III. ÚS 2491/14

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. Ing. Vlastimila Dvořáka, 2. Františka Dvořáka a 3. Emilie Dvořákové, všech zastoupených JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 5, proti části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, a výroku II rozsudku Krajského soudu
v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. června 2013 č. j. 12 Co 108/2012-445 a výroku II, IV a V rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. září 2011 č. j. 17 C 296/2006-340, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 22. 7. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2014, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdili, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, konkrétně pak základní právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo, že účastníci řízení mají před soudem rovná práva ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v důsledku čehož mělo být porušeno právo na spravedlivý proces, a dále právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Napadeným výrokem II rozsudku Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba prvního stěžovatele na určení, že je výlučným vlastníkem (nové) parcely parc. č. X1 o výměře 6 m2 v k. ú. Brníčko u Zábřeha. Napadeným výrokem IV téhož rozsudku nebylo prvnímu stěžovateli jako žalobci, jakož i druhému stěžovateli a stěžovatelce coby vedlejším účastníkům řízení na straně žalobce přiznáno vůči žalované Kataríně Kvapilové právo na náhradu nákladů řízení a napadeným výrokem V bylo žalovanému Lubomíru Kvapilovi uloženo zaplatit prvnímu stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 6 540 Kč a vedlejším účastníkům (druhému stěžovateli a stěžovatelce) na náhradě nákladů řízení částku 26 220 Kč.

3. Napadenou částí výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byl potvrzen citovaný výrok II rozsudku okresního soudu a napadeným výrokem II byl rozsudek okresního soudu změněn ve výrocích IV a V tak, že stěžovatelé a žalovaní navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení.

4. Dlužno dodat, že proti tomuto rozsudku krajského soudu brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. května 2014 č. j. 22 Cdo 4126/2013-479 odmítl s tím, že není - pokud jde o meritum věci - ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přípustné, v případě nákladů řízení pak že není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

II.
Argumentace stěžovatelů

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že okresní soud zamítavý výrok odůvodnil nedostatkem dobré víry (§ 130 odst. 1 "starého" občanského zákoníku), aniž by však uvedl, jaké skutečnosti považoval za objektivně neomluvitelný omyl, jenž by způsobil zánik dobré víry, přičemž během držby předmětného pozemku z jejich strany i ze strany jejich právních předchůdců nenastaly žádné skutečnosti, které by objektivně musely vyvolat pochybnost, zda jim předmětný pozemek patří. Žaloba byla postavena na tom, že pozemkové vlastnictví se bere do držby zejména ohrazením (oplocením), a v daném případě byl rozsah pozemkové držby po celé délce hranice se žalovanými dán oplocením, které je ve vlastnictví prvního žalovaného a předtím jeho právních předchůdců, a je stále na stejném místě, což prý bylo prokázáno. Na tuto skutečnost však soudy neberou zřetel, neboť podle jejich názoru je obsahem právního pojmu "držba" pozemku takřka výlučně jeho "užívání". Podle názoru stěžovatelů lze přitom mít pozemek v oprávněné držbě, i když není fakticky užíván, soudy však prokazovaly pouze užívání pozemků, přičemž zmíněné ohrazení téměř nebraly v potaz. V důsledku daného postupu neochránily jejich práva, čímž se dostaly do rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

6. V návaznosti na to stěžovatelé tvrdí, že jejich držba byla pokojná až do geodetického vytyčení pozemků v srpnu 2005, přičemž ojedinělé excesy do ní ze strany žalovaného, k nimž došlo v roce 1993 a 1995, ustaly. Současně stěžovatelé vytýkají okresnímu soudu, že se vůbec nezabýval otázkou jimi tvrzených "převodů držby jako takové v právním smyslu", jak vyplývaly ze všech nabývacích právních titulů, jež byly předmětem důkazních návrhů.

7. Ke konstatování Nejvyššího soudu, že otázku existence dobré víry by přezkoumal v případě, že by úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené, stěžovatelé uvádějí, že se jedná o takový případ. Upozorňují, že úvahy okresního soudu jsou v rozporu se závěry krajského soudu přijatými ve vztahu k dalším pozemkům, které rovněž byly předmětem žaloby, v usnesení krajského soudu ze dne 29. 4. 2010 č. j. 12 Co 276/2009-280, jímž byl zrušen předchozí rozsudek okresního soudu ze dne 2. 2. 2009 č. j. 17 C 296/2006-186. V tomto usnesení bylo okresnímu soudu vytknuto, že neodlišil situaci ohledně plotu v místech výměny na straně jedné a plotu vedoucího od výměny k silnici na straně druhé, takže se otázkou dobré víry ohledně oprávněnosti držby nemohl správně a v úplnosti vypořádat, a že zcela jednoznačně nedefinoval časové údaje rozhodné pro vydržení a dobrou víru. Okresní soud přesto v napadeném rozsudku rozdílnou důkazní situaci u obou plotů nijak neodlišil.

8. V této souvislosti stěžovatelé tvrdí, že oba ploty byly postaveny v jiných dobách, první stavěl manžel svědkyně Anny Hamplové po povodni v roce 1966, kdy spadla výměna (a byl postaven "do kulata"), druhý plot, dřevěný tyčkový, byl napořád na stejném místě (i po povodni), a to i po výměně za plot nový, resp. stávající. Přesto krajský soud rozhodnutí nalézacího soudu "překvapivě" potvrdil, takže schválil to, že okresní soud nepostupoval dle jeho pokynů, přičemž tato skutečnost byla i předmětem dovolání, které však Nejvyšší soud nepřipustil k meritornímu projednání, a to z formálních důvodů. V tomto ohledu vytýkají dovolacímu soudu svévoli, neboť svůj závěr neodůvodnil, přičemž jeho výklad přípustnosti dovolání (za výše popsaných okolností) nemá mít oporu v platném procesním právu, přičemž upozorňují, že z možnosti využití dovolání nelze vyloučit případ, kdy soudy nižších stupňů nepochopily skutkovou situaci, konkrétně že k vydržení předmětného pozemku muselo dojít ještě před povodňovým rokem 1966, protože mezi držiteli - jejich právními předchůdci se převáděla rovněž držba tohoto pozemku daná ploty ve vlastnictví předchůdců Lubomíra Kvapila, které jsou stále na stejném místě, což vedlo i k nesprávným právním závěrům.

9. Stěžovatelé vytýkají okresnímu soudu i to, že nepřipustil jimi navržené důkazy, aniž by svůj postup pečlivě odůvodnil. Dále poukazují na to, že při jednání u krajského soudu jak v prvním, tak druhém odvolacím řízení navrhli provedení důkazu - místního šetření, tento návrh byl však zamítnut bez odůvodnění. Krajským soudem nebyly připuštěny důkazy dobovými fotografiemi z let 1970 a 1971, které nalezly až poté, co okresní soud ukončil důkazní řízení, a které měly zpochybnit výpověď svědkyně Svatavy Hlochové a prokázat zešikmení druhého plotu na pozemek žalovaných, které je stejné do dnešní doby, což podle stěžovatelů znamená, že s tímto plotem nebylo na pozemek žalovaných nikdy "couváno".

10. Stěžovatelé brojí také proti tomu, že jim nebyly přiznány náklady řízení. Okresní soud aplikoval § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů jim zkrátil, aniž by uvedl konkrétní důvody tohoto postupu. Odvolací soud, ačkoliv byli neúspěšní jen v malé části, jim náhradu nákladů nepřiznal vůbec, což stěžovatelé považují za "bezprecedentní" rozhodnutí, porušující jejich základní právo na soudní ochranu. Důvodem má být skutečnost, že se žalovaní po zaměření "vehementně chopili pozemků", takže byli nuceni podat návrh na předběžné opatření a uhradit kauci 50 000 Kč. Na rozdíl od žalovaných se protiprávně nechovali, přičemž žalovaní svými vlastními ploty určili hranice své držby, a tedy i držby jejich. Aby žaloba mohla být úspěšná, museli před jejím podáním nechat vypracovat geometrické plány. Zdůrazňují, že veškeré náklady soudního řízení od počátku nesli oni, i když nijak nezavinili, že muselo být zahájeno a že nebylo důvodu odklonit se od principu úspěšnosti v soudním řízení.
11. Nejvyššímu soudu vytýkají, že shledal dovolání nepřípustným, ač částka nákladů řízení přiznaná vedlejším účastníkům na straně žalobce činila 52 441 Kč a ač požadovali přiznání částky 83 906 Kč. Závěrem upozorňují, že měli stěžejní úspěch nejen v meritu věci, ale v právním základu sporu - nabytí vlastnického práva na základě vydržení, které bylo narušeno chováním žalovaných, a namítají, že se soudy extrémním způsobem odklonily od pravidel upravujících dané řízení.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

13. Na doplnění však nutno uvést, že stěžovatelé, ač napadají i shora označené usnesení Nejvyššího soudu, nedomáhají se jeho zrušení. Ústavní soud je však k odstranění tohoto formálního nedostatku nevyzýval, neboť by takový postup s ohledem na níže uvedené závěry neměl žádný význam.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

15. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyslovují v prvé řadě nesouhlas s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, jde-li o otázku tvaru plotu na předmětném pozemku "od výměny směrem k silnici" v průběhu času, resp. před povodní v roce 1966, konkrétně zda vedl v hranicích dřívějšího pozemku parc. č. X2, přičemž tvrdí, že tomu tak nebylo. Současně vyvozují, že k vydržení došlo před uvedeným rokem. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

16. V případě, že je namítáno nesprávné hodnocení důkazů, lze za takovou vadu považovat (až) tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými, jenž bývá obvykle způsoben zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou v příslušných úvahách obecného soudu. Takovéto pochybení zjištěno však nebylo. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na výpověď svědkyně Anny Hamplové, kterou však současně hodnotí jinak než okresní soud (resp. jí dávají jiný význam), a dále na znalecký posudek Ing. Milana Švuba z roku 1987, přičemž se odvolávají na svůj rozbor obsažený v dovolání i odvolání; např. v dovolání, jež bylo k ústavní stížnosti přiloženo, stěžovatelé upozorňují na to, že předmětný plot nebyl znalcem vůbec oceněn, protože byl v demoličním stavu, a tudíž se muselo jednat o původní plaňkový plot z doby, kdy výměna ještě stála, z čehož vyvozují, že jej nemohl dělat Bohumil Hampl, jak tvrdila svědkyně Anna Hamplová, neboť zemřel v roce 1986, takže i když není podstatné, kdo nový plot vybudoval, má být výpověď uvedené svědkyně nevěrohodná.

17. Za tohoto stavu Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, zda výpověď uvedené svědkyně je podle stěžovatelů nevěrohodná nebo zda měl být její obsah soudem nesprávně zhodnocen. Nicméně k tomu uvádí, že jen ze samotné eventuality, že uvedená svědkyně se mohla dopustit ve své výpovědi určité nepřesnosti ohledně nějaké nepodstatné skutečnosti, lze sotva něco ve vztahu k její věrohodnosti výpovědi jako celku vyvozovat. Jde-li o vlastní interpretaci této výpovědi, tato je věcí obecné justice, nikoliv Ústavního soudu, tedy až na případy, kdy by bylo zřejmé, že skutková varianta, ke které se přiklonily obecné soudy, je s ohledem na provedené důkazy v podstatě vyloučena (viz shora). Tak tomu ovšem není, a to ani s ohledem na stěžovateli zmiňovaný znalecký posudek, přičemž jiné relevantní důkazy stěžovatelé neoznačují (viz níže), naopak uvedená výpověď je v souladu s výpovědí další svědkyně Svatavy Hlochové.

18. K výše uvedenému, jakož i k teoretickým právním úvahám ohledně oprávněné držby, které stěžovatelé v ústavní stížnosti předestírají, pokládá Ústavní soud za potřebné dodat, že samotné poloze plotu (či její změně) nelze přisuzovat stěžejní význam obecně, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti upozorňují, že bylo třeba rozlišit situaci ohledně plotu "na úrovni výměny" a plotu "od výměny k silnici", v čemž jim lze dát za pravdu, to však v jiném smyslu. V prvním případě je zřejmé, že žalovaný ani žalobce, resp. jejich právní předchůdci nevěděli, jaké jsou přesné hranice pozemků, což ani nebylo možné bez obtíží ověřit. To vysvětluje, proč při stavbě plotu na úrovni (povodní zničené) výměny došlo k jeho posunu z hranice pozemků o několik centimetrů (a to směrem do stavební parcely č. X3, která je nyní ve vlastnictví žalovaného). V případě druhého pozemku však byla situace poněkud odlišná. Vlastníci pozemku zpravidla znají alespoň přibližný tvar svého pozemku, který navíc bylo možné ověřit na základě pouhého nahlédnutí do pozemkové mapy, takže lze stěží předpokládat, že by dotčené osoby nevěděli, zda v tomto případě jeho hranice směřuje k silnici kolmo (podél příjezdové cesty) nebo šikmo. Vzhledem k tomu, že příslušný posun plotu od hranic pozemku je značný, resp. s ohledem na konkrétní situaci zjevný, nejeví se jako pravděpodobné, že by se k němu došlo v důsledku omylu, jako to bylo v předchozím případě.

19. Jestliže pak stěžovatelé tvrdili, že jejich právní předchůdci vydrželi předmětný pozemek již v roce 1966, bylo na nich, aby prokázali, že jej nejen skutečně drželi, ale také, že tak činili v dobré víře, že jde o pozemek jejich. Stěžovatelům, jak lze dovodit i ze samotné ústavní stížnosti, se nepodařilo prokázat, že by jejich právní předchůdci fakticky užívali sporný pozemek (na tomto závěru by ostatně nic nezměnilo ani to, že by existence "rovného" plotu, představující překážku takového užívání, nakonec nebyla prokázána), navíc je nutno si položit otázku, zda by vůbec takováto (hypotetická) držba mohla být - vzhledem k výše uvedeným okolnostem - považována za držbu v dobré víře.

20. V ústavní stížnosti je soudům nižších stupňů také vytýkáno, že neprovedly stěžovateli navržené důkazy. Tato skutečnost sama o sobě protiústavnost nezakládá, povinností obecných soudů však bylo (a to i z hlediska principů spravedlivého procesu) o příslušném návrhu rozhodnout a zdůvodnit, proč tomu kterému důkaznímu návrhu nevyhověly. V daném případě se tak stalo, přičemž důvodem bylo, že obecné soudy měly skutkový stav za dostatečně zjištěný na základě již provedených důkazů. Kromě toho stěžovatelé ani neuvádějí, jakou relevantní skutečnost, jež by byla s to zvrátit výsledek daného sporu, takto mínili prokázat. Místní ohledání, jak plyne z napadeného rozsudku okresního soudu, bylo již jednou provedeno, a pokud jde o dobové fotografie z roku 1970 a 1971, jimiž měla být zpochybněna výpověď S. Hlochové stran polohy předmětného plotu, Ústavní soud musí odkázat stěžovatele na své závěry, jak jsou uvedeny výše, a nadto připomíná jejich tvrzení, že k vydržení údajně mělo dojít již před rokem 1966, navíc nebylo ani známo přesné datum, kdy měl být nový plot vybudován.

21. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují nesouhlas i s rozhodnutím o nákladech řízení, a to jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího. Jde-li o postup krajského soudu, Ústavní soud především připomíná, že stěžovatelé předmětem ústavní stížnosti činí otázku náhrady nákladů, nadto v bagatelní výši (k tomuto bodu viz níže), jež je z hlediska ústavnosti otázkou zjevně podružnou, a tudíž s ní porušení ústavnosti zpravidla spojovat nelze [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, týkající se tzv. bagatelních věcí (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. Tak tomu není ani v nyní souzené věci, neboť odvolací soud si v tomto ohledu nepočínal svévolně, resp. "bezprecedentně", jak stěžovatelé tvrdí. Nelze totiž konstatovat, že by aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. byla v dané věci nějak nepřiléhavá, neboť není sporu o tom, že stěžovatelé měli úspěch toliko částečný; uvedené ustanovení přitom umožňuje náhradu nákladů účastníkům řízení nepřiznat také vůbec, kterýžto postup následně krajský soud zvolil a řádně zdůvodnil, když s poukazem na nutnost odlišování peněžitého a nepeněžitého plnění posoudil tento úspěch jako v zásadě stejný. Vzhledem k tomuto závěru je pak nutno považovat tu část ústavní stížnosti, kde stěžovatelé napadají rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, změněné napadeným rozsudkem odvolacího soudu, za bezpředmětnou.

22. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí i proti výše citovanému usnesení Nejvyššího soudu s tím, že tímto soudem byla vadně posouzena otázka přípustnosti dovolaní, a to jak ve vztahu k věci samé, tak nákladům řízení. Jde-li o první námitku, v odůvodnění bylo dovolacím soudem přiléhavě vysvětleno, že předmětem přezkumu nemůže být věcná správnost skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vyšel, ale pouze to, zda tyto odůvodňují (právní) závěr o oprávněnosti držby, přičemž v tomto ohledu Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal a neshledal, že jeho závěry nemohly obstát. Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatelé žádnou konkrétní právní otázku, kterou v dovolání specifikovali a kterou se dovolací soud nezabýval, ač tak učinit měl, neoznačují (nevymezují).

23. Vyvozují-li stěžovatelé přípustnost dovolání ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení z toho, že jako vedlejší účastníci navrhovali, aby jim byla přiznána částka 83 906 Kč, zcela přehlížejí odůvodnění předmětného usnesení, v němž dovolací soud vysvětlil, proč nepovažuje hranici 50 000 Kč ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za překročenou, tedy že stěžovatelé v dovolání závěry soudu prvního stupně nezpochybnily, a předmětem sporu (dovolání) tak "zůstala" pouze částka 26 220 Kč. Za této situace Ústavní soud nemá, co by Nejvyššímu soudu mohl vytknout.

24. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2491/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies