III. ÚS 2681/14

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Vašíčka, advokáta se sídlem v Brně, Orlí 36, zastoupeného
Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Orlí 36, proti usnesení Městského soudu pro mládež v Brně ze dne 28. dubna 2014 č. j. 8 Tm 27/2013-154 a usnesení Krajského soudu pro mládež v Brně ze dne 20. května 2014 sp. zn. 4 Tmo 27/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 11. 8. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a na získávání peněžních prostředků prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a čl. 4 odst. 2 Úmluvy, jakož i základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a základní právo "na naplnění legitimního očekávání" podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Napadeným usnesením Městského soudu pro mládež v Brně (dále jen "městský soud") byl v trestní věci mladistvého Petra K. (jedná se o pseudonym), kde stěžovatel vystupoval jako soudem ustanovený obhájce mladistvého, podle ustanovení § 151 odst. 3 věty první trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítnut návrh substituta Mgr. et Mgr. Kamily Mesiarkinové na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů (v celkové výši 17 424 Kč) s tím, že jde o návrh podaný neoprávněnou osobou.

3. Napadeným usnesením Krajského soudu pro mládež v Brně (dále jen "krajský soud") byla jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost Mgr. et Mgr. K. Mesiarkinové proti výše uvedenému usnesení městského soudu.

II.
Argumentace stěžovatele

4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že udělil substituční zmocnění, na jehož základě dne 13. 6. 2013 Mgr. et Mgr. K. Mesiarkinová převzala zastupování mladistvého, o čemž dne 17. 6. 2013 informovala policejní orgán. Z tohoto zmocnění plyne, že bylo uděleno "ke všem úkonům souvisejícím s trestním řízením". Pravomocným usnesením krajského soudu ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 4 Tmo 97/2013, kterým bylo zamítnuto odvolání mladistvého proti rozsudku soudu prvního stupně, zanikla jeho povinnost k obhajobě. Poté (dne 12. 3. 2014) prostřednictvím svého substituta podal návrh na vydání rozhodnutí o výši odměny obhájce a náhrady hotových výdajů. Dne 8. 4. 2014 mu bylo doručeno sdělení městského soudu, podle kterého je k podání návrhu oprávněn soudem ustanovený obhájce, neboť jen jemu, a nikoliv jeho substitutovi, vzniká nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (dlužno dodat, že současně byla stěžovateli stanovena desetidenní lhůta na to, aby podal řádný návrh s tím, že pokud tak neučiní, bude podaný návrh zamítnut). Na to stěžovatel reagoval prostřednictvím jmenované vyjádřením ze dne 18. 4. 2014, v němž poukázal na to, že substituce v rámci podání předmětného návrhu není vyloučena, přičemž z dikce substituce vyplývá, že byla udělena i pro úkony související s daným trestním řízením, přičemž v případě vyúčtování je tato souvislost dána. Následně uvedené soudy rozhodly, jak bylo shora uvedeno.

5. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkou, že substitut si podaným návrhem nenárokoval odměnu a náhradu hotových výdajů, ale v rámci substitučního zmocnění podal předmětný návrh. Uvedly totiž pouze, že ve vztahu k takovému návrhu je ustanovený obhájce v jiném procesním postavení než v části řízení, ve kterém hájí zájmy obviněného, a že se zánikem povinnosti obhájce zastupovat obviněného zaniká i substituční zmocnění, takže substitut není oprávněn takový návrh podat, přičemž přehlédly, že substituční zmocnění bylo uděleno nejen k úkonům k obhajobě obviněného, ale ke všem úkonům souvisejícím s trestním řízením, přičemž v dané věci šlo o úkon, který s daným trestním řízením úzce souvisí. Za této situace se mohl oprávněně domnívat, že substitut měl na základě substitučního zmocnění oprávnění k podání předmětného návrhu. Opačný názor by vedl k tomu, že pro přiznání odměny a hotových výdajů bude vždy třeba speciální plná moc udělená v téže věci, což stěžovatel pokládá nejen za rozporné se zásadou legitimního očekávání, ale také za projev přepjatého formalismu, a to z toho důvodu, že substitut, který činil v trestním řízení většinu úkonů, má o nich větší přehled než ustanovený obhájce. Shrnuje, že pokud lze návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů přiznat i po skončení povinnosti obhájce k obhajobě, analogicky by mělo být možné podání návrhu na základě substitučního zmocnění se stejným předmětem jako opatření soudu o ustanovení obhájce.

6. Stěžovatelovo legitimní očekávání mělo být porušeno také z toho důvodu, že takto spolupracuje s více advokáty, kteří na základě substitučního zmocnění stejného znění podávají návrhy na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, avšak s takovým stanoviskem se dosud nesetkal. Z toho vyvozuje, že postup obecných soudů odporuje dosavadní rozhodovací praxi obecných soudů.

7. Dle stěžovatelova názoru tak výklad obecných soudů nese prvky libovůle až svévole, neboť klade na účastníky a jejich právní zástupce po formální stránce nepřiměřené nároky, které nemají oporu v právním řádu a jsou v rozporu s obecnými zásadami soudního řízení.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, resp. rozhodnutí obecných soudů o otázce, zda stěžovatel byl účastníkem daného soudního řízení, nebo zda jím byl jeho substitut, je předmětem této ústavní stížnosti, a tudíž nelze stěžovatele považovat za osobu zjevně neoprávněnou k jejímu podání [srov. § 72 odst. 1 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu)].

9. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. tyto byly vyčerpány osobou, která měla být podle stěžovatelova tvrzení oprávněna ho zastupovat (viz i předchozí bod).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s názorem obecných soudů, že substituční zmocnění, které on jako soudem ustanovený obhájce udělil Mgr. et Mgr. K. Mesiarkinové, zaniklo skončením trestního stíhání obviněného, takže jmenovaná nebyla oprávněna jménem stěžovatele podat návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů (závěr obecných soudů, že jmenovaná nebyla oprávněna podat takový návrh jménem svým, stěžovatel nezpochybňuje). Podstatou ústavní stížnosti tak je polemika stěžovatele s interpretací a aplikací tzv. podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Stěžovatel sice předestírá také argumentaci, podle níž má mít podaná ústavní stížnost ústavněprávní rozměr, tedy že rozhodování obecných soudů nese znaky "libovůle", resp. že je projevem "přepjatého formalizmu", ovšem tuto argumentaci považuje Ústavní soud za zjevně nedůvodnou. Stěžovateli nelze přisvědčit v jeho tvrzení, že obecné soudy na jeho námitku nereagovaly, neboť dospěly k závěru, že substituční zmocnění zaniklo a zvláštní zmocnění stěžovatel neudělil, což implikuje i závěr, že substituční zmocnění přes svou formulaci jmenovanou (již) k zastupování stěžovatele neopravňuje. Třeba uvést, že pokud dospěly k takovému závěru, nemohly než trvat na tom, že daný návrh musí být podán stěžovatelem, příp. osobou oprávněnou jej zastupovat (na základě platné plné moci).

13. V souzené věci vystupují další aspekty. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyjadřuje, že je oprávněn se věcně zabývat jen takovými zásahy orgánů veřejné moci, jež mají závažné dopady na osobu stěžovatele, a to nejen z hlediska právního, ale i faktického, neboť jen s takovými (zcela logicky) může být spojeno porušení ústavnosti [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, týkající se tzv. bagatelních věcí (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

14. V souzené věci přitom nejde jen o skutečnost, že předmětem ústavní stížnosti je (ve svých důsledcích) bagatelní částka, ale také o to, že primárním účelem podání ústavní stížnosti není zjevně její získání, nýbrž snaha stěžovatele o prosazení svého, údajně správného názoru vůči odlišnému právnímu názoru obecných soudů (rozhodujících v této konkrétní věci). V této souvislosti nutno připomenout, že stěžovatel byl s právním názorem městského soudu ještě před vydáním napadeného rozhodnutí seznámen, resp. mu bylo srozumitelně vysvětleno, jak má podle názoru obecných soudů postupovat, aby dosáhl věcného projednání svého návrhu, přičemž se nejednalo o požadavek, který by byl nesplnitelný či nějak nákladný. Stěžovatel se nicméně rozhodl toto stanovisko nerespektovat, a to i poté, co správnost názoru městskému soudu potvrdil krajský soud. Podstatné přitom je, že stěžovatel mohl a stále
může - s ohledem na to, že lhůta stanovené v § 151 odst. 2 větě druhé tr. ř. dosud neuplynula - svůj nárok u soudu uplatnit. Za těchto okolností Ústavní soud nevidí žádný rozumný důvod, aniž by měl ambici posuzovat materiální přípustnost takové stížnosti, proč by měl hrát roli jakéhosi "arbitra" ve stěžovatelově "sporu" s obecnými soudy o správnost právního názoru, jde-li o výklad ustanovení podústavního práva, který s ohledem na okolnosti případu nemůže mít dopad na zachování základních práv stěžovatele. Podstata a smysl sporu z hlediska ústavního pořádku spočívá v získání odměny a náhrady za zastupování, nikoli v tom, zda se tak stane na základě žádosti soudem ustanoveného obhájce nebo až tímto obhájcem zmocněného substituta. Získání odměny advokáta a náhrady hotových výdajů nemůže být ohroženo ani v případě, že bude dán průchod názoru, kterému stěžovatel oponuje.

15. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2681/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies