II. ÚS 2627/14

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele T. A. N., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2014 č. j. 8 To 197/2014-169 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2014 č. j. 3 T 230/2011-147, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o přednostní projednání věci dle § 39 zákona o Ústavním soudu.

Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 230/2011 se podává, že stěžovatel byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 26. 12. 2011 č. j. 3 T 230/2011-45 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a byl mu uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně byl podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo vydáním uvedeného trestního příkazu, neboť nebyly shledány důvody obnovy dle § 278 tr. ř. Stížnost stěžovatele byla dalším napadeným usnesením Krajského soudu v Brně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

Stěžovatel nesouhlasí s důvody, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí návrhu, a rozhodnutí stížnostního soudu, jež v podstatě pouze odkazuje na argumentaci nalézacího soudu, považuje s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 za nepřezkoumatelné. Pokud nadto krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání, přičemž poukázal na dodatečně předložený trestní příkaz, jednal v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces, neboť stěžovatel neměl možnost se k tomuto důkazu vyjádřit. V této souvislosti odkazuje na praxi Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na věc Vokoun proti ČR.

Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Nelze tedy v jakékoliv "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod obnovy řízení, tak jak zamýšlí stěžovatel, ale musí být splněna podmínka, že tyto nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, které stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení a které obecný soud konfrontoval s původně zjištěnými skutkovými zjištěními, však není Ústavní soud v zásadě oprávněn, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu podle Ústavy České republiky nepřísluší.

Podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Taková situace však v souzené věci nenastala.

Stěžovatel se v podstatě domáhá přehodnocení závěru soudů obou stupňů o absenci důvodů obnovy řízení podle § 278 tr. ř., neboť má za to, že okolnost, že žije s družkou a jejím synem, takovým důvodem je. Z obsahu spisového materiálu přitom vyplývá, že již jednou neúspěšně o obnovu předmětného řízení žádal, a to s argumentací, že osobně nepřevzal rozhodnutí správního soudu, jímž byla odmítnuta jeho žaloba napadající rozhodnutí Cizinecké policie, které se stalo podkladem pro vydaný trestní příkaz. Svou druhou žádost o obnovu řízení odůvodnil jinými argumenty, a to okolností, že žije s družkou a spolu s ní se stará o jejího syna, o kterém předpokládá, že je jeho biologickým otcem.

Soud prvního stupně provedl k uvedené okolnosti poměrně rozsáhlé dokazování, z něhož vyvodil, že stěžovatel nyní žije ve společné domácnosti s družkou a jejím nezletilým synem, přičemž se však nepotvrdilo, že je jeho biologickým otcem (družka na sociálním odboru uvedla, že stěžovatel ani její manžel nejsou otcem nezletilého). Současně však znovu posuzoval podmínky ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, které stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění se trest vyhoštění neuloží, a shledal, že v době vydání trestního příkazu nebyla u stěžovatele splněna ani podmínka povolení k trvalému pobytu na území České republiky a podmínka pracovního a sociálního zázemí, takže samotné soužití stěžovatele s družkou a jejím synem nemůže být důvodem pro povolení obnovy řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně je jasné a přesvědčivé, takže hodnocení otázky, zda stěžovatelem tvrzená "nová" skutečnost je způsobilá ovlivnit výsledek předchozího řízení, nelze považovat za svévolné.

Pokud stížnostní soud označil závěry soudu prvního stupně za správné a plně na ně odkázal, přičemž pouze dodal, že stěžovatelem uváděné tvrzení, že se stará se svojí družkou o její dítě, nemůže být v žádném případě takovou skutečností, která by mohla sama o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy už dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, nelze jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné. Obecným soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže Krajský soud v Brně na stížnostní námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají. Na jeho závěrech by nemohlo nic změnit ani případné zjištění, že není správný závěr nalézacího soudu o tom, že si matka nezletilého našla stěžovatele až po propuštění z výkonu trestu. Z protokolu o výslechu stěžovatele provedeném Městským soudem v Brně po vydání předmětného trestního příkazu dne 26. 12. 2011 ostatně vyplývá prohlášení stěžovatele, že nemá práci a bydlí u kamarádů, kterým zrovna pomáhá ve stánku, restauraci či herně (viz č. l. 44 spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 230/2011).

Námitka stěžovatele, že stížnostní soud ve svém rozhodnutí poukázal na dodatečně předložený trestní příkaz Okresního soudu v Benešově z 9. 4. 2014, čímž jednal v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces, neboť stěžovatel neměl možnost se k tomuto důkazu vyjádřit, by jistě nabyla opodstatněnosti v případě, že by o tento důkaz své potvrzující závěry opřel. Jak však vyplývá z jeho rozhodnutí, na skutečnosti, že byl stěžovatel pravomocně uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy vůči svému vlastnímu synovi, nebylo jeho rozhodnutí postaveno a zmínil je toliko nad rámec své argumentace.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování důvodnosti návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

O žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti dle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí fakticky vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2627/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies