IV. ÚS 1796/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti R. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Pouchovská č. 1255/109B, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 3. 2013 č. j. 12 P 26/2011-260, 28 P a Nc 91/2011 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2014 č. j. 24 Co 332/2013-364, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu v Trutnově ve výrocích I. až III. a výrocích V. a VI., a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 1 odst. 2, čl. 6 písm. a), písm. c) a čl. 10 odst. 1 písm. c) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí (publikované pod č. 54/2001 Sb. m. s., dále též "Úmluva").

II.
Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem ve výroku I. Okresní soud v Trutnově svěřil nezletilou L. S. do výchovy matky. Ve výroku II. uložil stěžovateli (otci nezletilé), aby na výživu nezletilé L. S. přispíval částkou 13 000 Kč měsíčně splatnou ve výši 5 000 Kč k rukám matky a ve výši 8 000 Kč měsíčně na specifikovaný účet peněžního ústavu, vedený na jméno nezletilé. Výrokem III. byl upraven styk s nezletilou v každém lichém týdnu v kalendářním roce od čtvrtka do neděle a ve výroku IV. bylo stěžovateli uloženo, aby počínaje dnem 1. 4. 2013 přispíval na výživu nezletilého J. S. částkou 3 000 Kč měsíčně. Výrokem V. bylo stanoveno, že nová úprava poměrů nezletilých dětí nahrazuje rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 9. 2010 č. j. 28 Nc 3387/2010-22 v části upravující výchovu a výživu nezletilé L. S. a v části upravující vyživovací povinnost otce k nezletilému J. S. Ve výroku VI. Okresní soud v Trutnově vyslovil předběžnou vykonatelnost výroků I. a III. rozsudku. K odvolání stěžovatele i matky nezletilých Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích potvrdil. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že od poslední úpravy výchovy a výživy nezletilých realizované rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 9. 2010 č. j. 28 Nc 3387/2010-22, jímž byla schválena dohoda rodičů, kterou byly děti svěřeny do střídavé výchovy, specifikované v rozsudku, doznaly poměry účastníků změn. Krajský soud v Hradci Králové především konstatoval, že nezletilá L. S. začala upřednostňovat osobní kontakt s matkou před péčí realizovanou otcem. Podle přesvědčení odvolacího soudu je vzhledem k věku nezletilé a její rozumové vyspělosti nutno přihlížet k tomuto jejímu postoji, který je dlouhodobý a neměnný. Obdobně je třeba respektovat názor nezletilého J. S., který je vzhledem ke svému přání ponechán ve střídavé výchově obou rodičů. Odvolací soud také uvedl, že vzhledem k široké úpravě styku stěžovatele s nezletilou L. S., vyjádření sourozenců, že jim krátkodobé odloučení úpravou nečiní problémy, a závěrům znalce z oboru dětské psychologie, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že svěření nezletilé L. S. do výlučné péče matky (s úpravou širokého styku se stěžovatelem a ponechání střídavé péče obou rodičů o nezletilého J. S.) nenaruší vzájemné vztahy mezi sourozenci.

III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obdobně jako ve svém odvolání namítal, že soudy obou stupňů upřednostnily pouze práva matky na jeho úkor a na úkor obou dětí. Podle jeho názoru bude napadenými rozhodnutími zcela zásadně poškozen sourozenecký vztah dětí. Zatímco syn si uvědomuje, že je oproti sestře zvýhodněn, dcera je napadenými rozsudky ochuzena o rovnocenný kontakt se stěžovatelem. Odvolacímu soudu stěžovatel dále vytýká, že nezjistil osobním pohovorem s nezletilou její skutečná přání a zájem na zachování střídavé výchovy. Podle stěžovatele soudy náležitě nevyhodnotily situaci, že se matka vzhledem k její práci na směny nemůže o dceru starat, neboť je v zaměstnání. Péči o dceru v takovém případě zajišťují prarodiče či jiní příbuzní, což je podle stěžovatele nepřijatelné. Stěžovatel také tvrdí, že zejména odvolací soud neprovedl řádné dokazování o tom, že se dcera významně zhoršila ve školním prospěchu i ve svém zdravotním stavu. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozsudků.

IV.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy ostatních soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by ostatní soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí nezávislých soudů.

Ústavní soud již několikrát judikoval, že je zásadně věcí civilního soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče a rozhodnout o úpravě styku. Při přezkumu ústavnosti rozhodování soudů o úpravě styku dětí a rodičů Ústavní soud též zdůrazňuje, že právě civilní soudy mají výhodu přímých kontaktů s dotčenými, často v samotném okamžiku, kdy je rozhodováno o příslušných opatřeních. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že jeho úkolem není a nemůže být nahrazovat nezávislé soudy ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy styků dětí s rodiči (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 297/10).

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před civilními soudy. Ačkoliv Ústavní soud shledal, že úprava styku provedená napadenými rozsudky není zcela obvyklá, soudy obou stupňů se věcí velmi podrobně zabývaly a provedly řádná skutková zjištění ve snaze stanovit takovou úpravu, která by vyhovovala především zájmům obou dětí. Tomu odpovídá i skutečnost, že napadená rozhodnutí jsou velmi pečlivě odůvodněna. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že civilní soudy vzaly především v úvahu přání obou dětí (viz str. 5 a 8 rozsudku odvolací soudu), vyplývající ze znaleckého posudku a ze zpráv kolizního opatrovníka. Nelze se tedy ztotožnit s námitkou stěžovatele, že odvolací soud nezjistil skutečná přání jeho nezletilé dcery. Ústavní soud také poznamenává, že na tuto skutečnost stěžovatel poukázal právě pouze u dcery, u níž byla úprava styku změněna, zatímco u syna, který zůstal ve střídavé péči, stěžovatel na absenci zjištění jeho přání nepoukázal.

Oba soudy také zohlednily osobnost obou rodičů a jejich výchovný přístup k dětem. Své závěry o úpravě styku nezletilých s rodiči podle přesvědčení Ústavního soudu odůvodnily velmi podrobně. Lze konstatovat, že v podstatě neexistuje nic, co by nebylo předmětem skutkových zjištění a následných úvah soudů, a to včetně otázky výchovných schopností matky a otce, rizika případného zhoršení sourozeneckého vztahu obou dětí, školního prospěchu a zdravotního stavu nezletilé L. S.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry civilních soudů učiněné ve věci jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost podle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1796/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies