IV. ÚS 2570/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele Pavla Kolmana, právně zastoupeného advokátem Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, Na Příkopě 23, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2014 sp. zn. 8 To 296/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení městského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 6. 2014 č. j. 37 Nt 3026/2014-23, jímž soud prvního stupně rozhodl o tom, že se dle ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nepřijímá záruka za další chování obviněného poskytnutá Ing. Alexandrou Zdeňkovou a MUDr. Patricií Kotalíkovou, dále bylo rozhodnuto, že se dle ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítá návrh obviněného na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, a zároveň bylo rozhodnuto, že se podle ustanovení § 71a a § 73b odst. 2 trestního řádu zamítá žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu, neboť nadále trvá vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, když důvod vazby podle ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu již pominul, a dále bylo rozhodnuto o tom, že se podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijímá písemný slib stěžovatele ze dne 14. 7. 2014.

Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje na skutečnost, že soud odůvodnil další ponechání stěžovatele ve vazbě toliko odkazem na hrozící výši trestu. V souvislosti s uvedeným stěžovatel poukazuje na související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a samotného Ústavního soudu. Referenční kritérium ohledně výše hrozícího trestu odnětí svobody ve výši 8 let nelze absolutizovat natolik, že by nemohlo být vyvráceno skutečnostmi zeslabujícími útěkový vazební důvod. Pro posouzení rizika útěku musí být hrozba vysokého trestu hodnocena spolu s dalšími relevantními faktory, jako jsou charakter a morálka obviněného, jeho majetek a kontakty v zahraničí. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2208/13 uvedl dva faktory, které musí být obecnými soudy zkoumány, pokud posuzují další trvání vazby. V prvé řadě musí soudy při rozhodování o prodloužení vazby zvážit námitky, které eliminují či dokonce vylučují aplikaci vazebního důvodu podle ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. Může se jednat např. o celkové uspořádání životních poměrů obviněného, mobilita daná zdravotním stavem, rozsah citových a zaopatřovacích vazeb apod. Druhým hlediskem, které musí vzít obecné soudy v potaz při svém rozhodování, je plynutí času. Z odůvodnění napadeného usnesení je přitom zřejmé, že obecné soudy se výše uvedenými hledisky nezabývaly. Stěžovatel přitom poukazoval na svůj vztah ke svým dcerám a rodinné vazby v ČR, rovněž poukázal na svůj špatný zdravotní stav, nabídku trvalého zaměstnání. Stěžovatel nemá na zahraničí žádné kontakty, nemá v zahraničí bankovní účet a ani neumí cizí jazyk. Obecné soudy rovněž neodůvodnily, proč by vazba nemohla být nahrazena některým z navrhovaných opatření přicházejících dle trestního řádu do úvahy. Obecný soud se rovněž nevypořádal s tvrzením, podle něhož svědčí o páchání organizované trestné činnosti stěžovatelem výpověď spoluobviněných, přičemž jsou nedůvodně ignorovány výpovědi ostatních svědků.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.

Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).

Ústavní soud také opakovaně uvedl, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

Podle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě podstatné především zhodnocení toho, jak se obecné soudy vypořádaly s trváním důvodů vazby, daných ustanovením § 67 písm. a) tr. ř., případně jak odůvodnily nepřijetí záruky za propuštění stěžovatele z vazby.

Předně je třeba uvést, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je zřejmé, že tento si byl při své činnosti náležitě vědom všech ústavněprávních konsekvencí rozhodování o vazbě, resp. o jejím prodloužení. Při posuzování délky trestní sazby, jíž je stěžovatel ohrožen, vyšel stížnostní soud jednak z ustanovení § 240 odst. 2 písm. a) tr. z., podle něhož je stěžovatel ohrožen trestní sazbou od dvou do osmi let a ustanovení § 240 odst. 3, podle něhož je stěžovatel ohrožen dokonce trestní sazbou od pěti do deseti let odnětí svobody. Z uvedeného důvodu tak lze úvahu obecného soudu o důvodnosti trvání vazby považovat za zcela ústavně konformní.

Stěžovateli rovněž nelze přisvědčit ani v tom smyslu, že by ze strany stížnostního soudu nebyly respektovány závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2208/13. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že městský soud vzal v potaz jak tzv. eliminační důvody vazby, tak i celkovou délku trvání vazby. Na rozdíl od stěžovatele však dospěl soud k závěru, že okolnosti mohoucí ovlivnit trvání vazby nejsou natolik intenzivní, aby převážily nad důvodností vazby podle ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. Stěžovatel v souvislosti s uvedeným poukázal např. na celkové uspořádání životních poměrů obviněného, rozsah založených citových vazeb a dlouhodobé plnění zaopatřovacích povinností. K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že tzv. eliminační důvody vazby nelze vykládat v jejich absolutní podobě, bez jakýchkoli souvislostí k projednávanému případu. Jinými slovy řečeno, samotná skutečnost, že je vzetím obviněného do vazby zasaženo do jeho rodinného života, neznamená, že na něj vazba být uvalena nemůže, případně, že mu tato nemůže být prodloužena. V každém jednotlivém případě je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a vyvážit okolnosti eliminující důvod vazby s délkou jejího trvání a společenskou škodlivostí jednání, které je obviněnému kladeno za vinu. V projednávaném případě je zřejmé, že si městský soud byl vědom toho, že má stěžovatel tři děti a že nebylo prokázáno, že by měl kontakty v zahraničí, nicméně ani tato okolnost nenabyla v úvaze soudu natolik intenzivní povahy, aby převážily nad zákonným důvodem vazby. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že se městský soud obává nejen útěku stěžovatele do zahraničí, ale též jeho případného skrývání na území ČR. Vedle ohrožení vysokým trestem čerpá městský soud svoji obavu z útěku či skrývání stěžovatele z vysoké společenské škodlivosti, jejího rozsahu a propojenosti trestné činnosti. Je zcela pochopitelné, že s časem stráveným ve vazbě budou tzv. eliminační důvody vazby nabývat na své intenzitě a obecné soudy budou muset důvodnost vazby vážit na čím dál citlivějších vahách, nicméně v současné době lze závěry stížnostního soudu stran důvodnosti vazby považovat za zcela ústavně konformní.

Namítá-li stěžovatel, že obecný soud nepřihlédl k výpovědím těch svědků, které svědčí v jeho prospěch, nutno uvést, že se jedná o hodnocení svědeckých výpovědí, které náleží zcela obecným soudům. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Navíc Městský soud v Praze v napadeném usnesení uvedl i důvody, pro které vycházel především z výpovědí spoluobviněných.

Městský soud se v rámci svého odůvodnění zcela správně zabýval též celkovou délkou trvání vazby, případně výskytem nových skutečností, které by mohly rozptýlit důvody pro její uvalení. Podle náhledu Ústavního soudu není v tom směru městskému soudu čeho vytknout. Uvedené pak platí rovněž pro návrh stěžovatele na nahrazení vazby opatřením podle § 73 a 73a tr. ř. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se obecné soudy návrhem stěžovatele zabývaly, když v souvislosti s poskytnutím finanční kauce dospěly k závěru, že tato by musela být v podstatě ve výši způsobené škody, tj. cca 300 mil., což považuje soud za nereálné a nepřiměřené. Za protiústavní pak nelze považovat ani postup stížnostního soudu, který z důvodu porušení zásady dvojinstančnosti řízení, nerozhodl o zárukách poskytnutých bývalou manželkou obviněného a jeho otcem v rámci stížnostního řízení. Uvedené však nebrání tomu, aby se stěžovatel projednání tohoto návrhu domáhal v řízení před soudem prvního stupně.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2570/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies