III. ÚS 863/14

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Václava Sedláka, zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, AK HOLÁ & SAMEK se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2013 č. j. 29 Cdo 1856/2013-293, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2013 č. j. 13 Cmo 321/2008-248 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2008 č. j. 55 Cm 11/2007-101, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností doručenou dne 6. 3. 2014 se Ing. Václav Sedlák (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky, uplatněné žalobcem v konkurzním řízení.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce se proti žalovaným 1/ Karlu Komárkovi, 2/ JUDr. Janu Drábkovi a 3/ Michalu Edlovi, správci konkursní podstaty úpadce STEKO spol. s r. o., domáhal určení pravosti pohledávky ve výši 236 630 Kč.

Dne 20. 6. 2008 rozsudkem č. j. 55 Cm 11/2007-101 Krajský soud v Praze (dále též jen "nalézací soud") žalobu na určení, že pohledávka žalobce za úpadcem, přihlášená v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 K 15/2006 ve výši 236 630 Kč, je po právu, zamítl (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalovaným 1/ a 2/ náhradu nákladů řízení ve výši 17 612 Kč k rukám právního zástupce, žalovanému 3/ náhradu nákladů řízení ve výši 13 328 Kč k rukám právního zástupce (výrok II), advokátu JUDr. Tomáši Samkovi přiznal na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částku ve výši 48 882,25 Kč, která mu bude zaplacena z rozpočtových prostředků (výrok III) a žalobci uložil povinnost zaplatit státu ve stanovené lhůtě náhradu nákladů soudního řízení ve výši 9 776,45 Kč (výrok IV).

Dne 20. 2. 2013 rozsudkem č. j. 13 Cmo 321/2008-248 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") - poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 16. 12. 2009 č. j. 13 Cmo 321/2008-156 zrušil Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud"), rozsudkem ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 2319/2010 - k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 6. 2008 č. j. 55 Cm 11/2007-101 v bodu I výroku potvrdil, v bodu II výroku změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení přiznaná žalovaným 1/ a 2/ se určuje ve výši 16 335 Kč a ve vztahu k žalovanému 3/ ve výši 12 342 Kč, v bodu III výroku změnil jen tak, že výše odměny za zastupování a náhrada hotových výdajů se určuje ve výši 15 050 Kč a v bodu IV výroku změnil jen tak, že výše náhrady se určuje částkou 3 010 Kč (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 1/ a 2/ ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce na náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem částku 15 610 Kč (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 3/ ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce na náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem částku 11 616 Kč (výrok III), žalobci uložil povinnost zaplatit České republice ve stanovené lhůtě na náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem částku 3 615 Kč (výrok IV), JUDr. Tomášovi Samkovi určil odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů před odvolacím a dovolacím soudem ve výši 15 826 Kč (výrok V) a návrh žalobce na přerušení řízení zamítl (výrok VI).

Dne 28. 11. 2013 usnesením č. j. 29 Cdo 1856/2013-293 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 2. 2013 č. j. 13 Cmo 321/2008-248 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II a III).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") resp. čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy a zejména čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny.

Podle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho základních práv tím, že nalézací soud (potažmo soud odvolací, který rozhodnutí nalézacího soudu opakovaně potvrdil) dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, na jejich základě učinil též nesprávné závěry právní.

Nalézací soud podle stěžovatele učinil nesprávné skutkové závěry ohledně určení pravosti předmětné pohledávky, nesprávně posoudil smlouvu o poskytování dopravních služeb jako neurčitou a stěžovatele zatížil důkazním břemenem, které měli nést žalovaní. Odvolací soud ve věci zaujal shodné stanovisko, nedržel se instrukcí soudu dovolacího a dospěl k nesprávným právním závěrům. Dovolací soud prý zkrátil stěžovatele na jeho ústavně zaručených právech tím, že mu odmítl ochranu jeho práv a odmítl se zabývat zejména otázkou nepřiměřené extenzivnosti výkladu § 132 odst. 3 obch. zákoníku i na jednostranné právní úkony.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti, dle přesvědčení Ústavního soudu, z valné části opakující skutečnosti již uplatněné v žalobě, odvolání a dovolání, s nimiž se nalézací soud, odvolací soud i dovolací soud ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly, bylo především tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci stěžovatele těmito soudy.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže sama o sobě založit závěr o porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)], k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces, zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, a současně i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." V této souvislosti lze dále připomenout, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v posuzované věci došlo, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí.

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani odůvodnění ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

V řízení před soudy všech tří stupňů byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názorů vyslovených obecnými soudy v napadených rozhodnutích, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Tvrzení o porušení základních práv stěžovatele proto nelze přitakat.

K námitkám směřujícím k odmítnutí dovolání stěžovatele Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 863/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies