III. ÚS 2759/14

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s., sídlem Praha 2, Římská 2135/45, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Novotného lávka 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 23 Cdo 3353/2013, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. 9 Cmo 136/2013 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. 35 Cm 126/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její obchodněprávní věci.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 1. 2010 sp. zn. 18 C 118/2007 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci (Zemědělské družstvo Košťálov) částku 2 018 000 Kč s příslušenstvím z titulu plnění pojistné smlouvy a k odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 54 Co 166/2010 tento rozsudek potvrdil.

Následně stěžovatelka na tomto základě žalobci plnila.

K jejímu dovolání však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 23 Cdo 416/2011 oba zmíněné rozsudky zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.

Na jednání konaném dne 24. 1. 2013 vyzval městský soud účastníky řízení ke smírnému řešení věci, ke kterému jim poskytl přiměřenou lhůtu; dne 13. 2. 2013 žalobce vzal žalobu zpět s odůvodněním, že požadované plnění již obdržel.

Městský soud v Praze v záhlaví identifikovaným usnesením řízení dle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil a rozhodl, že se žalobci dle ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá ve spojení s § 150 o. s. ř. náhrada nákladů řízení nepřiznává.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rubrikovaným usnesením usnesení městského soudu potvrdil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Nejvyšší soud poté o stěžovatelčině dovolání rozhodl tak, že je ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 273 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že přestože byla v řízení úspěšná, nebyla jí v důsledku formalistického rozhodování obecných soudů přiznána náhrada jeho nákladů. Obecné soudy podle jejího názoru zcela pominuly skutečnost, že dosavadní řízení bylo časově i finančně náročné a že již uhradila žalobci i náklady předchozího řízení, a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 315/07 zdůrazňuje, že obecné soudy dospěly k nesprávnému závěru, že žaloba byla podána důvodně, přestože z předchozího zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá opak. Stěžovatelka má též za to, že pokud žalovanou částku uhradila žalobci na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku (věcně nepříslušného) nalézacího soudu, pak nemohla být žaloba účinně vzata zpět, resp. obecné soudy měly dospět k závěru, že zastavení řízení způsobil žalobce, jenž poté, co bylo zřejmé, že se po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu řízení nevyvíjí v jeho prospěch, svým procesním postupem způsobil, že o věci nemůže být meritorně rozhodnuto.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Tak je tomu i v dané věci.

Jestliže totiž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že nalézací soud neměl předmětné řízení zastavit, a pokud tak přesto učinil, měl náležitě zohlednit procesní zavinění žalobce na tomto zastavení ve výroku o nákladech řízení.

Je očividné, že napadená rozhodnutí obecných soudů, posuzovaná prizmatem stěžovatelčiných námitek, potřebné - v předchozím vymezené - ústavněprávní roviny nedosahují.

To platí jak pro prvotně soudy zodpovězenou otázku, zda zpětvzetí žaloby přiznat účinnost (došlo-li k němu poté, co po právní moci rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka plnila), tak i pro otázku navazující, jak v takové situaci naložit s náklady řízení.

Obě tyto otázky - vycházejí-li z námitky vadného právního (procesně právního) posouzení - mohou být hodnoceny v ústavněprávním kontextu než z hledisek zásad tzv. spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), vymezených ve standardní judikatuře Ústavního soudu tak, že ústavněprávní kontext se otevírá až tehdy, když interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

O garance rozhodnutí "správného" zde tedy nejde.

Procesní postup, k němuž se obecné soudy uchýlily - přiznáním účinnosti zpětvzetí žaloby s tím, že jí uplatněný nárok zanikl splněním, a "ve zbytku" může jít než o stěžovatelčiny nároky z bezdůvodného obohacení - je však zcela v souladu s dominantní judikaturní linií, sledovanou jmenovitě většinovou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, završenou rozsudkem velkého senátu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 (viz též tam označená s ním souladná další rozhodnutí).

Již odtud se zjevuje, že výše vyložené podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny být nemohou, neboť, zjednodušeně řečeno, nejde o ústavněprávně relevantní "exces". Rozhodnutí obecných soudů bylo předvídatelné a spočívá na obhajitelných důvodech.

To platí i tehdy, kdyby se rozhodující senát Ústavního soudu mínil jako k "přiléhavějšímu" řešení přiklonit ke konstrukci, akcentující naopak, že plnění stěžovatelky v daných procesních souvislostech nelze pokládat za plnění ve smyslu zániku povinnosti a že ke vzniku nároku z bezdůvodného obohacení jím (bez dalšího) nedochází, v důsledku čehož zpětvzetí žaloby účinnost přiznat nelze a v řízení nutno pokračovat. Je tomu tak proto, že "ve hře" je toliko spor o podústavní "věcnou správnost" (viz shora), k jehož rozhodnutí Ústavní soud povolán není.

Obdobné se sluší vztáhnout ke stěžovatelkou vytýkanému řešení otázky náhrady nákladů řízení.

Ta - jak konstantně Ústavní soud uvádí - zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující úvahu o možném porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Případný kasační zásah Ústavního soudu by proto v projednávané věci přicházel do úvahy toliko v případě zjištění zcela zásadního (procesního) pochybení obecných soudů.

Tak tomu v dané věci není.

Obecné soudy (prvního a druhého stupně) aplikovaly ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. naopak evidentně opodstatněně, přiléhavě přistoupily i k užití (ve prospěch stěžovatelky) ustanovení § 150 o. s. ř. a své závěry řádně odůvodnily. Stěžovatelce se sluší připomenout, že očividně přeceňuje důsledky kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, pakliže již ve vztahu k němu se má za "plně úspěšnou"; skutečný úspěch bude totiž zjistitelný až podle výsledku řízení o její žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, oznámené v ústavní stížnosti, o níž vede Krajský soud v Hradci Králové řízení pod sp. zn. 33 Cm 63/2013.

Shrnutím řečeného - k oběma stěžovatelkou otevřeným otázkám - je namístě závěr, že zásah do jejích ústavně zaručených základních práv, tvrzený ústavní stížností, se doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2759/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies