III. ÚS 1528/14

18. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Stodoly, zastoupeného Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou se sídlem Národní třída 856/1, Havířov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2014 č. j. 5 To 20/2014-2718, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2014, domáhal prostřednictvím výše uvedené právní zástupkyně zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Dne 21. 5 2014 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání JUDr. Tomáše Chlebika, směrující proti témuž usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Na základě telefonické výzvy obdržel Ústavní soud dne 21. 7. 2014 přípis JUDr. Romany Mrózkové, v němž jej informuje, že bude stěžovatele nadále zastupovat v řízení před Ústavním soudem.

2. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo na podkladě stížnosti státní zástupkyně zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") ze dne 11. 3. 2014 č. j. 37 T 2/2014-2680, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu.

3. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2013 č. j. 0 Nt 3220/2013-12, když soud shledal vazební důvody ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) a b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "KSZ") ze dne 25. 9. 2013 č. j. 4 KZV 16/2013-482 byly změněny důvody vazby v tom smyslu, že vazební důvod ve smyslu § 67 písm. b) trestního řádu pominul. Naposledy bylo v přípravném řízení rozhodnuto o vazbě stěžovatele usnesením soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2013 č. j. 0 Nt 4271/2013-34, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, nebyla přijata nabídka záruky důvěryhodné osoby, nebyl přijat písemný slib a bylo odmítnuto ustanovení dohledu probačního úředníka. Dne 13. 2. 2014 byla na stěžovatele podána u Krajského soudu v Ostravě obžaloba. Ten ve smyslu § 72 odst. 3 trestního řádu rozhodl, že v daném případě již netrvá žádný z vazebních důvodů a propustil stěžovatele na svobodu. Dospěl k závěru, že byť je stěžovatel důvodně podezřelý ze spáchání obžalobou popsaného skutku, který je právně kvalifikován jako zvlášť závažný zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za nějž hrozí trestní sazba v rozmezí 5-10 let, samotná výše trestní sazby nemůže odůvodňovat obavu z toho, že by se stěžovatel mohl vyhýbat trestnímu stíhání či by mohl uprchnout. Důvodnou obavu dle krajského soudu nezakládala ani skutečnost, že obviněný měl pouze formální adresu trvalého bydliště a ve skutečnosti se zdržoval na jiné adrese, neboť ta není důkazem úmyslu stěžovatele vyhýbat se trestnímu stíhání. Konečně krajský soud zhodnotil, že důvodnou obavu ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu nezakládá ani částka 500 000 Kč, kterou měl stěžovatel k dispozici (a která byla orgány činnými v trestním řízení zajištěna), neboť mu nezaručuje možnost útěku do ciziny.

4. Vrchní soud se s názory krajského soudu neztotožnil a nyní napadeným usnesením jeho rozhodnutí zrušil, přičemž znovu rozhodl tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu. Uvedl, že útěkovou vazbu shledává důvodnou s ohledem na skutečnost, že stěžovatel orgánům činným v trestním řízení opakovaně zastíral místo svého skutečného pobytu a stejně tak reálné majetkové poměry jeho a jeho rodiny, což svědčí o účelovosti jeho jednání. Obava z uprchnutí byla dále dle vrchního soudu důvodná vzhledem ke skutečnosti, že v rámci domovní prohlídky byla u stěžovatele zajištěna značná finanční hotovost a klíče od bezpečnostních schránek umístěných na území Slovenské republiky, přičemž v jedné z nich byla zajištěna hotovost ve výši 4,8 milionů Kč, zatímco zbylé schránky byly bezprostředně po zajištění první schránky otevřeny pomocí speciální zámečnické firmy spoluobviněnou družkou stěžovatele (na jejíž jméno byly vedeny). Možný přístup stěžovatele k dalším finančním obnosům odůvodňuje obavu z jeho uprchnutí či skrývání se. Konečně vrchní soud zohlednil hrozbu vysokého trestu a povahu trestné činnosti.

5. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předně uvádí, že vrchní soud svoje rozhodnutí nijak blíže neodůvodnil. Dále při svém rozhodování nerespektoval zásadu přiměřenosti délky trvání vazby s ohledem na specifika konkrétního trestního řízení. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13, dle něhož riziko uprchnutí nemůže být v případě dlouho trvající vazby založeno pouze na hrozbě vysokého trestu. Nesouhlasí ani se závěry vrchního soudu stran zastírání místa trvalého pobytu a poukazuje na to, že jsou zcela odlišné od závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně. Za nesprávné má i hodnocení jím nabízené záruky za jeho chování. Konečně má za to, že vrchní soud porušil zásadu presumpce neviny, když konstatoval, že "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný".

6. Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.

7. Krajské státní zastupitelství námitky stěžovatele nepovažuje za důvodné. Pokud se týče odůvodnění rozhodnutí, poukazuje na to, že vrchní soud jednotlivé námitky státní zástupkyně nejprve konkrétně cituje (strana 1-2 usnesení), následně konstatuje, že s těmito souhlasí (strana 2 usnesení) a na jejich základě následně dedukuje stran důvodnosti dalšího trvání vazby svoje vlastní úvahy a závěry (strana 2-3 usnesení). Nesouhlasí ani s námitkou nerespektování zásady zákonnosti a ústavnosti ve vztahu k přiměřenosti délky trvání vazby, neboť vrchní soud dle jeho názoru svoji obavu z možného maření vyšetřování ze strany stěžovatele odůvodnil konkrétními okolnostmi zjištěnými k jeho osobě a také k osobě jeho bývalé manželky. Konstatuje dále, že soud nevyslovuje závěr o vině obviněného, ale při plném respektování zásady presumpce neviny toliko zkoumá, zda je trestní stíhání vedeno proti stěžovateli důvodně. Konečně reaguje na námitky ohledně nedostatečnosti nabízených záruk, hodnocení soužití stěžovatele s jeho družkou a jejich aktivních kroků směřujících k utajení místa faktického pobytu stěžovatele a majetkových poměrů rodiny.

8. Vrchní soud ve svém vyjádření předem uvádí, že jeho usnesení bylo řádně a konkrétně odůvodněno. Dále vyzdvihuje skutečnost, že vazební důvod nedovodil výlučně z hrozby vysokého trestu, nýbrž poukázal na další okolnosti odůvodňující útěkovou vazbu (zejména možnost nakládat s finančními prostředky, které stěžovatel zatajil a rovněž okolnosti vztahující se k faktickému bydlišti stěžovatele). Tím zároveň odlišil projednávaný případ od situace řešené v citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2208/13. Nesdílí ani názor stěžovatele stran porušení presumpce neviny.

9. Stěžovatel ve své replice namítá, že státní zástupkyně pouze účelově využívá některé okamžiky a skutečnosti v neprospěch stěžovatele, což posléze přejímá i vrchní soud. Dále opakuje či rozvádí argumenty předestřené v ústavní stížnosti.

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i ve světle zaslaných vyjádření a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky).

12. Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 trestního řádu). Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění, v němž absentuje odkaz na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.

13. Prizmatem výše naznačených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu a jím předestřené skutečnosti odůvodňující aplikaci ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu při rozhodování o nepřijetí nabízených záruk a o trvání důvodu vazby stěžovatele. Důvodnost obavy z naplnění vazebního důvodu podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba) vrchní soud spatřoval v několika konkrétních skutečnostech, které blíže v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl. Tyto skutečnosti se týkaly jak charakteru spáchané trestné činnosti (kdy šlo o sofistikovanou trestnou činnost, na níž se podílelo více osob a jíž měla být České republice způsobena škoda dosahující částky 11 665 648 Kč), tak i osobních a majetkových poměrů stěžovatele (místo faktického pobytu a výše jeho majetku i majetku rodinných příslušníků, které stěžovatel před orgány činnými v trestním řízení zastíral). V neposlední řadě vrchní soud rovněž zohlednil výši trestu, která stěžovateli v případě prokázání viny za spáchanou trestnou činnost hrozila. Výše uvedené okolnosti považoval za natolik závažné, že reálně odůvodňují obavu, že v případě propuštění stěžovatele na svobodu by mohl uprchnout či se skrývat, a proto konstatoval, že i nadále trvá důvod vazby vymezený v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, což také dle názoru Ústavního soudu řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Není přitom úkolem Ústavního soudu hodnocení skutečností dokládajících existenci vazebního důvodu přehodnocovat.

14. Z výše uvedeného plyne, že nelze přisvědčit námitce stěžovatele, dle níž vrchní soud odůvodnil potřebu dalšího trvání vazby pouze odkazem na "hrozbu vysokého trestu", jakožto samostatné skutečnosti odůvodňující aplikaci ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu. Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, že hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující a samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující stěžovatele vysokým trestem odnětí svobody nedovoluje rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě, bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13, nález sp. zn. IV. ÚS 226/05 ze dne 21. 6. 2005 (N 126/37 SbNU 587) nebo nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353)]. V dané věci však vrchní soud svoje rozhodnutí nezaložil výlučně na hrozbě vysokého trestu, nýbrž zohlednil další konkrétní okolnosti případu, mimo jiné skutečnost, že stěžovatel může mít přístup k finančním prostředkům, které by mu umožňovaly útěk do zahraničí. Hrozba vysokého trestu tedy nebyla jediným a už vůbec ne rozhodujícím důvodem pro ponechání stěžovatel ve vazbě.

15. Na tomto místě však Ústavní soud považuje za potřebné připomenout svoji závaznou judikaturu, dle níž pro rozhodování o důvodnosti trvání vazby není rozhodující typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu, nýbrž hrozba konkrétní, tedy podložená jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3) nebo nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014]. Pouhý odkaz na rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem tak, jak jej učinil vrchní soud, proto není dostačující. I přes tento nedostatek a zejména s ohledem na skutečnost, že se v daném případě jednalo pouze o subsidiární argument, lze však napadené rozhodnutí považovat za ústavně akceptovatelné.

16. Pokud se týče stěžovatelem dovolávaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2208/13, z tohoto nálezu plyne na obecné soudy především apel, aby při rozhodování o další důvodnosti vazby věnovaly zvýšenou pozornost tomu, zda počáteční důvody pro vzetí do vazby obstojí i po uplynutí delšího času. Jinými slovy, při rozhodování musí vzít v úvahu i "plynutí času" coby faktoru oslabujícího trvání existence vazebního důvodu. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání totiž mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14). Stěžovatel se ke dni vydání napadeného usnesení nacházel ve vazbě přibližně 8 měsíců. Byť se jedná o jistě citelné omezení jeho osobní svobody, okolnosti projednávaného případu neodůvodňují závěr, že by se jednalo o zásah překračující hranice ústavnosti. Ani stěžovatel konec konců nepoukazuje na skutečnosti, které by měly důvodnost vazby ke dni vydání napadeného rozhodnutí oslabovat. Výjimkou v tomto smyslu je jeho poukaz na to, že v současné době již nezastírá adresu svého faktického pobytu a v tomto ohledu s orgány činnými v trestním řízení spolupracuje, což však neoslabuje sílu zbývajících okolností odůvodňujících dle vrchního soudu trvání vazby. Ústavní soud tudíž uzavírá, že výše uvedené závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2208/13 na nyní projednávaný případ (zatím) nedopadají.

17. Ústavní soud má rovněž za to, že se vrchní soud náležitě vypořádal i s otázkou nahrazení vazby zajišťovacími instituty uvedenými v ustanovení § 73 trestního řádu, přičemž jejich nepřijetí odůvodnil poukazem na konkrétní skutečnosti. I z tohoto pohledu tedy jeho rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí.

18. Konečně se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatele ohledně porušení presumpce neviny, kterou rovněž shledal zjevně neopodstatněnou. K této námitce lze stručně uvést toliko, že stěžovatelem napadená formulace, použitá vrchním soudem, která je dle jeho názoru v rozporu se zásadou presumpce neviny, je doslovným převzetím textu ustanovení § 67 trestního řádu, které stanoví podmínky vzetí do vazby. Konstatováním, že "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný", vrchní soud vinu stěžovatele nijak nepředjímá. Samotné vzetí obviněného do vazby naplnění zásady presumpce neviny nevylučuje. Povinnost prozkoumat a objasnit veškeré skutečnosti pro i proti existenci veřejného zájmu na dalším trvání vazby, která z této zásady obecným soudům vyplývá, přitom vrchní soud, jak již bylo vysvětleno výše, splnil.

19. Omezení osobní svobody stěžovatele se s ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující základní práva stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti.

20. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2014


Jan Musil v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1528/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies