III. ÚS 2495/14

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti N. V. B., nyní věznice Rapotice, právně zastoupeného Mgr. Ing. Hynkem Navrátilem, advokátem se sídlem Ostrava, Matiční 730/3, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 8. srpna 2013 č. j. 1 T 141/2013-627, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 25. října 2013 č. j. 68 To 283/2013-682 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014 č. j. 7 Tdo 219/2014-23, za účasti 1) Okresního soudu v Přerově, 2) Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, doručenou dne 25. července 2014 Ústavnímu soudu, se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že nesprávným postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), totiž právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), zákaz vyhoštění cizince mimo případy stanovené zákonem (čl. 14 odst. 5 Listiny), právo na rodinný život (čl. 32 Listiny) a právo na ochranu před zásahy do stěžovatelova soukromého a rodinného života (čl. 10 Listiny), jakož i práva garantovaná stěžovateli Úmluvou o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") články 6, 13, 12 a 8 Úmluvy, tedy právo na spravedlivý proces, právo na účinný právní prostředek nápravy, právo uzavřít manželství a právo na respektování soukromého a rodinného života.

II.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl soudem prvního stupně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl zařazen pro výkon trestu do věznice s dozorem a současně mu byl podle § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře pěti let. Po skutkové stránce (stručně řečeno) spočívala stěžovatelova trestná činnost v tom, že spolu s dalšími osobami v letech 2012 a 2013 v Přerově a ve Šternberku zajišťoval provoz tří nelegálních pěstíren konopí, určených pro produkci marihuany; při zásahu policie bylo zajištěno nejméně 1.477 rostlin konopí.

Proti rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatel odvolal, avšak odvolací soud odvolání dle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zamítl.

Rovněž stěžovatelem podanému dovolání nebylo Nejvyšším soudem vyhověno, neboť tento shledal dovolání stěžovatele zjevně neopodstatněným a v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl.

III.
Proti výše uvedeným rozhodnutím stěžovatel podává ústavní stížnost, neboť má za to, že trest vyhoštění byl stěžovateli uložen v rozporu s čl. 14 odst. 5 Listiny, protože zákon v jeho případě uložení takovéhoto trestu nepřipouští. Podle § 80 odst. 1 trestního zákoníku může soud uložit pachateli trest vyhoštění z území České republiky, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem, avšak § 80 odst. 3 zakazuje uložení takového trestu, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.

Stěžovatel má za to, že již ve svém odvolání uvedl skutečnosti, které dostatečně osvědčovaly naplnění negativních podmínek uložení trestu vyhoštění. Tvrdí, že má po dobu po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zajištěno ubytování i práci, na území České republiky se nacházejí všichni blízcí stěžovatele, zejména jeho přítelkyně T. B. T., na které mu velmi záleží, žije s ní již pět let a plánují společně svatbu a založení rodiny.

Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud nepostupoval v souladu se zásadou oficiality, zásadou vyhledávací, zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, jakož i zásadou volného hodnocení důkazů, když nedostál své povinnosti dokazovat v nezbytném rozsahu dle § 89 odst. 1 písm. d) trestního řádu okolnosti podstatné pro posouzení osobních poměrů pachatele a opomenul tak zjistit, zda neexistují podmínky vylučující uložení trestu vyhoštění.

Stěžovatel poukazuje zejména na skutečnost, že ačkoliv se paní T. B. T. řádně dostavila k výslechu, odvolací soud důkaz výslechem paní T. B. T. neprovedl a následně své rozhodnutí odůvodnil tak, že ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by zde byly dány takové rodinné vztahy žalovaného, které vyžadují jeho pobyt na území České republiky. Neprovedení navrženého důkazu výslechu svědkyně odvolací soud odůvodnil tak, že je nepochybné, že by tato svědkyně tvrzení o několikaletém vztahu se stěžovatelem potvrdila, což stěžovatel shledává jako ryze účelové. Postupem obecných soudů bylo prý zabráněno tomu, aby byla prokázána existence negativních podmínek uložení trestu vyhoštění. Rozhodnutím, založeným na neprovedeném důkazu, tak prý došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel závěrem uvádí, že nejasnosti ohledně povahy jeho vztahu s paní T. B. T. mohly být způsobeny rovněž nepřesným pochopením jazykových nuancí mezi slovy "přítelkyně" a "družka", neboť stěžovatel je cizí státní příslušník. Ostatně vše mohlo být vyjasněno právě provedením výslechu paní T. B. T., což však odvolací soud neučinil a ani Nejvyšší soud neshledal takovýto postup jako protiprávní.

S ohledem na výše uvedené tak došlo dle názoru stěžovatele zároveň k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na rodinný a soukromý život (články 32 a 10 Listiny).

IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního pozitivního práva, ale jeho cílem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví. Z principu nezávislosti soudu zakotveného článkem 82 Ústavy plyne mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, jejímž odrazem je § 2 odst. 6 trestního řádu. Za situace, kdy je ze strany obecných soudů tato zásada respektována, nepřísluší Ústavnímu soudu nové hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a to ani za situace, kdy by se Ústavní soud s takovýmto hodnocením neztotožňoval. Tyto závěry zaznívají například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. června 1994 sp. zn. IV. ÚS 23/93 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Podstata ústavní stížností spočívá v první řadě v námitce proti uložení trestu vyhoštění. Obecným soudům stěžovatel zejména vytýká, že nesprávně posoudily povahu jeho vztahu k paní T. B. T., a tím došly k vadnému závěru, že nejsou splněny tzv. "negativní podmínky přípustnosti trestu vyhoštění", uvedené v ust. § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Stěžovatel se domnívá, že mezi ním a paní T. B. T. existovala "vážná známost", což naplňuje podmínku "skutečných rodinných či jim obdobných vazeb".

Ústavní soud nemůže této námitce proti údajně nesprávným závěrům obecných soudů přitakat. Ze zevrubného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že důkladnému posouzení podmínek pro uložení trestu vyhoštění, včetně tzv. negativních podmínek, uvedených v ust. § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, věnovaly obecné soudy náležitou pozornost. Ústavní soud nemá, co by dostatečně zdůvodněným závěrům obecných soudů z ústavněprávního hlediska mohl vytknout.

Ústavní soud zejména neshledává znaky protiústavnosti v závěru obecných soudů, že podmínky pro neuložení trestu vyhoštění, uvedené v ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, musí být splněny kumulativně. Pokud obecné soudy shledaly, že obviněný sice má na území České republiky povolení k trvalému pobytu, má pro dobu po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zajištěno ubytování, a má tedy jakési pracovní a sociální zázemí, na druhé straně však neshledaly, že by uložení trestu vyhoštění bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nelze jejich závěru o nenaplnění předpokladů uvedených v ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ničeho vytknout. Úsudek obecných soudů o tom, že stěžovatelův vztah s paní T. B. T. nevykazuje znaky pevnosti a není jej možno hodnotit jako vztah obdobný vztahům rodinným, je dostatečně odůvodněn skutkovými okolnostmi případu.

Nelze nic namítat ani proti tomu, že obecné soudy při hodnocení stěžovatelových tvrzení přihlédly též ke způsobu, jak obviněný v průběhu trestního řízení svá tvrzení předkládal a měnil.

Ke stěžovatelově námitce, že obecné soudy neprovedly jím navržený důkaz výslech paní T. B. T., Ústavní soud pouze stručně podotýká, že v daném případě postup obecných soudů nelze kvalifikovat jako tzv. "opomenutý důkaz". Ústavní soud se k problematice opomenutých důkazů vyjádřil, vedle dalších, v usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 395/05, když konstatoval: "... Ústavní soud [má] za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03)". V daném případě je zřejmé, že stěžovatelem navržený důkaz výslechem paní T. B. T. by byl vzhledem ke zjištěným skutečnostem nadbytečným. Tento závěr byl obecnými soudy zcela jasně odůvodněn.

Ústavní soud tak uzavírá, že postupem obecných soudů tak nedošlo ke stěžovatelem tvrzeným zásahům do jeho základních práv a svobod.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2495/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies