III. ÚS 1090/13

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UCALEGON Ltd., IČ: 038677, se sídlem Seychelly, Mahe, Victoria, 306 Victoria House, právně zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem AK se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2012 č. j. 69 Co 317/2012-95, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. března 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), jímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rozhodnutí odvolacího soudu bylo údajně zcela překvapivé, neboť stěžovatelce nebyla dána možnost vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu a tento zároveň pochybil tím, že chybně aplikoval unijní právo tím, že Soudnímu dvoru Evropské unie nepředložil předběžnou otázku, ačkoliv byl poslední instancí, která má buď povinnost tak učinit, nebo má povinnost jasně a pečlivě zdůvodnit, proč tak nečiní.

II.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 19. února 2009 byla mezi stěžovatelkou a obchodní společností BUS Immobilienverwertungs-GmbH se sídlem Stroheckgasse 12/6, 1090 Wien, Österreich (dále jen "společnost BUS") uzavřena nepojmenovaná smlouva ve smyslu § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), kterou se stěžovatelka zavázala provést elektronickou publikaci údajů o společnosti BUS a zápis údajů ve Žluté knize oborů v období od 1. května 2009 do 30. dubna 2012 a společnost BUS se zavázala zaplatit stěžovatelce za tento zápis a inzerci částku 65,- EUR měsíčně, tedy 780,- EUR ročně.

Ve sporu, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") pod sp. zn. 42 C 15/2010, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalobkyně a společnost BUS jako žalovaná, soud prvního stupně vyhověl žalobě stěžovatelky a uložil společnosti BUS zaplatit stěžovatelce částku 780,- EUR s úrokem s prodlení od 1. 7. 2009 a náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku společnosti BUS, že tato byla stěžovatelkou uvedena v omyl, neboť nabídka, která byla zaslána stěžovatelkou, byla sepsána v rodném jazyce společnosti BUS, formulována byla dostatečně určitě. Nabídka stěžovatelky obsahovala všechny podstatné náležitosti smlouvy a společnost BUS tuto svým podpisem dne 19. února 2009 přijala a zaslala zpět stěžovatelce. Tímto došlo k uzavření smlouvy. Mezi stranami smlouvy nebylo sporu o tom, že stěžovatelka plnění dle smlouvy společnosti BUS poskytla, ale tato dohodnutou cenu, fakturovanou stěžovatelkou, neuhradila.

Soud prvního stupně k založení pravomoci českých soudů a své příslušnosti uvedl, že mezi stěžovatelkou a společností BUS byla uzavřena doložka o volbě práva a doložka prorogační, na základě kterých je příslušným soudem k rozhodování sporů soud v Praze v České republice a vztah mezi stranami se bude řídit českým právem. Soud prvního stupně k těmto smluvním doložkám uvedl, že jsou v souladu s § 9 a 37 odst. 1, 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním") a následně své odůvodnění uzavřel tím, že pokud byla žaloba podána u soudu prvního stupně, je tento soud na základě smluvních doložek, uzavřených mezi stěžovatelkou a společností BUS, soudem příslušným.

Společnost BUS následně rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním, v němž namítala, že soudem prvního stupně byla nesprávně posouzena otázka, zda došlo k platnému založení pravomoci českých soudů a rovněž, zda společnost BUS nejednala v omylu. Tato uvádí, že z povahy vztahu mezi stranami smlouvy není logické, aby své spory z ní vzešlé řešily u českého soudu v Praze a že samotná smluvní doložka byla zakotvena v textu nabídky na nenápadném místě. Omyl společnosti BUS měl spočívat v tom, že konstrukce objednávky působila dojmem, že jde o bezplatnou aktualizaci údajů, přičemž údaj o ceně byl uveden drobným písmem ve zhuštěné části textu. Z uvedených důvodů společnost BUS navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. K odvolání společnosti BUS se stěžovatelka vyjádřila v tom smyslu, že ujednání o pravomoci a příslušnosti je platné, když výraz, že sudištěm je Praha, je zcela jasný. Sudištěm může být jakýkoliv soud v kterémkoliv státě, přičemž sudiště není nijak vázáno na domovský stát účastníků řízení. K druhé námitce stěžovatelka uvádí, že nabídka byla sepsána v mateřském jazyce společnosti BUS a obsahovala veškeré podstatné náležitosti smlouvy. K tíži společnosti BUS jde, že si její nabídku řádně nepřečetla.

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a shledal, že v daném případě není dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Neztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, jenž dovodil svoji pravomoc na základě zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, neboť tento nezohlednil aplikační přednost nařízení Rady ES č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I"), kterým je Česká republika vázána. S poukazem na článek 23 nařízení Brusel I odvolací soud uvádí, že strany si mohou dohodnout příslušnost (myšleno pravomoc) soudu členského státu odlišně od jiných článků uvedeného nařízení, avšak pouze takového členského státu, na jehož území má alespoň jedna ze stran bydliště (sídlo), přičemž takováto příslušnost (pravomoc), nedohodnou-li se strany jinak, je příslušností výlučnou. Své odůvodnění uzavírá odvolací soud shrnutím, že stěžovatelka a společnost BUS nemohly platně dohodnout pravomoc českého soudu za situace, kdy ani jedna z nich nemá bydliště (sídlo) na území České republiky. Jestliže pravomoc českých soudů nevyplývá ani z čl. 5 nařízení Brusel I a nebyla založena ani podřízením se zahájenému řízení, jak předvídá čl. 24 nařízení Brusel I nebyla v dané věci založena pravomoc českých soudů. Odvolací soud rovněž poukazuje na to, že pravomoc českých soudů nelze dovodit ani z Bruselské či Luganské úmluvy. Z tohoto důvodu proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.

III.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížnosti. Stěžovatelka namítá, že nebyla vůbec poučena ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ze strany odvolacího soudu nebyl žádný důkaz opakován a nebylo tedy předestřeno, že daná věc bude posuzována jinak. Stěžovatelka uvádí, že v daném případě jde o zcela překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a tyto hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil, přičemž žádným způsobem stěžovatelce neumožnil vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci. K tomuto stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 544/99 a sp. zn. I. ÚS 113/02, která nebyla v její věci respektována.

Stěžovatelka dále namítá rozpor postupu odvolacího soudu s ústavním pořádkem České republiky, pokud tento soud nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, respektive se nedostatečně vypořádal a nezdůvodnil, proč ji nebude předkládat. K tomuto stěžovatelka poukazuje na judikát Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2504/10, kde Ústavní soud zdůraznil, že: "[z]a výkon svévole považuje i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva (tj. dnes unijního práva), který si zcela opomene položit otázku, zda by neměl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru, přičemž její opomenutí řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře Soudní dvůr.". Za situace, kdy odvolací soud vycházel ze závěru, že unijní právo má aplikační přednost před právem vnitrostátním, nelze podle stěžovatelky, než s tímto závěrem odvolacího soudu souhlasit. Další jeho výklad nařízení Brusel I byl však prý chybný, neboť vycházel toliko z českého překladu a nerespektoval bod 14 preambule tohoto nařízení, stejně jako další jazykové mutace (zde stěžovatelka uvádí německou, francouzskou a anglickou verzi nařízení Brusel I).

Stěžovatelka následně shrnuje, že postup odvolacího soudu považuje za protiústavní z důvodu porušení procesních předpisů, chybné aplikaci unijního práva a nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, neboť jím došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

IV.

Dříve, než Ústavní soud může přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost není proti napadenému rozhodnutí přípustná.

Ústavní stížnost totiž nevyhovuje požadavku, stanovenému v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, totiž požadavku, že ji lze podat proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Odvolací soud, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, nebyl v dané věci poslední instancí, která ve věci mohla rozhodovat. Pro posouzení této situace mají zásadní význam přechodná ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "novela občanského soudního řádu") obsažená v části I. článku IV. bodu 7. a části II. článku IV. bodu 1. Dle prvně uvedeného přechodného ustanovení se totiž pro projednání a rozhodnutí dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použijí dosavadní právní předpisy. Ústavní stížností napadené rozhodnutí podmínku vydání před nabytím účinnosti tohoto zákona splňuje.

Přechodné ustanovení uvedené v části II. článku IV. bodě 1. novely občanského soudního řádu stanoví, že: "Ústavní stížnost proti rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, jež mohlo být napadeno mimořádným opravným prostředkem podle § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je přípustná, pokud lhůta pro jeho uplatnění podle dosavadních právních předpisů začala stěžovateli plynout přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a pokud stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek ve lhůtě podle dosavadních právních předpisů neuplatnil."

V situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno 21. prosince 2012, ale stěžovatelce bylo doručeno až 4. února 2013, mohla stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí podat klasické nenárokové dovolání podle předchozí úpravy občanského soudního řádu, ale nemohla, oproti předcházející úpravě, podat ústavní stížnost, dříve podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v daném případě přípustnou, neboť lhůta pro uplatnění stěžovatelčina dovolání začala plynout po nabytí účinnosti novely občanského soudního řádu.

Stěžovatelkou podaná ústavní stížnost tedy byla podána, aniž by stěžovatelka uplatnila všechny prostředky k ochraně svých základních práv a svobod, které jí právní řád poskytuje, tedy v rozporu se subsidiární povahou ústavní stížnosti (k tomuto srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1593/13 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1605/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Poněvadž v dané věci stěžovatelka nenapadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, nevyčerpala všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva a její ústavní stížnost je tudíž nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnul podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2014


Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1090/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies