III. ÚS 977/14

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Magdy Cochlarové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2013 č. j. 30 Cdo 3856/2013-154, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013 č. j. 11 Co 73/2013-134 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 11. 2012 č. j. 20 C 25/2012-102, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností doručenou dne 14. 3. 2014 se Magda Cochlarová (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále též jen "zákon o odpovědnosti státu").

II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Stěžovatelka se v občanskoprávním sporu, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 25/2012, domáhala vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 157 500,- Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení vůči jednotlivým členům vedení společnosti Joint Invest Action, k. s. pro podezření z trestného činu zpronevěry spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. k ustanovení § 248 odst. 1, 4 tr. zák. Nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup měly spočívat v tom, že sdělení obvinění ze dne 19. 3. 1997 a 18. 3. 1999 odporovalo zákonným požadavkům ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu, a v důsledku toho nebylo trestní stíhání proti nim vůbec zahájeno, což následně vedlo policejní orgán k vydání usnesení ze dne 31. 3. 2008, kterým bylo podle § 159a odst. 2 tr. řádu odloženo trestní stíhání podezřelých neboť zásadní pochybení při sdělení obvinění již nebylo možno napravit, protože došlo u podezřelých osob k promlčení trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tímto postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke zmaření možnosti žalobkyně (a dalších poškozených) uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody proti konkrétním fyzickým osobám, tj. členům vedení společnosti Joint Invest Action, k. s., které svou úmyslnou činností způsobily škodu na majetku žalobců.

Dne 14. 11. 2012 rozsudkem č. j. 20 C 25/2012-102 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 157 500,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla opodstatněná a vyslovil názor, že žalobkyni nemohla doposud jí tvrzená škoda vzniknout. Poukázal na to, že žalobkyně uplatnila předmětnou pohledávku v konkursním řízení vedeném na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s., přičemž správce konkursní podstaty pohledávku uznal, a to dokonce ve vyšší částce, než byla uplatněna žalobním návrhem. Žalobkyně dle nalézacího soudu nevyčerpala všechny zákonem stanovené prostředky vedoucí k uspokojení jejího tvrzeného nároku ze strany primárního dlužníka, a proto nemůže být odpovědnost státu za škodu dána.

Dne 5. 6. 2013 rozsudkem č. j. 11 Co 73/2013-134 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ze dne 14. 11. 2012 č. j. 20 C 25/2012-102 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že ve skutkově obdobných věcech již rozhodoval opakovaně, a vždy byla potvrzena zamítavá rozhodnutí nalézacího soudu. Ztotožnil se s argumentací nalézacího soudu v těchto jiných věcech, ve kterých byla podána i ústavní stížnost, jež byla ve všech třech případech Ústavním soudem odmítnuta s odůvodněním, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí přehledně a logicky vysvětlily, z jakého důvodu nelze dospět k závěru o odpovědnosti státu za škodu požadovanou stěžovatelem. Ani v případě, že by bylo trestní stíhání zahájeno řádně a v trestním řízení bylo pokračováno, není jisto, zda by byl vydán proti komplementářům odsuzující rozsudek s uspokojením přihlášeného nároku žalobkyně, resp. že by bylo vydáno pro žalobkyni následně příznivé občanskoprávní rozhodnutí. Neshledal oprávněnou ani námitku nesprávného procesního postupu soudu, který měl dle žalobkyně spočívat v tom, že nalézací soud neseznámil účastníky se svým právním názorem. Žádné procesní ustanovení neukládá soudu I. stupně povinnost sdělit účastníkům při jednání, při kterém je vyhlášen rozsudek, svůj právní názor ve věci; jedinou výjimkou je postup dle § 118a odst. 2 o. s. ř., což však nebyl tento případ.

Dne 18. 12. 2013 usnesením č. j. 30 Cdo 3856/2013-154 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 6. 2013 č. j. 11 Co 73/2013-134 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). K tvrzení žalobkyně, že v důsledku chybného postupu policejního orgánu došlo k promlčení jejího práva na náhradu škody vůči primárním škůdcům, neboť promlčecí doba se po dobu trvání "nulitního" trestního řízení nestavěla, dovolací soud uvedl, že tato námitka žalobkyně byla již dovolacím soudem vyřešena v rozsudku ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 955/2013, podle kterého dochází připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody ke stavění promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. i v situaci, kdy toto trestní stíhání skončilo odložením z toho důvodu, že nebylo řádně zahájeno v smyslu § 160 tr. řádu; poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 376/2013, v němž se Ústavní soud zabýval ústavní stížností ve skutkově zcela identické věci a v němž odkázal na svá předchozí rozhodnutí v těchto případech.

III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a zejména čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); porušen byl též čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a vyjádřila názor, že v důsledku chybného postupu policejního orgánu došlo k promlčení nároku na náhradu škody. V částech IV až VI ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala s právními názory odvolacího soudu a dovolacího soudu, poukázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se pozitivní povinnosti státu vést v trestních věcech účinné vyšetřování a poukázala zejména na čl. 36 odst. 1 Listiny.

IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, tj. příslušných norem zákona o odpovědnosti státu, v důsledku čehož mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces a zejména právo na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení. Jinak řečeno, podstatou ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky s právním posouzením její občanskoprávní věci obecnými soudy a opakování argumentů v řízení před obecnými soudy již uplatněných, s nimiž se nalézací soud, odvolací soud a soud dovolací ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích dostatečně vyrovnaly.

Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

Argumentace uplatněná stěžovatelkou v ústavní stížnosti se prakticky shoduje s argumentací dalších komanditistů společnosti Joint Invest Action, k. s., o jejichž ústavních stížnostech ohledně stejné věci již Ústavní soud v minulosti rozhodoval (viz usnesení ze dne 6. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1772/13, usnesení ze dne 27. března 2013 sp. zn. III. ÚS 376/13, usnesení ze dne 28. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 2695/12, usnesení ze dne 21. června 2012 sp. zn. III. ÚS 1950/12, usnesení ze dne 31. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 4245/12 a II. ÚS 4484/12 a usnesení ze dne 28. února 2013 sp. zn. III. ÚS 4074/12), jak poznamenaly již odvolací soud i soud dovolací v odůvodnění svých rozhodnutí. To je nepochybně dáno také tím, že stěžovatelé v uvedených věcech byli zastoupeni stejným advokátem, jako stěžovatelka. Je proto s podivem, že nyní projednávaná ústavní stížnost závěry Ústavního soudu prezentované v uvedených usneseních zcela ignoruje a nijak se s nimi nevypořádává. Ústavní soud přitom nemá důvod se od těchto závěrů jakkoli odchylovat a na zmiňovaná usnesení tímto odkazuje.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 977/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies