II. ÚS 893/14

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Jiřího Turka a 2. Mag. Dr. Josefa Leimgrubera, obou zastoupených Mgr. Martinem Láníkem, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2013 č. j. 7 Cmo 560/2013-284, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti Damovo Corporate Services Limited, se sídlem Leroy House, 436 Essex Road, Londýn, N1 3QP, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou, se sídlem Ovocný trh 573/12, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Vedlejšímu účastníku řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává.


Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž měla být porušena jejich ústavní práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012 č. j. 81 Cm 172/2009-255 bylo v rámci řízení o žalobě vedlejšího účastníka, kterou se po stěžovatelích domáhal zaplacení částky 21 153 658 Kč, nařízeno předběžné opatření, jímž byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost složit na možné budoucí náklady soudního řízení do soudní úschovy Městského soudu v Praze částku 600 000 Kč do tří dnů od právní moci usnesení na číslo účtu (uvedené ve výroku I) s tím, že dne 28. 8. 2013 zaplacená jistota ve výši 50 000 Kč se započítává na jistotu tohoto předběžného opatření (výrok II), a výrokem III bylo stěžovatelům uloženo zaplatit soudní poplatek za řízení o návrhu na vydání předběžného opatření. Rozhodnutí neobsahovalo odůvodnění. O odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh doručený Městskému soudu v Praze dne 8. 10. 2013 na nařízení předběžného opatření zamítl.

Stěžovatelé především namítají, že vrchní soud svým usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o předběžném opatření, ačkoliv zákon v případě přezkumu nemeritorních rozhodnutí v odvolacím řízení připouští pouze jejich potvrzení či zrušení. Překročil tím svou zákonem stanovenou pravomoc a dopustil se tak soudní libovůle. Nadto vyslovují přesvědčení, že napadené rozhodnutí je založeno na právních závěrech, které nevyplývají ze znění zákona, a není řádně odůvodněné. Dikce ustanovení § 102 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") dle stěžovatelů nijak nenasvědčuje tomu, že by mělo jít pouze o rozhodnutí ve věci samé, ani že by mělo jít o rozhodnutí o již existujících nárocích. Ani tvrzená absence aktivní legitimace žalovaného k podání návrhu nemá právní základ, neboť ustanovení § 102 o. s. ř. se vyjadřuje o úpravě poměrů účastníků, nikoliv o tom, který z těchto účastníků je oprávněn návrh podat.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Vrchní soud v Praze a vedlejší účastník řízení společnost Damovo Corporate Services Limited.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření poukázal na to, že výklad ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř., který nastínili stěžovatelé, by znamenal v případě odvoláním napadených nemeritorních rozhodnutí, že by odvolací soud nemohl nikdy tato rozhodnutí změnit, což by bylo na újmu samotných účastníků, a v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení. Proto použil vedle teleologického výkladu i výklad logický, vycházeje z toho, že může-li odvolací soud změnit rozhodnutí ve věci samé, tím spíše může změnit i nemeritorní rozhodnutí. Ohledně zbylých námitek plně odkázal na důvody uvedené v napadeném rozhodnutí.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření odkázal na judikaturu, která změnu usnesení soudu prvního stupně nikoliv ve věci samé připouští, takže vrchní soud byl k takovému postupu oprávněn. K údajně chybné právní argumentaci odvolacího soudu, že rozhodnutí o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé a jako takové nemůže být předmětem zajištění prostřednictvím předběžného opatření, uvedl, že se s argumentací odvolacího soudu plně ztotožňuje, stejně jako se závěrem, že může-li předběžné opatření směřovat pouze k zajištění budoucího rozhodnutí ve věci samé, je logickým důsledkem, že se tak může stát pouze na návrh žalobce. Ztotožnil se i s názorem odvolacího soudu, že stěžovatelé neosvědčili, že alespoň v rovině pravděpodobnosti mají splatnou pohledávku nebo jiný nárok, který jim bude soudním rozhodnutím přiznán. Poukazuje na to, že řízení je nyní ve fázi neukončeného dokazování, takže stěžovatelé nemohli ani osvědčit, že jim nárok na náhradu nákladů řízení, který vzniká až pravomocným rozhodnutím soudu, bude přiznán. V další části vyjádření vedlejší účastník připomněl, že rozhodnutí o předběžném opatření není rozhodnutím konečným, takže by ústavní stížnost měla být odmítnuta jako nepřípustná. Dle jeho názoru ani skutkové okolnosti neopodstatňují nařízení předběžného opatření, neboť nepříznivá ekonomická situace, i kdyby byla prokázána, nemůže sama o sobě osvědčovat existenci obavy o výkon rozhodnutí a nemůže tedy být důvodem pro vydání předběžného opatření. Nadto povinnost složit zálohu na případné budoucí náklady soudního řízení označuje nejen za nezákonnou, ale též za diskriminační a nepřípustně nahrazující budoucí soudní rozhodnutí, přičemž není ani zřejmé, jakým způsobem byla určena částka, jejíž složení bylo soudem prvního stupně nařízeno. Odkázal i na první obdobný návrh stěžovatelů, který byl Městským soudem v Praze zamítnut. Usnesení soudu prvního stupně označil za vnitřně rozporné a zmatečné a nesprávně stanovující vykonatelnost. Navrhl proto, aby byla ústavní stížnost jako nepřípustná odmítnuta a byla mu přiznána náhrada nákladů na právní zastoupení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatelé spatřují zásah do svých shora uvedených základních práv ve skutečnosti, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nevyhověl jejich návrhu na vydání předběžného opatření podaného v rámci probíhajícího řízení o žalobě vedlejších účastníků a že jeho měnící rozhodnutí nemá oporu v zákoně.

Ústavní soud ve shodě se svou ustálenou judikaturou i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení ve věci samé. Výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí, jež pravomocnému skončení řízení předchází, to však za podmínky, že takové rozhodnutí je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených práv či svobod a že námitka o porušení základních práv a svobod by již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy), zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, neboť ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171). Rozhodnutí o předběžném opatření lze podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda konkrétní rozhodnutí o (ne)vydání předběžného opatření má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 17).

Obecně lze tedy konstatovat, že Ústavní soud rozhodnutí o předběžném opatření ze svého přezkumu nevylučuje a přezkoumává je, byť s určitým omezením vyplývajícím z povahy tohoto dočasného procesního prostředku. Nelze tak přisvědčit názoru vedlejšího účastníka vyslovenému ve vyjádření k ústavní stížnosti, že by stížnost měla být bez dalšího odmítnuta jako nepřípustná.

Z hlediska výše uvedeného omezeného testu ústavnosti nelze rozhodnutí odvolacího soudu (s jedinou výhradou, o níž bude pojednáno níže) nic podstatného vytknout. Odvolací soud, jehož příslušnost stěžovatelé nezpochybňují, stručně, ale srozumitelně vyložil, proč nepovažuje návrh na vydání předběžného opatření za důvodný, přičemž samotné hodnocení podmínek pro jeho nařízení, jak je uvedeno shora, se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymyká. Nelze ani dospět k závěru, že by postup odvolacího soudu vykazoval znaky svévole.

Odvolací soud své rozhodnutí postavil na několika důvodech. Pokud interpretací ustanovení § 102 o. s. ř. shledal, že obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, je dána jen ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé, nikoliv ve vztahu k dosud neexistujícímu nároku žalovaných na náhradu jejich nákladů řízení, z ústavněprávního hlediska nelze jeho závěru cokoliv vytknout.

Vycházeje ze smyslu a účelu předběžného opatření, jímž je zajištění úpravy práv a povinností účastníků v době, kdy ve věci samé ještě soud nerozhodl, není pochyb o tom, že předběžné opatření je institutem vztahujícím se k řízení o věci samé, kterou je nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto. Tomu nasvědčuje i úprava zániku předběžného opatření obsažená v § 77 odst. 1 o. s. ř., odvislá rovněž od rozhodnutí ve věci samé. I kdyby však mohlo být předběžné opatření ohledně zajištění tvrzeného nároku na náhradu nákladů řízení vydáno (což však v žádném případě nelze), je zjevné, že takový nárok by nemohl být v dosud probíhajícím řízení osvědčen, neboť má základ v procesním právu a vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má konstitutivní povahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 238/2007). Jestliže tedy stěžovatelé navrhli vydání předběžného opatření z obavy, že by výkon budoucího rozhodnutí, kterým by jim mohly být přiznány jejich náklady řízení v případě, že budou ve sporu úspěšní, mohl být ohrožen, odvolací soud nepochybil, pokud shledal, že takové právo jim nepřísluší.

Určitou opodstatněnost lze přiznat toliko námitce stěžovatelů, kterou brojí proti obecnému názoru odvolacího soudu, že předběžné opatření je institutem sloužícím výhradně k ochraně žalobce, neboť z dikce zákona takový závěr nevyplývá. Byť je to především žalobce, kdo bývá z povahy věci iniciátorem předběžných opatření, není vyloučeno, aby s takovým návrhem přišel v rámci rozhodování věci samé i žalovaný. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na závěr vyslovený v usnesení sp. zn. II. ÚS 3438/13 ze dne 5. 2. 2014 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), podle něhož "úprava předběžného opatření v civilním procesu osobu navrhovatele blíže nekonkretizuje (označuje jej v obecné poloze za navrhovatele), žalovanému přitom jako účastníkovi řízení podat návrh na předběžné opatření nezapovídá". Na uvedeném názoru odvolacího soudu však nebylo jeho měnící rozhodnutí založeno výhradně, když hlavním důvodem zamítnutí návrhu stěžovatelů bylo zjištění, že předběžné opatření nesměřovalo k zajištění budoucího rozhodnutí ve věci samé.

Stran údajného procesního pochybení odvolacího soudu, spočívajícího ve změně rozhodnutí soudu prvního stupně bez zákonného podkladu, tedy v obcházení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (publ. pod č. 48/2010 Sb.), je třeba uvést, že Ústavní soud v uvedeném nálezu hodnotil ústavní konformitu ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zároveň však konstatoval, že důvody vyslovení tohoto rozporu se vztahují pouze na případy, v nichž odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo kterým bylo řízení o návrhu zastaveno, a odvolací soud dospěje k názoru, že toto usnesení má být změněno tak, že se návrhu alespoň částečně vyhoví. V této souvislosti výslovně uvedl, že si je vědom, že derogační důvod se vztahuje pouze na dílčí právní normu obsaženou v tomto ustanovení, přesto však s ohledem na jeho pravomoc mu nepřísluší svým derogačním výrokem reformulovat toto ustanovení.

I když tedy po zrušení ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. není možnost změny usnesení, které nebylo vydáno ve věci samé, výslovně uvedena v zákoně, a odvolací soud nemůže postupovat podle § 219 ani podle § 219a o. s. ř., nelze vzhledem k odlišné procesní situaci daného případu považovat postup odvolacího soudu, založený na jinak nežádoucí analogii, za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1118/08 ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 1493/13 ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 470/12 ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 418/13 ze dne 13. 3. 2013, nález sp. zn. III. ÚS 52/13 ze dne 8. 8. 2013, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejšího účastníka na přiznání náhrady nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V této souvislosti připomíná, že náklady řízení před Ústavním soudem si hradí každý účastník nebo vedlejší účastník řízení zásadně sám (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž výjimky z tohoto pravidla je třeba aplikovat restriktivně [srov. např. nález ze dne 17. února 1999 sp. zn. II. ÚS 53/97 (N 26/13 SbNU 195) nebo nález ze dne 21. června 2011 sp. zn. I. ÚS 562/11 (N 120/61 SbNU 741)]. Důvody pro přiznání náhrady nákladů vedlejšímu účastníku Ústavní soud neshledal, když nadto se neztotožnil s jeho návrhem na odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 893/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies