III. ÚS 837/14

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Renaty Michaliskové, zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, AK se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2013 č. j. 66 Co 561/2013-138, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností doručenou dne 5. 3. 2014 se Renata Michalisková (dále jen "povinná" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem částečně zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v exekuční věci oprávněné obchodní společnosti ČESKÁ ÚVĚROVÁ POKLADNA a. s., se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Tyršova 1438/38, pro částku 17 998 Kč s příslušenstvím, a to ve výrocích o nákladech řízení, a současně vyslovil porušení čl. 82 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 30. 4. 2013 usnesením č. j. 36 EXE 1019/2012-75 Okresní soud v Opavě (dále jen "exekuční soud") návrh povinné na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 9. 1. 2012 č. j. 36 EXE 1019/2012-13 zamítl.

Dne 28. 11. 2013 usnesením č. j. 66 Co 561/2013-138 Krajský soud v Ostravě (dále též jen "odvolací soud") k odvolání povinné usnesení exekučního soudu ze dne 30. 4. 2013 č. j. 36 EXE 1019/2012-75 změnil tak, že exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 9. 1. 2012 č. j. 36 EXE 1019/2012-13 zastavil, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před exekučním soudem, a povinné uložil povinnost zaplatit soudní exekutorce Exekutorského úřadu v Praze 6 Mgr. Zuzaně Sobíškové na náhradu nákladů exekuce částku 8 107 Kč ve stanovené lhůtě (výrok I), a žádnému z účastníků a soudní exekutorce nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

O nákladech účastníků řízení před exekučním soudem odvolací soud rozhodl dle § 150 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků se toto právo nepřiznává. Důvody zvláštního zřetele hodné, pro které bylo namístě účastníkům právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat, shledal ve skutečnosti, že zavinění nelze shledat ani na straně oprávněného, ani na straně povinné. Konstatoval, že judikatura, týkající se uvedené právní problematiky, se vyvíjela a až nyní je možno ji považovat jako ustálenou. Oprávněnému proto nelze klást k tíži, že návrh na nařízení exekuce podal v důvěře ve správnost vydaného exekučního titulu, resp. v důvěře, že exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc. Uvedené skutečnosti pak není možno klást k tíži ani povinné.

Při rozhodování o nákladech exekuce pověřené soudní exekutorky odvolací soud aplikoval ustanovení § 89 věty prvé exekučního řádu vzhledem k tomu, že soudní exekutorka byla pravomocně pověřena provedením exekuce a právo na náhradu nákladů exekuce jí proto přísluší. Citované zákonné ustanovení předpokládá, že povinnost k zaplacení nákladů exekuce musí být uložena některému z účastníků řízení. Oprávněný jednal v důvěře ve správnost vydaného exekučního titulu, proto mu procesní zavinění na zastavení exekuce nelze přičítat. Povinná dobrovolně nesplnila povinnost uloženou jí exekučním titulem, důvodem pro vyhovění jejímu návrhu na zastavení exekuce byl pozdější vývoj judikatury k uvedené právní problematice. Povinnost k zaplacení nákladů exekuce tak byla uložena povinné.

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř., a uvedl, že rovněž ve vztahu k těmto nákladům je nutno zaujmout totožný právní názor jako u nákladů řízení před soudem prvého stupně, a tedy účastníkům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznat.

III.

V ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv podrobnější ústavně právní argumentaci, stěžovatelka tvrdila, že ústavní stížností napadené usnesení odvolacího soudu je rozporné s čl. 82 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny, zaručujícími nestrannost soudu, rovnost účastníků v řízení a právo na spravedlivý proces. Uvedla, že oprávněné nikdy žádnou částku nedlužila a oprávněná jí nikdy neposkytla žádné protiplnění, za něž by mohla finanční částku požadovat. Připustila, že s oprávněnou uzavřela smlouvu o zprostředkování půjčky, kterou oprávněná nesplnila; od smlouvy pak sama odstoupila v zákonné lhůtě, neboť smlouva byla uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání oprávněné; po rozhodnutí odvolacího soudu oprávněná žalobu k soudu nepodala. O neoprávněnosti exekuce svědčí prý i to, že odvolací soud napadeným usnesením exekuci zastavil. Stěžovatelka však nesouhlasila s tím, že náklady neoprávněné exekuce by měla hradit ona sama, ani s tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení o zastavení exekuce u exekutorky, u exekučního soudu i v odvolacím řízení.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení (včetně řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů), resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu, zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (kromě stěžovatelkou citovaných nálezů srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.

Důvody, pro které odvolací soud napadeným usnesením žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před exekučním soudem, rozhodl o povinnost stěžovatelky zaplatit soudní exekutorce náklady exekuce a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu odvolacího řízení, jsou přehledně a zcela srozumitelně v jeho rozhodnutí vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.

Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněnými nákladovými výroky odvolacího soudu, takže stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohly.

Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou žalované částky. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupné na http://nalus.usoud.cz), které v projednávaném případě neshledal.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 837/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies