III. ÚS 640/14

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Grocery CZ s. r. o., se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1307/2, zastoupené Mgr. Davidem Padyšákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 4 Ads 96/2013-109, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2013 č. j. 30 A 79/2012-81, usnesení Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 10. 4. 2012 č. j. BH949-3/27/9/2012-SŘ a usnesení Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2012 č. j. DA610-15/309/6/2011-SŘ, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Hradci Králové, ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 12. 1. 2012 č. j. DA610-15/309/6/2011-SŘ rozhodla, že stěžovatelka není ve smyslu § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ("dále jen správní řád") účastníkem správního řízení vedeného pod sp. zn. DA610/309/6/2011-SŘ ve věci správního deliktu se společností Penny Market s. r. o.

Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát (dále též jen "žalovaná"), usnesením (pozn. správně rozhodnutím) ze dne 10. 4. 2012 č. j. BH949-3/27/9/2012-SŘ zamítla odvolání stěžovatelky a uvedené usnesení správního orgánu prvního stupně potvrdila.

Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 9. 2013 č. j. 30 A 79/2012-81 zamítl s odůvodněním, že dotčení stěžovatelky v jejích právech bylo toliko nepřímé; k tvrzení, že její účastenství ve správním řízení o deliktu prodejce výrobku je naopak třeba dovodit z přímého dotčení práva na ochranu dobré pověsti (jakožto výrobce výrobku), uzavřel, že i na takový zásah nutno nahlížet jako na nepřímý, neboť rozhodnutím o správním deliktu není rozhodováno o pochybení výrobce produktu a tudíž mu z něj žádná práva ani povinnosti nevznikají. Na tom podle jeho názoru nemůže změnit ničeho ani to, že identifikace stěžovatelky jako výrobce dotčené potraviny může být obsažena ve výstupech Státní zemědělské a potravinářské inspekce, jež jsou přístupná veřejnosti; s podrobným odůvodněním poté odmítl i námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, jakož i tvrzení o autoritativním zjištění vlastností výroku.

Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti stěžovatelky, jež proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podala. V odůvodnění zdůraznil, že v "předmětném (správním) řízení mělo být objasněno, zda se společnost Penny Market s. r. o. dopustila správního deliktu vymezeného v oznámení o zahájení správního řízení. Takové správní řízení pak mohlo být vedeno toliko proti společnosti Penny Market s. r. o., která byla jediným možným účastníkem řízení, jehož práva nebo povinnosti mohou být tímto řízením, resp. vydaným rozhodnutím, bezprostředně dotčeny". Nejvyšší správní soud odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 248/2007, v němž se vyjádřil k otázce účastenství v řízení o uložení pokuty za správní delikt, a závěry zde vyslovené shledal plně použitelnými i pro danou věc. Přisvědčil též tomu, že dotčení stěžovatelky v právech - pro sledovaný kontext - nelze dovozovat ani z eventuálního zásahu do její dobré pověsti dle § 19b odst. 3 občanského zákoníku, neboť obranou proti takovému zásahu je žaloba v občanském soudním řízení. Oprávněnou konečně neshledal ani námitku autoritativního zjištění vlastností výroku, nedostupnosti rozsudku, na něž krajský soud odkazoval, či námitku dvoukolejnosti výkonu dozoru nad dodržováním povinností dle zákona o potravinách.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že postupem soudů byl porušen čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jakož i čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). V podrobnostech má za to, že oba správní soudy zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení věci v důsledku "nesprávného chápání" účastenství ve správním řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu a "chybného vnímání" obsahu práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby ve smyslu § 19b odst. 3 občanského zákoníku; též jim vytýká, že svá rozhodnutí (z podrobně rozvedených důvodů) nedostatečně odůvodnily. Shodné výtky adresuje stěžovatelka i správním orgánům (nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nesprávné právní posouzení věci).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiné ústavní stížnosti téže stěžovatelky v obdobné právní věci, kterou Ústavní soud již dříve - usnesením ze dne 7. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 641/14 - odmítl s tím, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Závěry citovaného rozhodnutí (o ne-účastenství stěžovatelky ve správním řízení) se plně uplatní i v nyní projednávané věci, a jeho podrobné odůvodnění je stěžovatelce známo, pročež na ně postačí toliko odkázat.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 640/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies