IV. ÚS 2243/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Rostislava Pura a Mgr. Věry Purové, zastoupených JUDr. Petrou Dvorskou, advokátkou se sídlem Slovenská 12, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 29/2013-46 ze dne 30. 4. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 25. 9. 2008 č. j. 30454/2008-10000, vydaným podle § 152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "správní řád"), zamítl ministr zemědělství rozklad stěžovatelů a podle § 152 odst. 4 a § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 18. 6. 2008 č. j. 8877/2008-15110-7, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelů o obnovu řízení, ukončeného rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 10. 4. 2008 č. j. 8877/2008-15110-3, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 31. 1. 2008 č. j. KUOK 9540/2008. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jejich dřívější žádost o obnovu řízení, ukončeného rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 14. 11.2007 č. j. KUOK 107406/2007. Tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí Obecního úřadu Bohuslavice ze dne 3. 10. 2007 č. j. 3/2007/R-voda tak, že lhůta ke splnění povinnosti připojit objekt rodinného domu č. p. X1 na pozemku parc. č. X2, katastrální území Bohuslavice nad Moravou, na veřejnou splaškovou podtlakovou kanalizaci (uložené dle § 3 odst. 8 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů), se stanoví do 30. 5. 2008 (původně byl stanoven termín do 31. 12. 2007).

Stěžovatelé následně proti rozkladovému rozhodnutí správního orgánu podali žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten ji ovšem neshledal důvodnou a rozsudkem ze dne 29. 11. 2012 č. j. 7 Ca 268/2008-44 ji jako nedůvodnou zamítl. Následnými usneseními pak rozhodl o opravě záhlaví rozsudku a o odměně ustanoveného právního zástupce. Kasační stížnosti stěžovatelů proti těmto usnesením i rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud vpředu označeným rozsudkem jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jeho kasace. Stěžovatelé tvrdí, že v řízení byly správními orgány i soudy řešeny opakovaně toliko zákonné podmínky, zda mohou podat návrh na obnovu či nikoli. Skutečným obsahem a podstatou výtek se dle jejich názoru ani správní orgány, ani Nejvyšší správní soud nezabývaly. Stěžovatelé mají za to, že nebylo dostatečně ochráněno jejich právo na přezkum po skutkové i právní stránce. Uvedli, že obecnímu úřadu je zákonem dána možnost správního uvážení, jež ovšem nemůže znamenat libovůli, ale má znamenat po zákonném procesu řádně zdůvodněný a přezkoumatelný postup, zcela jistě důkazně podložený, což se prý v tomto případě nestalo. Zvlášť citlivě by přitom dle stěžovatelů mělo být k těmto záležitostem přistupováno, pokud má být někomu ukládána povinnost proti jeho vůli, navíc v případě, kdy se může jevit uložení takové povinnosti nedůvodným. Obecní úřad stěžovatele do dnešního dne nevyzval k napojení na v rozhodnutí určenou kanalizaci. Dle názoru stěžovatelů neproběhlo řádné stavební řízení ve věci zbudování kanalizace. I s ohledem na tuto skutečnost se jeví rozhodnutí obecního úřadu jako "obsoletní, kdy na něm nyní sám obecní úřad netrvá". Ústně prý bylo stěžovatelům obecním úřadem sděleno, že na připojení obecní úřad již ani v jejich případě trvat nebude, ovšem rozhodnutí, pakliže stále existuje, představuje pro stěžovatele reálnou hrozbu jeho nuceného výkonu. Čistička stěžovatelů je dle jejich slov "tříkomorová a voda z ní vypouštěná nemůže jakkoli znečistit či poškodit životní prostředí, splňuje požadované zákonné limity a vody z ní jdoucí nemohou jakkoli ohrozit či poškodit zdraví lidí či životní prostředí". Stěžovatelé jsou též názoru, že nebyli obecním úřadem ani krajským úřadem řádně vyzváni ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, aby se k věci vyjádřili, tedy neměli skutečnou a reálnou možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí a navrhnout důkazy. Tyto své argumenty stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí kasačního soudu za ústavně nekonformní, když z jeho odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházel i jak se vypořádal s námitkami stěžovatelů. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními soudy, s níž se právě především Nejvyšší správní soud již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádal.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti přehlížejí, že v řízení, z něhož vzešlo nyní napadené rozhodnutí, bylo v rámci správního soudnictví přezkoumáváno v pořadí již druhé správní řízení o obnově řízení. V řízení, kterým se nařizuje obnova řízení, se však nejprve zkoumá splnění podmínek pro její nařízení, které jsou uvedeny v ustanovení § 100 odst. 1 správního řádu. Teprve jsou-li splněny podmínky podle citovaného zákonného ustanovení, lze přistoupit k vydání rozhodnutí o obnově řízení. Ke splnění zmíněných podmínek pro nařízení obnovy řízení nedošlo, poněvadž stěžovatelé v řízení o obnově nedoložili existenci dříve neznámých skutečností či důkazů, které existovaly v době původního řízení a které mohli bez své viny uplatnit (§ 100 odst. 1 písm. a/ správního řádu). Již proto nemohou obstát argumenty stěžovatelů vztahující se k věci samé, tj. k původnímu rozhodnutí (správnímu aktu) o povinnosti stěžovatelů připojit jejich rodinný dům na vzpomínanou veřejnou splaškovou podtlakovou kanalizaci, jak je v ústavní stížnosti předestřeli, včetně námitek procesní povahy ve vztahu k původnímu "věcnému" řízení.

S ohledem na řečené pak není namístě jejich závěr o tom, že v řízení byly správními orgány i soudy řešeny opakovaně toliko zákonné podmínky, a nikoli samotná podstata stěžovateli rozporované povinnosti uložené správním aktem v počátečním správním řízení. Zde je třeba poznamenat, že obnova řízení je ve správním řádu, obdobně jako v jiných procesních předpisech, chápána jako mimořádný opravný prostředek, neboť směřuje proti již pravomocnému (a zpravidla i vykonatelnému - srov. též § 73 a § 74 správního řádu) správnímu aktu, který vzešel z řízení, v němž byla věc meritorně projednána. Připuštění obnovy řízení vede ze své podstaty k prolomení právní moci původního rozhodnutí, a proto - s ohledem na princip zachování předvídatelnosti a právní jistoty při rozhodování správních orgánů - je nejprve nutno splnit (odůvodněně) přísné podmínky pro povolení obnovy. Stěžovatelé tedy v řízení před Nejvyšším správním soudem (a potažmo i v řízení před Městským soudem v Praze, resp. správními orgány) nebyli zkráceni na svém právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Pokud pak jde o námitku stěžovatelů, že jim bylo odepřeno právo na spravedlivý proces neveřejným projednáním kasační stížnosti (absencí osobního slyšení), sluší se poznamenat, že Nejvyšší správní soud se stejně formulovanou výhradou již zabýval a patřičně na ni reagoval (srov. str. 4 napadeného rozsudku kasačního soudu). Odůvodnění Nejvyššího správního soudu je v tomto směru zcela bezchybné, pročež není důvod pochybovat o jeho ústavní konformitě. Rovněž otázkou (námitkou kasační stížnosti) absence ústního jednání před Městským soudem v Praze se kasační soud dostatečně zabýval a i zde své závěry patřičně a důkladně odůvodnil (str. 6).

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. září 2014

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2243/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies