III. ÚS 3101/13 - K výkonu trestu vyhoštění

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

I. I s ohledem na skutečnost, že při uložení trestu vyhoštění se klade důraz na funkci ochrany společnosti (výkon trestu mimo území státu) oproti funkci nápravy pachatele, a to s ohledem na omezenou možnost státu nápravu posoudit, náleží zákonodárci při stanovování podmínek výkonu tohoto trestu mnohem větší míra diskrece i s ohledem na skutečnost, že z Listiny základních práv a svobod nelze dovodit základní právo cizího státního příslušníka navrátit se po určité době od vyhoštění na území České republiky.

II. To nezbavuje soud povinnosti posoudit existenci mimořádných okolností v rovině rodinného a zdravotního stavu odsouzeného, či mimořádné humanitární situace v jeho státě, neboť nejen ukládání, nýbrž i výkon trestu vyhoštění nesmí být v zjevném rozporu s ústavními zásadami přiměřenosti a racionality omezování základních práv a svobod.

III. Není však v rozporu s ústavním pořádkem dání průchodu prastaré právní maximě, podle které si nikdo nemůže zlepšit své postavení protiprávním jednáním (nemo ex suo delicto meliorem suam condicionem facere potest) za situace, kdy se vyhoštěná osoba, navzdory uloženému trestu, o své vůli (svévolně) vrátí (byť i se svojí rodinou) do České republiky.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30.09.2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 18. září 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13 ve věci ústavní stížnosti V. Z., zastoupeného Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Královopolská 84, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. června 2013 č. j. 5 T 176/96-287, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh, aby bylo v jeho trestní věci upuštěno od výkonu trestu vyhoštění, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. července 2013 č. j. 8 To 257/2013-317, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 8. října 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřoval neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na svobodu pohybu a pobytu dle čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina"), práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu vyplývá, že stěžovateli byl rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 24. dubna 1997 č. j. 5 T 176/96-160 uložen za spáchání trestného činu loupeže ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 1997, trest odnětí svobody v trvání 32 měsíců a trest vyhoštění z území České republiky ve smyslu ustanovení § 57 trestního zákona. Trest vyhoštění byl stěžovateli uložen na dobu neurčitou, neboť tehdejší právní úprava nepřipouštěla uložení trestu časově omezeného vyhoštění. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") zamítl usnesením ze dne 18. srpna 1997 č. j. 3 To 312/97-186. Po vykonání trestu odnětí svobody byl stěžovatel umístěn do vyhošťovací vazby a následně byl trest vyhoštění vykonán dne 27. dubna 1999. Stěžovatel byl dne 19. dubna 2013 zajištěn Policií České republiky v Blansku a následně rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 20. dubna 2013 č. j. 14 T 36/2013-103 shledán vinným za spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovateli byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. června 2013 č. j. 5 To 218/2013-174 tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu vyhoštění, protože trest vyhoštění na dobu neurčitou uložený v předchozím trestním řízení stále trvá, a není tedy důvod ukládat trest vyhoštění na dobu určitou. Stěžovatel podal žádost o podmíněné upuštění od výkonu trestu vyhoštění s ohledem na dodatečné splnění podmínek, pro které nelze trest vyhoštění uložit ani jej vykonat. Stěžovatel se dovolával zejména povinnosti státu chránit jeho právo na rodinný život, který v České republice vede, a odkazoval na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Jeho žádost byla zamítnuta usnesením městského soudu ze dne 3. června 2013 č. j. 5 T 176/96-287. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost ke krajskému soudu, který ji svým rozhodnutím ze dne 23. července 2013 č. j. 8 To 257/2013-317 zamítl.

II. Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že soudy postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže zamítly stěžovatelovu žádost o upuštění od výkonu uloženého trestu vyhoštění, protože tento je zásadním zásahem do práva na svobodu pohybu a pobytu a může být uložen a vykonán pouze, pokud jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné. Stěžovatel uvádí, že v jeho případě nastaly skutečnosti, pro které nelze trest vyhoštění uložit, konkrétně že má na území České republiky povolen trvalý pobyt, což je stav připodobnitelný k občanství, má zde sociální a pracovní zázemí a uložení trestu vyhoštění je v rozporu se zájmem na spojování rodin. Stěžovatel zdůraznil, že na území České republiky dlouhodobě podniká a zároveň zde žije se svou rodinou tvořenou jeho družkou a nezletilým synem. Stěžovatel se neztotožňuje se závěry obecných soudů, že zájem na spojování rodin není dán s ohledem na skutečnost, že jeho družka je také ukrajinského původu. Naopak je dle jeho názoru třeba zohlednit, kde dlouhodobě žije a kde má své rodinné, sociální a pracovní vazby. Stěžovatel dále odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zejména na test legality zásahu do soukromého a rodinného života, tak jak jej tento soud provádí v obdobných případech. Stěžovatel tvrdí, že i on naplňuje podmínky, které Evropský soud pro lidská práva uvádí jako rozhodné pro upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Stěžovatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zejména na jejich závěry stran existence předpokladů pro uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Ty platí zvláště v situaci, kdy v průběhu stěžovatelova případu došlo ke změně právní úpravy, a to směrem k výrazně menší aplikaci trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel se domnívá, že u něj nejsou naplněny předpoklady pro uložení, a tedy ani pro vykonání trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že soudy obou stupňů projevily naprostou libovůli při hodnocení splnění podmínek zakládajících překážku uložení trestu vyhoštění. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III. Vyjádření ostatních účastníků řízení

4. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na obsah spisu. Krajský soud ve svém vyjádření nastínil skutkové okolnosti a následně v celém rozsahu odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí ve spojení s důvody, které jsou obsaženy v usnesení napadeného rozhodnutí městského soudu. Vzhledem k tomu, že ve vyjádření obou účastníků nebyly uvedeny žádné významné skutečnosti, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovateli k replice.

IV. Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil stěžovatelem uplatněnou argumentaci a obsah příslušného spisu městského soudu a dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

7. Ze své pozice orgánu ochrany ústavnosti je Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout do činnosti obecných soudů jen tehdy, byla-li by jí ústavně nepřípustným způsobem zasažena základní práva a svobody účastníků soudního řízení. Posuzování existence a hodnocení stran oprávněnosti takového zásahu se pak v řízení o ústavní stížnosti skládá obvykle ze tří komponentů. Nejprve je Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu povinen posoudit otázku ústavnosti aplikovaných ustanovení podústavních právních předpisů. Teprve po vyřešení této otázky Ústavní soud posoudí, zda v řízení byla dodržena ústavně zaručená procesní práva, a konečně hodnotí ústavně konformní interpretaci a aplikaci práva hmotného [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375)]. Z výše uvedeného lze dále dovodit, že ústavní stížnost plní především funkci ochrany subjektivních ústavních práv stěžovatelů. Avšak v určitých, výjimečných případech považuje Ústavní soud za nezbytné rozhodnout o ústavní stížnosti formou nálezu bez ohledu na reálnou efektivnost či nutnost zásahu proti tvrzenému porušení základních práv a svobod [obdobně např. bod 31 nálezu sp. zn. III. ÚS 1884/13 ze dne 13. 3. 2014 (N 34/72 SbNU 387), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Tato tzv. objektivní funkce ústavní stížnosti slouží zejména k vyjasnění výkladu ústavních norem a způsobu jejich promítnutí do aplikace podústavního práva či řešení významných společensko-právních otázek, které může posílit legitimní očekávání jako důležitou součást právní jistoty jednotlivců v budoucí jednotné rozhodování soudů v obdobných případech.

8. Co se ústavnosti aplikovaných ustanovení týče, neshledal třetí senát Ústavního soudu důvod pro postup ve smyslu ustanovení § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jako nejspornější se v tomto směru jeví samotné ustanovení, na jehož základě je možné pachateli trestného činu uložit trest vyhoštění na dobu neurčitou, bez možnosti zrušení tohoto trestu. Z hlediska ústavním pořádkem chráněných hodnot, zejména lidské důstojnosti, je často dovozováno, že zejména opatření omezující doživotně osobní svobodu jednotlivce bez možnosti jejího opětovného nabytí jsou protiústavní. K takému závěru dospěl ve své rozhodovací činnosti např. Spolkový ústavní soud (podrobněji např. Baroš in Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, str. 58 a násl.). S výjimkou institutu upuštění od potrestání, jenž se uplatňuje zejména v situaci, kdy po uložení trestu nastanou okolnosti, pro něž tento být uložen nemůže (srov. ustanovení § 350h odst. 4 trestního řádu), a obnovy řízení, v němž byl trest uložen, neupravuje přitom trestní řád soudní pravomoc zrušení trestu vyhoštění. Pro úplnost je nicméně vhodné připomenout pravomoc prezidenta republiky ve smyslu ustanovení čl. 62 písm. g) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Při posuzování ústavnosti takového stavu je však třeba zejména přihlédnout k tomu, nakolik možnost uložení takového trestu porušuje ústavním pořádkem chráněné hodnoty, zejména základní lidská práva a svobody.

9. Podstatné je především to, že trest vyhoštění představuje z hlediska ústavně zaručených práv zvláštní druh trestu uplatňovaný ve vztahu k osobám, které nepožívají základní právo pobytu na území daného státu a ani vstupu na jeho území. Je tak jedním z projevů suverenity státu, který se jeho uložením rozhodne napříště zamezit ve vstupu na své území těm cizím státním příslušníkům, u nichž jsou pro to splněny zákonné (a pochopitelně i ústavní a mezinárodněprávní) podmínky. Z ustanovení Listiny přitom nelze bez dalšího dovodit explicitně zakotvené ústavní právo cizího státního příslušníka odsouzeného za trestný čin navrátit se po určité době od vyhoštění na území České republiky (čl. 14 odst. 4 Listiny a contrario). To znamená, že při stanovování podmínek výkonu tohoto trestu má stát, potažmo zákonodárce, na rozdíl od trestů zasahujících v ústavním pořádku explicitně zakotvená práva, mnohem větší možnost diskrece. To nezbavuje soudy povinnosti posoudit existenci mimořádných okolností jako z ústavního pořádku vyplývající výjimku z tohoto pravidla, kterou mohou představovat zvláštní konkrétní okolnosti vyplývající například z rodinného stavu odsouzeného anebo humanitární a politické situace v zemi, do níž byl či má být pachatel trestného činu vyhoštěn. Takové okolnosti však musí být předmětem dokazování v jednotlivých soudních řízeních a právní řád České republiky s takovými výjimkami počítá. Jakkoliv je tedy výkon trestu časově neomezeného vyhoštění bezpochyby zásahem do svobody jednotlivce ve smyslu čl. 1 Listiny, nepředstavuje zásah neoprávněný. Z výše uvedeného hlediska ochrany důstojnosti jednotlivce je podstatné, že tato hodnota není jeho vyhoštěním a priori porušena. Uvedená zvýšená diskrece zákonodárce je pak rovněž logická v tom směru, že Česká republika může mít v případě vyhoštění, na rozdíl od trestu odnětí svobody, jen minimální faktické a právní prostředky pro posouzení okolností, které by snad hovořily pro zrušení trestu vyhoštění. Lze si jen velmi obtížně představit, že by orgány České republiky mohly v určitých zeměpisných oblastech provádět u pachatelů závažné trestné činnosti, za jejíž spáchání se trest časově neomezeného vyhoštění ukládá, nějaké efektivní zkoumání jejich nápravy či jiného účelu uloženého trestu. Zde je třeba zdůraznit, že těžiště posuzování potřeby uložení takového trestu může být právě při jeho ukládání, neboť účelem je zamezit napříště dalšímu negativnímu působení pachatele vůči obyvatelstvu státu na jeho území, stejně jako varovat jiné potenciální pachatele - cizince, že je může stihnout takto neodstranitelný trest.

10. V neposlední řadě je pak třeba přihlédnout i k tomu, že Ústavní soud přinejmenším implicitně uznal zakotvení možnosti uložení trestu časově neomezeného vyhoštění již v době v zásadě stejné nebo dokonce přísnější právní úpravy [srov. nález sp. zn. II. ÚS 178/98 ze dne 21. 4. 1999 (N 57/14 SbNU 27) nebo z poslední doby nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827)]. Ústavní soud tedy shledal, že právní úprava pro ukládání časově neomezeného trestu vyhoštění bez zakotvené soudní pravomoci pro jeho "odpuštění" v obecné rovině z hlediska ústavního pořádku České republiky obstojí. Bylo tedy dále třeba zkoumat, zda byla ústavní kritéria pro jeho výkon, resp. pro neupuštění od něj způsobem popsaným v napadených rozhodnutích, dodržena ve stěžovatelově konkrétním případě.

11. Za nejvýznamnější z tvrzených pochybení považuje sám stěžovatel neposkytnutí spravedlivé ochrany jeho právu na rodinný život, který v důsledku pochybení soudů nemůže stěžovatel se svou družkou a synem vést na území České republiky. Stěžovatel v tomto ohledu nalézá pochybení obecných soudů jak v rovině procesní, kde postup soudů neodpovídá zejména jejich povinnosti důkladně se vypořádat s účastníkem soudního řízení přednesenými argumenty, tak v rovině hmotněprávní, kde soudy pochybily tak, že dospěly k závěru nerespektujícímu jak smysl podústavní právní úpravy trestu vyhoštění, tak ani závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

12. V otázce tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, spočívajícího v nedostatečném a formalistickém vypořádání se s přednesenými argumenty, nemůže Ústavní soud stěžovatelovu názoru přisvědčit. Je třeba připomenout, že v řízení o ústavní stížnosti je napadené soudní řízení vždy posuzováno z hlediska dodržení kritérií spravedlivého procesu ve svém celku a dílčí pochybení některého z rozhodujících soudů nepředstavuje nutně porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatel vytýká především krajskému soudu, že se dostatečně zevrubně nevěnoval v odůvodnění stížnosti popsaným námitkám stran nesprávnosti usnesení městského soudu a nevyhodnotil střet dotčených ústavních hodnot. Krajský soud však ve svém rozhodnutí odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu, a to jak stran stěžovatelovy argumentace, tak i poměřování dotčených hodnot. V případě, že je odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně z ústavněprávního hlediska přijatelné, nelze takový odkaz považovat za nesplnění povinnosti řádně se vypořádat s předloženými tvrzeními. V tomto ohledu pak Ústavní soud považuje napadené usnesení městského soudu za pečlivě odůvodněné a beroucí náležitě v potaz relevantní závěry Evropského soudu pro lidská práva dopadající na jím rozhodovanou věc (rozsudky ve věci Boultif proti Švýcarsku č. 54273/00 ze dne 2. 8. 2001 a Üner proti Nizozemí č. 46410/99 ze dne 18. 10. 2006 a s nimi související judikatura - dostupné na http://hudoc.echr.coe.int). Ústavní soud tak neshledal v postupu obecných soudů žádné procesní pochybení dosahující intenzity porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.

13. Ústavní soud tak musel dále posoudit, zda obecnými soudy provedeným užitím a výkladem norem podústavního práva nedošlo k neoprávněnému zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, zejména práva na respektování soukromého a rodinného života. Ústavní soud předně vycházel z toho, že výkon v zásadě každého odsuzujícího trestního rozsudku představuje zásah do základních práv a svobod odsouzeného, a i v uvedeném případě bere Ústavní soud za nesporné, že k zásahu uvedených základních práv došlo. Vzhledem k tomu, že žádné z nich nepředstavuje hodnotu absolutní a neomezitelnou, jak ostatně konstatuje i sám stěžovatel, bylo předmětem následných úvah to, zda se jednalo o zásah ústavním pořádkem přípustný a předvídaný, či nikoliv (zda šlo o zásah, nikoli o porušení). Pravidla pro omezení práv obsažených v čl. 10 Listiny jsou upravena především v jejích obecných ustanoveních (čl. 4 Listiny). Úkolem Ústavního soudu tak bylo posoudit, zda obecné soudy při zásahu do stěžovatelových práv nepřekročily mez stanovenou pro takové zásahy ústavním pořádkem.

14. Z napadených rozhodnutí je dle Ústavního soudu zjevné, že městský soud, jakkoliv stručně, a nikoliv explicitně, tyto limity zvažoval a hodnotil, přičemž následně srozumitelně a logicky uvedl, z jakého důvodu nelze stěžovatelovu návrhu vyhovět. Obsáhle se přitom věnoval i stěžovatelem uplatněné argumentaci opírající se o rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva. Při ústavní udržitelnosti výkonu původního trestu, uloženého stěžovateli v roce 1997, tak Ústavní soud konstatuje, že městský soud fakticky zvážil a dodržel smysl zásady přiměřenosti zásahu do základních práv a svobod, jež vyplývá zejména z čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 2 Úmluvy promítnutého pak do ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, přičemž jeho závěry nelze označit za svévolné, nelogické, nesrozumitelné či odporující znění anebo smyslu ochrany práva na rodinný život. Všechny dílčí argumenty jsou toliko zopakováním argumentace uplatněné v původním návrhu městskému soudu, přičemž není třeba logické a srozumitelné závěry obecných soudů opakovat. Část námitek lze dokonce chápat jako polemiku se správností v roce 1997 uloženého trestu. K posouzení takových námitek však Ústavní soud není samozřejmě příslušný, neboť jsou uplatněny zjevně opožděně.

15. Stěžovatel vznáší v ústavní stížnosti i samotnou otázku ústavnosti aktuálního výkonu před více než sedmnácti lety uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Ústavní soud, jak často připomíná, není zásadně příslušný k posuzování spravedlnosti uloženého trestu (srov. čl. 90 Ústavy), a tím méně by mu snad měla náležet role arbitra v otázce (proti)právnosti výkonu po právu uloženého trestu s ohledem na posuzování např. zdravotního či rodinného stavu odsouzených osob. Stěžovatelova situace je pak na jedné straně mimořádná tím, že trest vyhoštění byl uložen před více než sedmnácti lety a stěžovatel, i přes alespoň na první pohled značnou tvrdost uložené sankce a s ní spojenými doživotními následky, nevyužil všech k dispozici mu daných právních prostředků k jejímu zmírnění, přestože již v té době zaznívaly v odborných kruzích hlasy po restriktivním ukládání trestu vyhoštění [srov. nález sp. zn. II. ÚS 171/97 ze dne 5. 11. 1997 (N 136/9 SbNU 225) a následně zejména nález sp. zn. II. ÚS 178/98 ze dne 21. 4. 1999 (N 57/14 SbNU 27)]. Nejdůležitější mimořádnou okolností projednávaného případu pak je skutečnost, že v průběhu výkonu trestu (několik měsíců po vynesení rozsudku v roce 1997) nabyl účinnosti zákon č. 253/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní předpis mimo jiné přinesl zcela zásadní změny v politice trestání cizinců trestem vyhoštění, neboť ode dne 1. ledna 1998 měly obecné soudy zásadně vyměřovat trest vyhoštění na dobu určitou v rozmezí od jednoho roku až do deseti let a pouze ve výjimečných případech (především s ohledem na druh trestné činnosti a možnosti nápravy pachatele) uložit trest vyhoštění na dobu neurčitou. Do té doby bylo možné uložit pouze trest vyhoštění na dobu neurčitou. Pro úplnost nutno ještě dodat, že žádné přechodné ustanovení neupravovalo snížení či soudní přezkum trestů uložených za staré právní úpravy. Ústavní soud tak musel vyřešit stěžovatelem vznesenou otázku spravedlnosti výkonu trestu, zasahujícího údajně stěžovatelova základní práva a svobody, jež byl uložen za zcela odlišné a z pohledu racionálního a přiměřeného omezování základních práv a svobod mnohem méně ohleduplné právní situace.

16. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že základní práva a svobody, jakož i ostatní ústavní hodnoty působí jako určité regulativní ideje pro celý právní řád. V tomto ohledu může tedy např. zásada racionality zásahů do základních práv a svobod působit jako zdroj napětí mezi vůlí suverénního zákonodárce a poznatky vědních oborů souvisejících s trestním právem. Stručně řečeno, zkušenosti a závěry soudců a dalších odborníků zkoumajících jevy spojené s výkonem trestní spravedlnosti nemusí vždy odpovídat názorům politické reprezentace, promítnuvším se do činnosti normotvorné. Z koncepce českého ústavního pořádku však Ústavní soud v minulosti dovodil, že je především věcí zákonodárce, aby stanovil, jaké jednání je nutno považovat za trestné a jaký postih budou za jeho spáchání obecné soudy ukládat. V ústavním pořádku je přitom v tomto směru zakotveno jen velmi málo explicitních hodnotových ustanovení o sankcích a jeho normy upravují spíše jen nepřekročitelné limity trestání [srov. např. body 29 a násl. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/09 ze dne 25. 10. 2011 (N 183/63 SbNU 117; 22/2012 Sb.)]. Náplň státní politiky trestání, tvořená mimo jiné sledováním určitého cíle anebo účelu trestu či snahou o tvrdší, nebo naopak mírnější postihy určitého nežádoucího jednání, se může v průběhu času pochopitelně měnit a není v kompetenci soudní moci bez dalšího zpochybňovat snahu zákonodárce o hledání řešení cestou trestní legislativy.

17. Jakkoliv tedy například Ústavní soud nemůže mít ambice vyřešit po staletí opakovaně kladenou filosoficko-právní otázku nejdůležitějšího či jediného správného účelu ukládání trestů, jejíž zodpovězení je třeba hledat zejména v co nejširší diskuzi odborné a politické veřejnosti, platí na druhou stranu ústavní zásada, že nejen ukládání, nýbrž i výkon trestu nesmí být ve zjevném rozporu zejména s ústavními zásadami přiměřenosti a racionality omezování základních práv a svobod, které jedinec neztrácí ani odsouzením za spáchaný trestný čin. Neodmyslitelnými prvky uvedených zásad jsou především existence legitimního účelu, jenž je zásahem do základních práv sledován a který musí být zvoleným omezením ústavních práv alespoň teoreticky dosažitelný z hlediska pravidel logiky a aktuálního stupně vědeckého poznání (tzv. kritérium vhodnosti), a zároveň musí být toto omezení přiměřeně šetrné k ostatním ústavně chráněným hodnotám. A jsou to právě kritéria vhodnosti a přiměřenosti, jejichž naplnění musí soudy v situacích, podobných té níže popsané, zvláště pečlivě sledovat.

18. V právním státě bezpochyby platí důležitá zásada, dle níž představuje výkon spravedlivě a v souladu se zákonem uloženého trestu ústavně konformní zásah do základních práv a svobod pachatele trestného činu. Zásadní otázka, kterou musel Ústavní soud nejprve posoudit, spočívá tedy v tom, zda ústavní pořádek České republiky připouští, aby se výkon trestu uloženého původně po právu stal protiústavním i bez existence zákonné opory pro omezení či upuštění od tohoto výkonu. S ohledem na Ústavním soudem mnohokrát prosazované pojetí materiálně-racionálního právního státu a na důležitost hodnot, které jsou některými druhy trestů zasaženy, a především z nich vyplývající úkoly soudnictví, včetně ústavního, přijaté jako součást tradičního ústavního státu (více např. v A. Hamilton, J. Madison, J. Jay. Listy Federalistů. Olomouc 1994, s. 414 a násl.), dospěl Ústavní soud k závěru, že za zcela výjimečných okolností (viz níže) nelze vyloučit nutnost prolomení v úvodu tohoto odstavce uvedené zásady. K tomu je třeba v první řadě připomenout, že i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality [nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)]. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro nalezení spravedlivého řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Psané právo je třeba vykládat tak, aby plnilo svoji funkci spočívající v rozumném a spravedlivém vyřešení problému, aby obstálo měřítky tzv. zdravého rozumu a podle fundovaných představ spravedlnosti panujících ve společnosti [obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 2265/13 ze dne 24. 4. 2014 (N 68/73 SbNU 265), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

19. Jak už Ústavní soud naznačil výše (srov. sub 9 a další), lze právě u trestu vyhoštění na dobu neurčitou dovodit přímo z ústavního pořádku povinnost jeho nevykonání např. v případě mimořádných okolností v rovině rodinného a zdravotního stavu odsouzeného či mimořádné humanitární situace ve státě, do něhož je odsouzený vydáván. Takové okolnosti nicméně nebyly ve stěžovatelově případě shledány, neboť, nad rámec vypořádaných stěžovatelových námitek, ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel měl v době vyhoštění v České republice jakékoliv rodinné vazby. Ty vznikly, s výjimkou narození stěžovatelova syna, na Ukrajině, a to před jeho protiprávním vstupem na území České republiky, a stěžovatel se sám navzdory uloženému trestu o své vůli (svévolně) rozhodl se svojí rodinou přestěhovat do České republiky. Je obtížné při vědomí prastaré právní maximy, podle které si nikdo nemůže zlepšit své postavení protiprávním jednáním (nemo ex suo delicto meliorem suam condicionem facere potest), tuto okolnost přehlédnout. Co se pak týče současné politické situace v domovském státě stěžovatele, nelze, přinejmenším vzhledem ke stěžovatelovu bydlišti, uváděném v policejním spise a nacházejícím se v zásadě v nejzápadnější části Ukrajiny, konstatovat jakékoliv nepřiměřené ohrožení jeho základních práv a svobod v důsledku jeho vyhoštění. Nakonec ani sám stěžovatel v tomto směru žádné požadavky nevznesl.

20. Další výjimečnou okolnost mohou představovat plynutím času přirozeně vzniklé společenské změny, které ústavní konformitu užití a výkladu psaného práva ovlivňují (v teorii jev označovaný jako tzv. Verfassungswidrigkeitswerden). Ústavní soud v minulosti opakovaně připustil, že v důsledku takových změn může dojít k posunu i ustálené rozhodovací činnosti soudů (včetně Ústavního soudu) týkající se výkladu norem ústavního i podústavního práva [viz např. nálezy ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.) nebo ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)]. Takovou společenskou změnou může být i pro daný případ relevantní naprosto zásadní změna politiky trestání, vyjádřená v aktuálních právních předpisech, odrážejících do určité míry vůli společnosti, resp. její politické reprezentace, omezovat v souladu s ústavním pořádkem ústavní práva odsouzených osob. Zakotvení z hlediska základních práv a svobod mírnější právní úpravy bude nakonec obvykle znamenat, že zákonodárce již sankcionovanému jednání nepřikládá takovou společenskou škodlivost jako dříve. Obecné soudy tak mají povinnost brát tyto okolnosti v potaz a věnovat jejich hodnocení mimořádnou péči. Opačným postupem, tedy bezpodmínečným setrváním na zásadě oprávněnosti výkonu v minulosti uložených rozsudků, by normy trestního práva a jejich výkon, představující v zásadě nejtvrdší zásahy do základních práv a svobod, které ústavní právo připouští, mohly překročit jednu z důležitých ústavních mezí pro jejich aplikaci, a sice racionalitu s nimi spojených zásahů do explicitně zakotvených základních práv a svobod.

21. Důsledky takové změny jsou pak navíc umocněny dlouhým plynutím času především v případech, u nichž dojde v době, která tak jako ve stěžovatelově případě může dosáhnout délky i mnoha let, mezi uložením a výkonem trestu k tak zásadním změnám v trestněprávních předpisech, že s ohledem na důvody této změny, jímž může být např. společensko-hodnotový či vědeckotechnický posun, se výkon dle staré právní úpravy uloženého trestu může stát nepřiměřeným. Pokud tedy dojde k zásadní právní úpravě trestání, může se trvání na výkonu ve vzdálené minulosti uložených trestů jevit, přinejmenším z hlediska racionality, jako nepřiměřeně tvrdé, a to zejména v situaci, zasahuje-li do osobní svobody odsouzených osob.

22. Obecné soudy by v takto výjimečných okolnostech mohly být postaveny před otázku, zda v nastalé situaci existuje vůbec nějaký z ústavněprávního hlediska legitimní cíl, který by např. výkonem ve vzdálené minulosti uloženého trestu odnětí svobody mohl být sledován, a případně, zda by jeho výkon nebyl zjevně nepřiměřený ostatním ústavním hodnotám. Pokud by obdobné situace nevyřešil přímo zákonodárce, na jehož bedrech dle Ústavního soudu především spočívá povinnost řešit podobné situace, musely by soudy v takto výjimečných okolnostech, a zejména v případech zasažení práva zakotveného v čl. 8 Listiny, analogicky užít vybraná ustanovení trestního řádu, která by jim, ve spojení s čl. 4 Ústavy, dávala kompetenci a procesní cestu k vyřešení uvedených otázek. Je však třeba zároveň zdůraznit, že k takovémuto posuzování ústavní přijatelnosti výkonu starých trestů mohou soudy, vázány zákony ve smyslu čl. 2 a 95 Ústavy, přistoupit jen za zcela mimořádných okolností, představovaných zejména současnou existencí přímého významného zásahu do ústavně garantovaných práv a v zásadě revoluční změnou trestního práva, v jejímž aktuálním světle se výkon minulých trestů zdá být značně sporný a nevyřešený samotným zákonodárcem. Ani taková situace však bez dalšího neznamená právo na zrušení, odpuštění a nevykonání trestu, či dokonce nějakou verzi rehabilitace.

23. Vzhledem k výše uvedenému však Ústavní soud neshledal dostatečný prostor pro vyhovění stěžovatelově ústavní stížnosti, a to především s ohledem na výše popsanou zvláštní povahu trestu vyhoštění (důraz na ochranu společnosti oproti nápravě pachatele) a jeho vztahu k ústavně chráněným právům (srov. sub 8 a 9), dále pak vzhledem k stěžovatelově pasivitě po uložení daného trestu, jakož i závěrům obecných soudů stran minimálního ohrožení stěžovatelových základních práv a svobod v případě výkonu trestu. Lze snad ještě pro úplnost doplnit, že trvání na výkonu v minulosti stěžovateli uloženého trestu se Ústavnímu soudu nejeví být zjevně nespravedlivé rovněž s ohledem na obecnými soudy zdůrazňovanou skutečnost stěžovatelova protiprávního vstupu na území České republiky. S vědomím této okolnosti by obecné soudy vyhověním stěžovatelovu mimořádnému "nároku" fakticky jeho protiprávní jednání legalizovaly, a tak vytvořily nebezpečný návod pro zvrácení spravedlivých trestů, s nimiž se pachatelé trestných činů nehodlají smířit. Není pochyb, že stěžovatel v tomto směru není mezi takto potrestanými cizinci jedinou výjimkou. Ústavní soud od počátku svého působení vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž v právním státě nejde jen o dodržování formálních předpisů bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami právního pořádku a základy mravního řádu české společnosti [srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 3/96 ze dne 3. 12. 1996 (ST 3/7 SbNU 40)]. Obecná právní zásada, že nikdo nesmí těžit ze své nepoctivosti (viz též sub 20), je jedním ze základních prvků právního státu a všeobecně přijímaného pojetí spravedlnosti. Stěžovatel se do současné, nezáviděníhodné situace dostal vlastním protiprávním jednáním, čemuž musí odpovídat i reakce orgánů veřejné moci České republiky.

24. Ústavní soud tedy neshledal, že by obecné soudy ve stěžovatelově případě porušily jeho ústavně zaručená práva, či rozhodly v rozporu s hodnotovým zaměřením českého ústavního pořádku, mezinárodními závazky, jimiž je Česká republika vázána, či jen obecným pojetím zásad spravedlivého řešení problému, který stěžovatel nastínil ve svém návrhu. Ústavní soud tedy mimo ústní jednání z výše uvedených důvodů ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 3101/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies