III. ÚS 1211/14

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Oldřichem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013 č. j. 6 Tdo 1006/2013-32, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012 č. j. 11 To 196/2012-221 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 2. 2012 č. j. 1 T 65/2011-190, spojené s návrhem na zrušení § 196 tr. zákoníku, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). S ústavní stížností spojil též návrh na zrušení § 196 tr. zákoníku.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Příbrami shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku stěžovateli dále uložil povinnost během zkušební doby podle svých sil řádně hradit běžné výživné.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem a podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvého stupně a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že:

1. Soud prvního stupně a odvolací soud opomenuly jeho důkazní návrhy směřující zejména k ověření, zda rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2008 sp. zn. 13 Co 615/2007, jímž byla stanovena výše výživného, nabyl právní moci, resp. že při řízení o určení otcovství, o výchově a výživě nejde o práva se samostatným skutkovým základem.

2. Soud prvního stupně mu neposkytl poučení, že nedovolí uhradit dlužné výživné jako projev účinné lítosti podle § 197 tr. zákoníku od okamžiku, kdy mu soudní exekutor odebere předmětnou částku z účtu a vyplatí ji M. Ž.

3. Rozhodnutí soudů jsou překvapivá, jelikož nemohl předpokládat, že mu soudce prvního stupně s pomocí justiční stráže zamezí v zaplacení uvedené částky.

4. Soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť spornou částku před vyhlášením prvostupňového rozsudku již vymohl soudní exekutor přikázáním pohledávky z účtu peněžního ústavu.

5. Rozhodující soudy v konkurenci norem jednoduchého práva upřednostnily "blíže neurčené" ustanovení občanského zákoníku směřujícími proti duplicitní úhradě dlužného výživného před "mnohem závažnějšími" normami trestního práva (§ 196 a § 197 tr. zákoníku).

6. Obecné soudy se dopustily libovůle, neboť aplikovaly ustanovení § 33 tr. zákoníku ačkoli byla namístě aplikace speciálního ustanovení § 197 téhož zákona.

7. Soudy porušily zásadu kontradiktornosti trestního řízení, neboť mu nezprostředkovaly konkretizované písemnosti, zejména vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání a zprávu soudního exekutora.

8. Soudní exekutor měl vyčkat s přikázáním pohledávky z účtu peněžního ústavu do doby, kdy již nebude přicházet do úvahy uplatnění institutu účinné lítosti podle § 197 tr. zákoníku.

9. Ustanovení § 196 tr. zákoníku neodpovídá zásadě subsidiarity trestní represe.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

Ad 1/ Nejvyšší soud se vypořádal se souvisejícími výhradami s poukazem na komentářovou literaturu a ústavněprávně akceptovatelně dovodil, že směřuje-li odvolání pouze proti výroku o výchově a výživě, vztahují se suspenzivní účinky odvolání pouze na tento výrok, přičemž výrok o určení otcovství nabude odděleně právní moci.

Ad 3/ až 5/ Podle závěrů obsažených v odborné literatuře (Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1931) i judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008 sp. zn. 3 Tdo 760/2008) platí, že ke splnění podmínek účinné lítosti podle § 197 tr. zákoníku nestačí pouhé uhrazení dlužného výživného, jestliže se tak stane bez jakékoliv aktivní součinnosti pachatele, například exekucí vedenou na jeho příjem, neboť nejde o splnění povinnosti pachatelem, a to bez ohledu na skutečnost, že k úhradě došlo z vlastních prostředků pachatele a včas, tj. dříve než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Podle této interpretace by ani uhrazení částky stěžovatelem bezprostředně před tím, než soud prvního stupně začne vyhlašovat rozsudek, nebylo efektivní.

Ad 2/ Stěžovateli je třeba přisvědčit potud, že o možnosti získat beztrestnost na základě účinné lítosti podle § 197 tr. zákoníku má být obžalovaný včas a řádně poučen, neboť hlavním smyslem je přimět povinnou osobu, aby plnila svou zákonnou povinnost vyživovat a zaopatřovat jiného. Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti nenamítá, že se mu nedostalo souvisejícího poučení, nýbrž dovozuje, že jeho obsahem mělo být rovněž upozornění na nutnost jeho aktivní součinnosti při splnění povinnosti. Stěžovatelem otevřená polemika zůstává situována v rovině výkladu podústavního práva a contrario práva ústavního.

Ad 6/ Nejvyšší soud se zabýval na podkladě závěrů právní teorie (srov. Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání Praha: C. H. BECK, 2012, s. 481) otázkou vztahu mezi § 33 tr. zákoníku a § 197 téhož předpisu, přičemž přijatelně dovodil (srov. výše ad 3/ až 5/), že rovněž § 197 tr. zákoníku předpokládá znak dobrovolnosti plnění.

Ad 7/ Stěžovatel svoji výhradu proti nezprostředkování obsahu označených písemností formuloval jen v obecné poloze, bez konkretizace zde obsažených konstatování, které nemohl - v důsledku postupu, k němuž obrací pozornost - oponovat. Z rekapitulace vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v usnesení dovolacího soudu nevyplývá, že by do něj byly začleněny informace stěžovateli nedostupné v předchozím řízení.

Ad 8/ Kritika postupu soudního exekutora neodpovídá petitu ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím vydaným v trestním řízení.

Ad 9/ Ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (z judikatury Nejvyššího soudu lze připomenout usnesení ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, dále usnesení ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006).

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl. Návrh na zrušení § 196 tr. zákoníku s ní spojený odmítl dle § 43 odst. 2 písm. b) téhož předpisu, což koresponduje s tímto výsledek řízení o ústavní stížnosti.

Návrh na odklad výkonu "rozhodnutí podle exekučního příkazu" Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. 1 T 65/2011(nadto nezahrnutého do petitu stěžovatelova podání) pak sdílí osud ústavní stížnosti.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že si je vědom účinků, které má rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb. o amnestii ze dne 1. 1. 2013 na akty napadené ústavní stížností. Stěžovatele však k doložení této skutečnosti příslušným rozhodnutím obecného soudu nevyzýval, jelikož vyšel z předpokladu, že na projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti trvá, když ústavní stížnost podal až po vyhlášení předmětné amnestie.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1211/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies