III. ÚS 2571/14

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Tomáše Kolmana, právně zast. Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem Advokátní kanceláře Bakeš & partneři, se sídlem Na Příkopě 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 294/2014 ze dne 15. července 2014, za účasti 1) Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena jeho základní ústavně garantovaná práva podle článků 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5, a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti plyne, že základní práva stěžovatele měla být porušena jeho vzetím do vazby bez existence skutečností, které by zakládaly důvodnou obavu, že by měl uprchnout nebo se v průběhu trestního stíhání ukrývat. Stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a nezabývaly se námitkami obviněného a též oslabením důvodnosti trvání vazby působením času. Omezily se prý jen na hrozbu vysokého trestu odnětí svobody, která obviněnému hrozí.

Stěžovatel má za to, že kdyby se soudy dostatečně zabývaly všemi okolnostmi případu a posoudily je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, tak by musely dojít k závěru, že riziko útěku nebo vyhýbání se trestnímu řízení stěžovatelem je zcela vyloučeno, případně oslabeno natolik, že je možné stěžovatele z vazby propustit za případného nahrazení vazby některým z opatření dle trestního řádu.

Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.

II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh se zjišťuje:

Stěžovatel je obviněn ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit spolu s dalšími šesti obviněnými jednáním podrobně popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 4. 2014, přičemž mělo dojít ke zkrácení DPH při obchodování s pohonnými hmotami, v důsledku čehož vznikla České republice škoda ve výši 294.696.183,- Kč.

Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2014 sp. zn. 37 Nt 1620/2014 z důvodů § 67 písm. a), písm. b) tr. řádu za současného nepřijetí písemného slibu obviněného. Stížnost obviněného byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2014 sp. zn. 8 To 177/2014.

Dne 9. 6. 2014 podal obviněný žádost o propuštění z vazby prostřednictvím obhájce. Této žádosti nebylo příslušnou státní zástupkyní vyhověno, proto ji předložila Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který usnesením ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. 37 Nt 3026/2014 rozhodl tak, že záruku poskytnutou Ing. Alexandrou Zdeňkovou a MUDr. Patricií Kotalíkovou nepřijímá, návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka též zamítl a zároveň zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby.

Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 6. 2014 podal obviněný stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 7. 2014 sp. zn. 8 To 294/2014 podle ust. § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, a zároveň rozhodl o tom, že se podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijímá písemný slib obviněného ze dne 14. 7. 2014.

Právě proti tomuto posledně uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2014 je namířena ústavní stížnost.

III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jím zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci hraje mnohem významnější roli právě při přezkumu postupu státních orgánů v přípravné fázi trestního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [viz např. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 336/06, případně usnesení sp. zn. III. ÚS 1549/13, III. ÚS 1549/13, dostupné v internetové databázi NALUS].

V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah.

Základní podmínkou zbavení osobní svobody je podle ust. § 67 tr. řádu důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.

Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení § 67 trestního řádu vyžaduje kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v tomto ustanovení uvedených.

Omezení svobody vazbou jako takové není v rozporu s presumpcí neviny, byť je zřejmé, že mezi nimi z povahy věci existuje napětí. Skutečnost, že obviněný je považován za nevinného, teoreticky brání tomu, aby byl zbaven svobody před svým odsouzením, ledaže je to bezpodmínečně nutné, aby mohlo být provedeno řízení, obviněný postaven před soud a rozhodnuto o oprávněnosti jeho obvinění. Presumpce neviny je implicitním základem striktního vymezení podmínek a trvání vazby v článku 5 Úmluvy resp. § 67 a násl. tr. řádu. Korelátem presumpce neviny je princip proporcionality, který stanoví rozumný poměr mezi závažností donucovacího opatření zasahujícího do základních práv na jedné straně a účelem tohoto opatření na straně druhé. To by mělo především vést k vytvoření alternativ za vazbu, která musí zůstat opatřením výjimečným. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).

Výše uvedené požadavky Listiny a Úmluvy vyplývají i z četné judikatury Ústavního soudu, mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04; ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud dále zabýval např. v nálezech ze dne 17. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04, ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 a ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08, včetně v ústavní stížnosti zmiňovaném nálezu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (dostupné v internetové databázi NALUS ).

Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2014 je zřejmé, že soud přezkoumal námitky stěžovatele uplatněné jak v podané žádosti o podmíněné propuštění, tak v jeho výpovědi v rámci veřejného zasedání. Po zohlednění všech skutečností soud přesto konstatoval, že nenastaly žádné nové skutečnosti, které by rozptýlily obavy soudů o možnosti nahradit vazbu jiným opatřením, případně o propuštění z vazby.

Ústavní soud konstatuje, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí Městský soud pečlivě rozebral všechny skutkové a právní okolnosti, zabýval se všemi námitkami stěžovatele a své závěry náležitě odůvodnil. Dále Městský soud v Praze nastínil obviněnému možné alternativy, které by mohl považovat za dostatečné - zejména možnost nahradit vazbu peněžitou zárukou v přiměřené výši.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a ústavně dovoleným způsobem.

Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.

Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud stěžovatelův návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2571/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies