IV. ÚS 520/14 - Určitost znaků skutkové podstaty trestného činu

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že ve skutkové větě rozhodnutí musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 565/02 ze dne 29. 9. 2003 (N 113/31 SbNU 21)]. Napadená rozhodnutí tento požadavek nenaplňují vzhledem k nepřesným, velmi obecným, popř. vyloženě nesprávným závěrům, na nichž jsou postavena, a proto jejich vydáním došlo k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k tomu, že část skutkových závěrů pojatých do výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu se prokazatelně vztahovala k jednání stěžovatele uskutečněnému před 1. 1. 2010 a další část těchto závěrů není dostatečně časově specifikována, takže u nich lze mít pochybnosti o tom, zda se vztahují k období po 1. 1. 2010, přičemž dovolací soud toto pochybení nenapravil, došlo vydáním rozhodnutí těchto trestních soudů k porušení principu stanoveného čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15.10.2014 sp. zn. IV. ÚS 520/14)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 23. září 2014 sp. zn. IV. ÚS 520/14 ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, se sídlem Olomouc, Horní náměstí 365/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 3 Tdo 792/2013-46 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013 č. j. 6 To 469/2012-602 vydaným ve stěžovatelově trestní věci.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013 č. j. 6 To 469/2012-602 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 3 Tdo 792/2013-46 došlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedená rozhodnutí se proto ruší.


Odůvodnění

I.

1. V ústavní stížnosti, která byla doručena dne 10. února 2014, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roků a 6 měsíců. Dále stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

2. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 39, čl. 40 odst. 3 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

3. Podle stěžovatele napadená rozhodnutí vykazují několik podstatných vad. První z nich spočívá v rozporu mezi tím, jak byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě vyhlášen, a tím, co obsahovalo jeho písemné vyhotovení. Tento rozpor se přitom měl týkat přímo vymezení skutku, pro nějž byl stěžovatel odsouzen, konkrétně pak časového určení jednání stěžovatele, přičemž trestní soudy nevyhověly námitce stěžovatele směřující k tomu, aby písemné vyhotovení rozsudku bylo uvedeno do souladu s tím, jak byl rozsudek vyhlášen.

4. Další námitka směřuje proti nedostatečné a částečně i zavádějící specifikaci jednání, jímž měl stěžovatel naplnit objektivní stránku trestného činu nebezpečného pronásledování. Stěžovatel primárně soudům vytýká způsob, jakým byla ve výroku o vině určena četnost, s jakou měl sledovat poškozenou, což je faktor, který je velmi významný z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování.

5. Třetí námitka stěžovatele se týká toho, že i když Krajský soud v Ostravě svým rozhodnutím napravil pochybení soudu nalézacího (Okresního soudu v Bruntálu) v tom smyslu, že počátek skutku, jímž měl stěžovatel spáchat přečin nebezpečného pronásledování, stanovil až na 1. 1. 2010 (tj. den, kdy nabyl účinnosti trestní zákoník č. 40/2009 Sb., který zavedl skutkovou podstatu tohoto trestného činu), přesto své skutkové závěry opřel o zjištění vztahující se k období před 1. 1. 2010, tedy k době, kdy dané jednání nebylo trestným činem. Poslední námitka se týká toho, že trestní soudy podle přesvědčení stěžovatele bezdůvodně odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování.

III.

6. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel opakovaně brojí proti hodnocení provedených důkazů a že v rámci trestního řízení nebylo adekvátní a možné provádět další četné navrhované důkazy, přičemž v detailech odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Časové hledisko páchaného protiprávního jednání bylo podle Krajského soudu v Ostravě řádně uvedeno v rozhodnutí a bylo i součástí ústního odůvodnění ve veřejném zasedání ze dne 7. 3. 2013. Krajský soud v Ostravě má proto za to, že v trestní věci stěžovatele nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Poukázal na to, že v dané věci nebyl naplněn žádný ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů a že v dovolacím řízení ani nebylo možno napravit vadu spočívající v chybném časovém vymezení odsouzeného skutku, k níž došlo na úrovni odvolacího soudu. Ve výsledku pak i Nejvyšší soud má za to, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a navrhuje ústavní stížnost odložit jako zjevně neopodstatněnou.

8. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlédnout skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl.

IV.

9. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem vyžádaného trestního spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.

V.

11. Stěžovateli je třeba dát za pravdu ve tvrzení, že odvolací soud (tj. Krajský soud v Ostravě) se dopustil jasného pochybení, když v písemném vyhotovení svého rozsudku uvedl jiný údaj o časovém vymezení stíhaného skutku ("... v době od měsíce října roku 2009 do 3. 11. 2010 ..."), než při vyhlášení tohoto rozsudku (zde byl časový rámec jednání stěžovatele určen i tak, že se mělo jednat o období "... od října 2009 do roku 2012 ..."). Ustanovení § 129 odst. 1 trestního řádu přitom jasně stanoví, že písemné vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen. Nejvyšší soud ve svém usnesení připustil výše uvedené pochybení Krajského soudu v Ostravě, odmítl je však napravit.

12. Ústavní soud souhlasí se závěrem, že rozhodující je ta podoba rozsudku, ve které byl vyhlášen. Ostatně i trestní řád připouští toliko opravu písemného vyhotovení rozsudku, je-li v rozporu s tím, jak byl vyhlášen (§ 131 trestního řádu), avšak nepředpokládá a neumožňuje postup opačný, tj. nápravu vyhlášené podoby rozsudku. Odchylky písemného vyhotovení rozsudku od toho, jak byl rozsudek vyhlášen, lze připustit toliko v odůvodnění ve směru upřesnění a prohloubení argumentace. Nesoulad mezi vyhlášením rozsudku a jeho vyhotovením je důvodem ke zrušení rozsudku v opravném řízení, pokud již dříve nedošlo k jeho nápravě (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1711-1712).

13. Ve vztahu k provedenému dokazování a v návaznosti na námitku stěžovatele, že trestní soudy bezdůvodně odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování, považuje Ústavní soud za nezbytné podotknout, že i když je věcí trestních soudů, které z navržených důkazů provedou a které nikoli, musí zároveň zamítnutí důkazních návrhů adekvátně odůvodnit, a to nikoli jen v obecné rovině [srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25) nebo sp. zn. II. ÚS 2142/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 141/70 SbNU 323)]. I v tomto směru lze v postupu trestních soudů v dané věci spatřovat určitá pochybení, a to zejména pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, který část důkazních návrhů obhajoby odmítl jen velmi stručně s tím, že již provedené důkazy svědčily o vině stěžovatele (blíž viz odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, s. 12).

14. Ve vztahu ke stěžovatelově námitce týkající se nesprávných, neúplných a nekonkrétních skutkových zjištění, na nichž jsou napadená rozhodnutí vystavěna, musí Ústavní soud nejdříve připomenout - jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval - že nedisponuje oprávněním přezkoumávat dokazování a skutková zjištění vzešlá z trestního řízení, jestliže přitom nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08 ze dne 25. 6. 2009 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

15. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a také rozhoduje o tom, které skutečnosti jsou pro dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede. Do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, ovšem s výjimkou případů, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. již zmiňovaný nález sp. zn. III. ÚS 84/94, dále nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

16. V projednávaném případě Ústavní soud takový exces shledal: k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele došlo, neboť skutkové závěry obsažené v rozhodnutích trestních soudů vykazují významné vady a nelogičnosti.

17. Část těchto vad spočívá v uvedení nepřesných, zjednodušených, velmi obecných (a tudíž nepřezkoumatelných), popř. přímo vyloženě nesprávných závěrů. Stěžovatel má pravdu, když poukazuje na mimořádně zavádějící závěr nalézacího i odvolacího soudu o tom, že stěžovatel poškozenou "... minimálně 3x týdně vyhledával ..."(jak uvádí ve svém rozsudku Okresní soud v Bruntále), resp. že ji "... nejméně s četností 3x týdně sledoval ..." (což uvádí ve svém rozsudku Krajský soud v Ostravě). Takový závěr nelze vyvodit ani z výpovědi samotné poškozené, která (jak dokládá odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Bruntále) hovořila o tom, že se stěžovatel "... odněkud nečekaně vynořil (i 3x v týdnu) ...". Z protokolu o hlavním líčení ostatně vyplynulo, že poškozená sama uváděla, že "... Nedá se říct, že by to bylo každý týden třeba 2x, 3x týdně, byly to takové vlny, výkyvy, pokračovalo to nepřetržitě, neustále ...". Konstatování trestních soudů o tom, že četnost takového jednání stěžovatele byla minimálně 3x týdně naprosto nemá oporu v provedeném dokazování, a přitom jde z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování o velmi důležitou okolnost.

18. Podobné kritice je třeba podrobit paušalizující, nepodložené závěry trestních soudů o tom, že stěžovatel poškozenou neustále natáčel na mobilní telefon či kameru nebo že neustále mluvil o smrti dcery i rodičů poškozené.

19. S touto nepřesností závěrů trestních soudů bezprostředně souvisí i neprovedení alespoň základního časového zařazení jednotlivých incidentů, jež měly ve svém souhrnu naplňovat objektivní stránku trestného činu nebezpečného pronásledování. Zařazení jednotlivých částí jednání stěžovatele do časového rámce, resp. do časové posloupnosti má jednak význam z hlediska naplnění znaků dlouhodobosti a vytrvalosti, jež tvoří součást skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování, a jednak z hlediska posouzení trestnosti daného jednání ve vztahu k časové působnosti trestních norem.

20. Ústavní soud totiž musel přisvědčit námitce stěžovatele, podle které Krajský soud v Ostravě své napadené rozhodnutí opřel o skutková zjištění, která se vztahovala k období předcházejícímu dni 1. 1. 2010, tj. k období účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který neznal skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného pronásledování ani žádnou jinou skutkovou podstatu, jež by mu svým obsahem odpovídala, tzn. že dané jednání (popsané v ustanovení § 354 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) v té době nebylo trestné. Je třeba poznamenat, že Krajský soud v Ostravě ve vztahu k jednání zakládajícímu podle jeho názoru odpovědnost za přečin nebezpečného pronásledování odkazoval z větší části na skutkové závěry soudu prvního stupně, tj. Okresního soudu v Bruntále.

21. Ve skutkové větě napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě se mj. uvádí, že stěžovatel se poškozené snažil bránit ve vstupu do vozidla - jak se však uvádí i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, k tomuto jednání mělo dojít v listopadu 2009. Sám Krajský soud v Ostravě pak odkazuje na svědectví Petry Kohanyi o tom, že stěžovatel zvonil u domu poškozené a objížděl v autě její dům - toto svědectví se však vztahuje k období podzimu 2009. Rovněž zmínka o tom, že stěžovatel sledoval poškozenou k lékařskému vyšetření, se vztahuje k událostem z podzimu 2009.

22. Další jednání stěžovatele pak nejsou nijak časově identifikována. Např. další svědectví, na která Krajský soud v Ostravě odkazuje (svědectví Miroslava Rujáka a Světlany Zbořilové), nejsou časově vymezena vůbec, anebo jen nezřetelně (zima).

23. Rovněž ta část skutkové věty rozsudku Krajského soudu v Ostravě, podle níž se měl stěžovatel pohybovat v blízkosti poškozené, čemuž se ona ze strachu bránila slzným sprejem, není časově zařazena. To je třeba navíc vidět v souvislosti s tím, že v odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Ostravě zmiňuje, že v přestupkovém řízení (konkrétně v rozhodnutí Městského úřadu Bruntál sp. zn. SO/17309-12/tvr-SO R-549/11_3151/2011tvr/R-550/11) byla postižena sama poškozená, a to právě za použití slzného spreje vůči stěžovateli. Trestní soud sice skutečně mohl incident hodnotit odlišně než správní orgán, avšak ze zmíněného rozhodnutí jasně vyplývá, že k tomuto incidentu mělo dojít až 5. 9. 2011, tedy necelý rok po období, v němž se podle odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě měl stěžovatel dopustit jednání, které je posuzováno jako přečin nebezpečného pronásledování.

24. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že ve skutkové větě rozhodnutí musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 565/02 ze dne 29. 9. 2003 (N 113/31 SbNU 21)]. Napadená rozhodnutí tento požadavek vzhledem k výše uvedeným vadám nenaplňují, a proto jejich vydáním došlo k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

25. Vzhledem k tomu, že část skutkových závěrů pojatých do výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu se prokazatelně vztahovala k jednání stěžovatele uskutečněnému před 1. 1. 2010 a další část těchto závěrů není dostatečně časově specifikována, takže u nich lze mít pochybnosti o tom, zda se vztahují k období po 1. 1. 2010, přičemž dovolací soud toto pochybení nenapravil, došlo vydáním rozhodnutí těchto trestních soudů k porušení principu stanoveného čl. 40 odst. 6 Listiny, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.

26. Na základě výše uvedeného, s ohledem na porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a zákazu zpětné působnosti (retroaktivity) norem trestního práva vyplývajícího z čl. 40 odst. 6 Listiny, Ústavní soud rozhodl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku nálezu uvedeno.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies