IV. ÚS 1674/14 - Posouzení účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

I přes jednoduchost a relativní bagatelnost projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že právo na právní pomoc je garantováno všem bez ohledu na stupeň dosaženého vzdělání (čl. 37 odst. 2 Listiny). Pokud obecný soud neúčelnost vynaložených nákladů spočívajících v odměně za právní zastoupení odůvodnil pouze skutečností, že je žalobce sám advokátem s generální právní praxí, a mohl tak žalobu i účast u jednání obsáhnout sám, dopustil se tak výkladu porušujícího právo na spravedlivý proces, jakož i právo na právní pomoc.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 09.10.2014 sp. zn. IV. ÚS 1674/14)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Tomáše Lichovníka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 23. září 2014 sp. zn. IV. ÚS 1674/14 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jana Cimbůrka, právně zastoupeného Mgr. Šárkou Petráňovou, advokátkou, se sídlem Lannova 2, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2014 č. j. 17 C 59/2014-17, kterým mimo jiné nebyla stěžovateli přiznána náhrada právního zastoupení a paušálních výdajů v řízení o stěžovatelově žalobě o zaplacení částky 1 800 Kč s příslušenstvím, představující smluvní oboustranně dohodnutou odměnu za zpracování dodatku ke kupní smlouvě, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení.

I. Výrokem II rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2014 č. j. 17 C 59/2014-17 byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok II rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2014 č. j. 17 C 59/2014-17 se zrušuje.


Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu

1. Ústavní soud obdržel dne 15. 5. 2014 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného výroku II rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo zaručující rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2014 č. j. 17 C 59/2014-17 bylo uloženo žalované (vedlejší účastnici) zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 1 800 Kč (výrok I) a zaplatit žalobci (stěžovateli) na náhradě nákladů řízení částku 1 000 Kč (výrok II).

3. Podstatou řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích byla žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po žalované (vedlejší účastnici) zaplacení částky 1 800 Kč s příslušenstvím, představující smluvní oboustranně dohodnutou odměnu za zpracování dodatku ke kupní smlouvě ze dne 24. 6. 2013 o koupi a prodeji nemovitosti v k. ú. Dříteň ve výši 3 600 Kč. Žalobce (stěžovatel) uplatňuje po žalované (vedlejší účastnici) polovinu dohodnuté odměny ve výši 1 800 Kč, neboť druhá polovina již byla uhrazena bývalým manželem žalované (vedlejší účastnice).

4. Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci vydal platební rozkaz, který však pro neúspěšné doručení do vlastních rukou žalované (vedlejší účastnici) byl zrušen, a dne 15. 4. 2014 proběhlo ve věci jednání, k němuž se žalovaná (vedlejší účastnice) bez omluvy nedostavila a ani se k podané žalobě nevyjádřila.

5. Okresní soud v Českých Budějovicích žalobě stěžovatele vyhověl a výrokem I uložil žalované (vedlejší účastnici) sjednanou odměnu zaplatit. Výrokem II rozhodl soud o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci (stěžovateli) přiznal podle pravidla úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") částku 1 000 Kč spočívající v zaplaceném soudním poplatku, neboť tuto částku považuje za účelně vynaložený výdaj. Nepřiznal mu však náklady v podobě odměny za právní zastoupení a náhradu paušálních výdajů, neboť zastává názor, že je-li žalobce advokátem s generální právní praxí, bylo v jeho silách podání žaloby a účast u soudního jednání ve stejné kvalitě obsáhnout sám a nebylo za tímto účelem zapotřebí sjednávat právní zastoupení.

II. Námitky obsažené v ústavní stížnosti

6. Stěžovatel požadoval na náhradě nákladů řízení částku 3 600 Kč sestávající ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a sazby mimosmluvní odměny a režijního paušálu za 2 úkony právního zastoupení ve výši 2 600 Kč.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti především poukazuje na neexistenci právního předpisu, který by zakazoval advokátovi nechat se při uplatňování svých práv, ať již plynoucích z podnikatelské (advokátní) činnosti, nebo soukromoprávního vztahu zastupovat jiným advokátem. Odkazuje na § 24 a § 25 odst. 1 občanského soudního řádu. Výslovně zmiňuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001. Podává též příkladmý výčet důvodů, kdy je nutné nechat se zastoupit jiným zmocněncem, ať již z hlediska časového, z hlediska právní specializace, či z hlediska možnosti nechat se zastupovat jiným advokátem.

8. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, odvolává se na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 851/07 (N 139/53 SbNU 731) a je toho názoru, že není možné omezit jeho právo na náhradu nákladů právního zastoupení jen z důvodu, že je sám advokátem, a z důvodu své odbornosti mohl tak žalobu podat a soudní řízení vést sám. Tím je narušen princip rovnosti účastníků. Poukazuje na základní funkce nákladů řízení, a to preventivní a sankční (s odkazem na již zmíněný nález Ústavního soudu). Podle stěžovatele soud nesprávně aplikoval namísto § 142 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 občanského soudního řádu, avšak absentují zde důvody zvláštního zřetele hodné. Domnívá se, že ani relativní jednoduchost právní věci nelze považovat za okolnost mající vliv na posouzení výše náhrady nákladů řízení.

III. Vyjádření účastníků řízení

9. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení a vedlejší účastnici k vyjádření. Účastník řízení ani vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

IV. Právní posouzení Ústavním soudem

10. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2014 č. j. 17 C 59/2014-17 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky stanoví, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [viz též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

13. Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do nichž mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Ústavní soud je proto do rozhodovací činnosti obecných soudů zpravidla oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Obdobně bude soud chránit základní práva a svobody, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva - jehož náprava není úkolem Ústavního soudu - nýbrž toto vybočení by naopak mělo charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti, zejména pak v důsledku extrémního nerespektování pravidel upravujících řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647), nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189), dostupné in http://nalus.usoud.cz].

14. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Obdobně to platí i pro rozpory mezi závěry o skutkovém stavu a provedenými důkazy nutnými k jeho zjištění.

15. Rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je ovládáno zásadou úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci něhož účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných občanským soudním řádem snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Pokud je tedy jedna procesní strana v civilním sporu úspěšná, měla by jí neúspěšná procesní strana nahradit náklady, které účelně vynaložila při uplatňování či bránění svého práva. Bylo by totiž v rozporu s ochrannou funkcí civilního procesního práva, pokud by nebylo možné odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval.

16. Přisouzení náhrady účelně vynaložených nákladů úspěšnému procesnímu účastníkovi je v civilním sporném řízení pravidlem, z něhož však existují výjimky (např. ustanovení § 143, § 147 odst. 1, § 150 občanského soudního řádu). K tomu, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určil výši odměny za zastupování advokátem, musí být soudu prokázáno, že k tomuto zastupování došlo, a mělo-li by jít o náhradu jiných nákladů, musí být i tyto soudu prokázány [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457)].

17. Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti již zabýval otázkou účelnosti nákladů na právní zastoupení stěžovatele - advokáta [viz nález sp. zn. I. ÚS 3819/13 ze dne 25. 3. 2014 (N 43/72 SbNU 501)], přičemž uvedené závěry lze převzít i pro nyní posuzovaný případ.

18. V nyní posuzované věci Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodoval o náhradě nákladů řízení v souladu s pravidlem úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobci (stěžovateli), který byl plně úspěšný, však přiznal pouze náhradu nákladů představující zaplacený soudní poplatek. Účelně vynaloženým výdajem již neshledal náklady v podobě odměny za právní zastoupení a náhradu paušálních výdajů, což odůvodnil tím, že žalobce (stěžovatel) je advokát s generální právní praxí, a bylo tedy v jeho silách podání žaloby a účast u soudního jednání ve stejné kvalitě obsáhnout sám.

19. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý, tj. i osoba s právnickým vzděláním vykonávající advokátní činnost, má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. V odstavci 3 téhož článku je garantována rovnost všech účastníků před zákonem. Právo na právní pomoc v sobě zahrnuje (s výjimkou řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka rozhodnout, zda se nechá či nenechá zastoupit. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Důvody tohoto kroku nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializace na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 187/06 ze dne 19. 6. 2007 (N 99/45 SbNU 397), sp. zn. I. ÚS 3819/13 ze dne 25. 3. 2014 (viz výše)].

20. Ústavní soud se domnívá, že se obecný soud svou interpretací "účelně vynaložených nákladů" ocitl mimo meze ústavnosti. Pojem "účelně vynaložený náklad" v aplikovaném ustanovení nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu "účelně vynaložený výdaj" vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám (srov. výše citované nálezy sp. zn. II. ÚS 187/06 ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 3819/13 ze dne 25. 3. 2014).

21. Shora uvedené samozřejmě neplatí, pokud by došlo ke zneužití práva na právní pomoc ze strany stěžovatele, což je třeba zkoumat v každém konkrétním případě zvlášť. Takové skutečnosti však Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí, jakož i spisového materiálu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 C 59/2014 neshledal. Stěžovatel podal prostřednictvím právní zástupkyně žalobu, obecný soud vydal ve věci platební rozkaz, který pro neúspěšné doručení žalované (vedlejší účastnici) byl zrušen a bylo nařízeno jednání. Jednání proběhlo dne 15. 4. 2014 a zúčastnila se ho právní zástupkyně žalobce (stěžovatele), žalovaná (vedlejší účastnice) se bez předchozí omluvy nedostavila a ani se nevyjádřila. Soud v průběhu jednání provedl důkazy navržené žalobcem. Obecný soud žalobci (stěžovateli) v plném rozsahu vyhověl.

22. I přes právní jednoduchost a relativní bagatelnost projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že právo na právní pomoc je garantováno všem bez ohledu na stupeň dosaženého vzdělání. Pokud tedy obecný soud neúčelnost vynaložených nákladů spočívajících v odměně za právní zastoupení odůvodnil pouze skutečností, že je žalobce sám advokátem s generální právní praxí, a mohl tak žalobu i účast u jednání obsáhnout sám, dopustil se tak výkladu aplikovaného ustanovení o nákladech řízení porušujícího právo na spravedlivý proces, jakož i právo na právní pomoc.

V. Závěr

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud napadený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ve výroku II podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud tak rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1674/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies