II. ÚS 1089/14

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mabetex, spol. s r. o., se sídlem Tábor 2, 616 00 Brno, zastoupené JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, se sídlem Slovákova 11, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2014 č. j. 32 Cdo 3401/2013-520, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2013 č. j. 8 Cmo 227/2011-499 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2011 č. j. 35 Cm 165/2006-429, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. března 2012 č. j. 35 Cm 165/2006-462 a opravného usnesení ze dne 26. listopadu 2012 č. j. 35 Cm 165/2006-478, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále k porušení zákazu libovůle garantovaného v čl. 2 odst. 2 Listiny a rovněž namítá, že obecné soudy porušily i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. května 2013 č. j. 8 Cmo 227/2011-499 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2011 č. j. 35 Cm 165/2006-429, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. března 2012 č. j. 35 Cm 165/2006-462 a opravného usnesení ze dne 26. listopadu 2012 č. j. 35 Cm 165/2006-478, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala zaplacení částky ve výši 299 234,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) z titulu nedoplatku ceny za dílo (částečně jako ceny díla dle písemné smlouvy a částečně jako ceny víceprací objednaných žalovanou). Odvolací soud změnil pouze výrok o nákladech řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

3. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2014 č. j. 32 Cdo 3401/2013-520 odmítnuto pro vady, neboť dovolatelka v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.). K tomu Nejvyšší soud uvedl, že požadavek, aby dovolatelka v dovolání konkrétně popsala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, přičemž pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolací soud dále zdůraznil, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013 sp. zn. 30 Cdo 1705/2013 a další). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatoval, že i v případě, že by dovolání nevykazovalo vady, bylo by třeba ho odmítnout pro nepřípustnost, neboť otázku práva na zaplacení ceny díla a ceny tzv. víceprací řešil odvolací soud v souladu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, 32 Cdo 2592/2008 nebo 32 Cdo 2399/2012).

II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Po stručné rekapitulaci obsahu jednotlivých rozhodnutí a průběhu řízení se věnuje jednotlivým námitkám. Zdůrazňuje, že obecné soudy jí nepřiznaly právo na zaplacení ceny v důsledku svévole, neboť nepřihlédly k tomu, že žalovaný nebyl oprávněn namítat relativní neplatnost neformální dohody o změně smlouvy o dílo, a dále nepřihlédly k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný jako objednatel dílo převzal jako řádně provedené a bez závad. Obecným soudům dále vytýká, že nevzaly do úvahy skutečnost, že stěžovatelka dostatečně prokázala parametry díla, a to jak stavebními deníky, tak i položkovými rozpočty. Rovněž namítá, že nevyhověly návrhu na ustanovení znalce pro prokázání opodstatněnosti nároku na zaplacení nedoplatků ceny díla. Dovolací soud se pak podle názoru stěžovatelky dopustil zcela alarmujícího porušení zákazu libovůle, když svévolně dezinterpretoval dovolání stěžovatelky a nepřihlédl k věcnému odůvodnění dovolání.

III.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

6. Ústavní soud rovněž připomíná, co již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, ale v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí, i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je
zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud rovněž poukazuje na to, že stěžovatelka svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě tak zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů, i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

8. Stěžovatelka v dané věci namítá libovůli v rozhodování obecných soudů, která má spočívat v tom, že uznaly námitku relativní neplatnosti vznesenou žalovaným, a naopak nepřihlédly k tomu, že dílo bylo řádně převzato. Takové námitky ovšem přesně spadají pod nezávislé hodnocení věci obecnými soudy, a vzhledem k tomu, že je stěžovatelka blíže nerozvádí, Ústavní soud v nich, tak jak jsou stěžovatelkou podány, žádné porušení ústavně zaručených práv nespatřuje.

9. Stěžovatelka dále namítala libovůli v rozhodování Nejvyššího soudu. Je pravdou, že dovolací soud primárně odmítl dovolání stěžovatelky pro vady (nezformulování předpokladů přípustnosti dovolání) a nezabýval se jím tedy věcně, což z pohledu stěžovatelky mohlo vyvolat pocit svévolného rozhodování, ale vedle toho současně konstatoval, že i pokud by dovolání vady neobsahovalo, bylo by třeba je odmítnout pro nepřípustnost, neboť stěžovatelkou vymezené otázky byly řešeny odvolacím soudem v souladu s konstantní judikaturou, na niž dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. V takovém postupu nelze spatřovat libovůli a porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud k tomu jen dodává, že stávající úprava dovolání klade vyšší nároky na dovolatele, resp. jejich právní zástupce, zejména co se týče jasného a srozumitelného formulování přípustnosti dovolání a dovolacích důvodů. Ale je především věcí účastníků řízení, aby tyto požadavky řádně naplnili.

10. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1089/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies