II. ÚS 2387/14

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Mariyi Grynyshyn, zastoupené JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem Domažlice, nám. Míru 143, proti rozhodnutí Celního úřadu Mělník ze dne 8. října 2012 č. j. 2283-17/2012-177300-021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2014, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným projednáním ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu").

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Dle § 75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Celního úřadu Mělník zjistil, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Celního úřadu Mělník ze dne 8. 10. 2012 č. j. 2283-17/2012-177300-021 bylo doručeno do datové schránky ustanoveného opatrovníka stěžovatelky Městského úřadu Mělník, rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 10. 2012, dne 24. 11 2012 se stalo vykonatelným.

Předmětná ústavní stížnost tedy směřuje proti rozhodnutí Celního úřadu Mělník, které však není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, neboť proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, které však stěžovatelka nepodala.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se o existenci napadeného rozhodnutí dozvěděla až z telefonátu s Celním úřadem pro Středočeský kraj poté, co jí byl dne 20. 5. 2014 bankou sdělen důvod blokace jejího bankovního účtu z důvodu exekuce prováděné Celním úřadem pro Středočeský kraj. Stěžovatelka uvádí, že se v době doručování oznámení Celního úřadu Mělník o zahájení správního řízení ze dne 23. května 2012 č. j. 2283-4/2012-177300-021 odstěhovala z místa, kde měla hlášený pobyt, přičemž ke změně v evidenci pobytu u Ministerstva vnitra došlo až dne 13. června 2012. Stěžovatelka má za to, že pokud Celní úřad Mělník usnesením ze dne 27. června 2012 č. j. 2283-8/2012-177300-021 ustanovil stěžovatelce podle § 32 odst. 2 písm. h) správního řádu opatrovníkem Městský úřad Mělník, je tento jeho postup nezákonný, neboť mu nepředcházelo dostatečné zjišťování místa pobytu stěžovatelky. Stěžovatelka taktéž poukazuje na pasivitu ustanoveného opatrovníka, který nehájil její práva a zájmy, v této souvislosti poukazuje stěžovatelka na rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech.

Ústavní soud se s výše uvedenými námitkami stěžovatelky neztotožnil, když po prostudování vyžádaného správního spisu nezjistil, že by Celní úřad Mělník posupoval při doručování napadeného rozhodnutí způsobem, který by vybočoval z mezí ústavnosti. Stěžovatelce bylo v souladu s § 20 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, doručováno jakožto osobě podnikající do místa podnikání, po vrácení zásilky z důvodu demolice domu přistoupil Celní úřad Mělník k doručování na adresu M., kde měla stěžovatelka v té době hlášený trvalý pobyt. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že je cizinkou, a pobývala v minulosti na různých adresách v České republice, nebylo lze po Celním úřadu Mělník požadovat, aby hledal opatrovníka především v okruhu osob blízkých osobě stěžovatelky, jak požaduje konstantní judikatura Ústavního soudu. Na rozdíl od nálezů, na které stěžovatelka poukazuje, nelze taktéž spatřovat pochybení Celního úřadu Mělník ani v tom, že by byl stěžovatelce ustanoven jako opatrovník osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení. V dané věci přistupuje také skutečnost, že stěžovatelce bylo nepochybně známo, že bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2011 zrušeno předchozí rozhodnutí Celního úřadu Mělník a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelka si tedy nepochybně musela být vědoma skutečnosti, že správní řízení bude pokračovat, a stěžovatelce budou v jeho průběhu doručovány zásilky. Stěžovatelka, popřípadě její právní zástupce, tak mohli vyvinout v průběhu doby od doručení soudního rozhodnutí do doby, kdy se stěžovatelka dle svého tvrzení s napadeným rozhodnutím seznámila (téměř tři roky), aktivitu vedoucí ke zjištění, v jaké fázi se správní řízení nachází.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. září 2014


Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2387/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies