III. ÚS 2334/13

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Nekvindy, právně zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Kostelní náměstí 233/1, 412 01, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013 č. j. 1 Afs 108/2012- 36, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu vyplývají následující skutečnosti.

Dne 24. 9. 2008 Finanční úřad v Litoměřicích vyměřil stěžovateli (žalobci) dodatečným platebním výměrem pod č. j. 94013/08/196911/6537 daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005, a to ve výši 1.133.716,- Kč. Tento dodatečný platební výměr napadl stěžovatel odvoláním, které bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2009 č. j. 4850/09-1100-500331.

Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2009 č. j. 4850/09-1100-500331 a dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 24. 9. 2008 č. j. 94013/08/196911/6537. Krajský soud v Ústí nad Labem o této žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 17. 3. 2010 č. j. 15 Ca 108/2009-25 a to tak, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2009 č. j. 4850/09-1100-500331 a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 24. 9. 2008 č. j. 94013/08/196911/6537 pro nezákonnost zrušil z důvodu marného uplynutí prekluzivní lhůty pro doměření daně a věc vrátil Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2010 č. j. 15 Ca 108/2009-25 podalo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 8. 2010 č. j. 1 Afs 57/2010-66 tak, že rozsudek krajského soudu ze dne 17. 3. 2010 č. j. 15 Ca 108/2009-25 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud následně rozhodl rozsudkem ze dne 21. 12. 2011 č. j. 15 Af 76/2010-82, kterým žalobu stěžovatele proti výše označeným rozhodnutím orgánů veřejné správy zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2012 č. j. 1 Afs 20/2012-37 tak, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2011 č. j. 15 Af 76/2010-82 zrušil a věc opět vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2009 č. j. 4850/09-1100-500331 rozhodl v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 10. 12. 2012 č. j. 15 Af 76/2010-106 tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel opět kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jenž rozhodl o této kasační stížnosti ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. 5. 2013 č. j. 1 Afs 108/2012-36, kterým kasační stížnost stěžovatele zamítl.

Vzhledem k tomu, že se ústavní stížností napadený rozsudek týkal též rozhodnutí orgánů daňové správy vydaných přede dnem 1. 1. 2013, Ústavní soud pro úplnost připomíná, že k uvedenému dni nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v důsledku čehož se změnila struktura daňové správy. Z dosavadních finančních úřadů vznikla územní pracoviště 14 krajských finančních úřadů, a nově vzniklo též Odvolací finanční ředitelství v Brně, vykonávající působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům (srov. vyhl. č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech).

III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem a Nejvyšším správním soudem. Stěžovatel polemizuje s právními závěry, jež uvedené soudy ve svých rozhodnutích vyjádřily. Podstatou námitek stěžovatele je nesouhlas s interpretací okamžiku zcizení jeho vlastnického práva k nepeněžitému vkladu, zásobám a okamžiku jeho nabytí společností BUNEK, s. r. o. Postupem kasačního soudu, který dle stěžovatele vycházel z nesprávného určení uvedeného okamžiku, mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny.

IV.
Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Af 76/2010.

Předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze polemizuje s právním názorem vysloveným v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud se dle názoru předsedkyně senátu podrobně vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil. Předsedkyně senátu zdůraznila, že Nejvyšší správní soud se vyjádřil obiter dictum i k námitce, která svou povahou byla, formálně vzato, nepřípustná. Vzhledem k tomu, že vyjádření Nejvyššího správního soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti či argumenty a fakticky jen odkazovalo na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat je stěžovateli k eventuální replice.

V.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině tzv. jednoduchého práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.

V projednávané věci tkví podstata námitek stěžovatele v posouzení právní otázky okamžiku pozbytí vlastnického práva stěžovatele k zásobám zboží, které byly jako nepeněžitý vklad vloženy do nově vzniknuvší obchodní společnosti BUNEK, s. r. o., a okamžikem nabytí vlastnického práva k předmětným zásobám společností BUNEK, s. r. o. Tato právní otázka je dle daňového práva skutečností rozhodnou pro určení zdaňovacího období, ve kterém stěžovateli měla případně vzniknout správcem daně deklarovaná daňová povinnost.

Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou otázku dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného soudy rozhodujícími ve správním soudnictví, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku podrobně a přesvědčivě vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Ústavní soud na tento rozsudek odkazuje [viz body č. 27, 28 napadeného rozsudku] a nemá, co dalšího by k němu dodal.

Porušení základního práva na spravedlivý proces, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.

Ústavní soud rovněž odkazuje na usnesení ze dne 3. 4. 2014 pod sp. zn. III. ÚS 2411/13, kterým Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost podanou ve skutkově i právně téměř totožné věci.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2334/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies