře chráněna. Stěžovatel je obchodní společnost, tedy osoba právnická, u níž se pojmově o "lidskou" důstojnost jednat nemůže a je proto namístě hovořit toliko o ochraně dobré pověsti a dobrého jména. To však nevylučuje, že v zákonem připuštěných případech a při šetření práv a svobod takovéto právnické osoby může veřejná moc do tohoto práva v přiměřené míře zasáhnout.

15. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele, jak již Ústavní soud vyložil výše, neboť inkriminovaný zásah byl proveden na základě zákona, sledoval Ústavou a Listinou chráněné hodnoty a byl též přiměřený, přičemž napadené rozhodnutí se neodchýlilo ani od ústavních zásad práva na spravedlivý proces. Pouze okrajem Ústavní soud připomíná, že pokud by následně stěžovatel prokázal, že vedené trestní stíhání nebylo důvodné a zároveň prokázal zásah do svých práv, včetně vzniku nemajetkové újmy, může postupovat dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, a žádat úhradu vzniklé škody po státu [srov. též např. nález sp. zn. III. ÚS 1976/09 ze dne 13. 12. 2011 (N 208/63 SbNU 419)]. Výsledek tohoto případného sporu však Ústavní soud samozřejmě nemůže jakkoli předvídat.

16. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak nevybočuje z judikatury vyšších soudů ani z judikatury Ústavního soudu. Zároveň dle Ústavního soudu napadené rozhodnutí nezasáhlo v nepřiměřené a neakceptovatelné míře do dalších práv stěžovatele. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

17. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2105/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies