IV. ÚS 1379/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti T. H. T., zastoupené Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 č. j. 3 Tdo 1362/2013-17, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2013 č. j. 7 To 225/2013-93 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2012 č. j. 12 T 86/2012-54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 a 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných rozhodnutí, byla stěžovatelka Okresním soudem v Ostravě uznána vinnou ze spáchání přečinu poškození cizích práv dle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což byla tímto soudem odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Zároveň byl stěžovatelce uložen trest zákazu pobytu na území Statutárního města Ostravy na dobu dvou let. Uvedeného přečinu se stěžovatelka měla dopustit tím, že v rámci souhlasného prohlášení rodičů ve smyslu § 52 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v zištném úmyslu a po předchozí domluvě do úředního zápisu uvedla, že biologickým otcem jejího dítěte vietnamské národnosti je Z. V., přičemž si byla vědoma, že toto prohlášení se nezakládá na pravdě. Tím měla uvést matriční úřad v omyl a způsobit vážnou újmu na právech svého dítěte.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě potvrdil výrok o vině, výrok o trestu zrušil a nově rozhodl tak, stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku; oproti prvostupňovému rozhodnutí tedy již nebylo přistoupeno k trestu zákazu pobytu na území Statutárního města Ostravy. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost. V ní zejména namítá, že dítě, které měla podle napadených rozhodnutí uvést v omyl, nebylo vzhledem ke svému věku vůbec způsobilé, aby bylo v omyl uvedeno. Stěžovatelka má za to, že k tomu, aby se někdo dopustil trestného činu poškození cizích práv tím, že jiného uvede v omyl, je nutné, aby daná osoba svým rozumovým vnímáním vůbec pochopila, že je v omyl uvedena. Podle Nejvyššího soudu byl sice v omyl uveden matriční úřad, to však údajně nemá oporu ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Tento rozsudek proto stěžovatelka v každém případě považuje za chybný a nezákonný, neboť v jeho skutkové větě není najisto uvedeno, koho měla svým jednáním uvést v omyl, ačkoli uvedení v omyl je obligatorní náležitostí skutkové podstaty trestného činu poškození cizích práv.

Stěžovatelka dále nesouhlasí s názorem obecných soudů, že svému dítěti způsobila vážnou újmu. Podle stěžovatelčina názoru jsou tyto závěry založené pouze na domněnkách, jelikož soudy neznají totožnost skutečného biologického otce ani to, jaké měl s dítětem vztahy. Soudy způsobenou újmu pouze presumují do budoucna, ačkoli možné následky stěžovatelčina jednání nelze předjímat, zvláště když může svému dítěti kdykoli sdělit, že otec zapsaný v jeho rodném listě není otcem biologickým. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka srovnává své jednání s případy odkládání dětí do tzv. babyboxů a soudům konečně vyčítá také to, že se se všemi uplatněnými námitkami dostatečně nevypořádaly.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však podle názoru Ústavního soudu v nyní projednávané věci nedošlo.

Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a reagováno v nich je i na námitky, které stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti. Nelze tedy souhlasit, že by se s nimi obecné soudy nevypořádaly.

Pokud jde o námitku, že stěžovatelčino dítě nemohlo být uvedeno v omyl, Nejvyšší soud v tomto směru poněkud korigoval názor nalézacího soudu, podle něhož mělo skutečně být kromě matričního úřadu v omyl uvedeno také (nikoli však pouze) dítě samotné (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Toto dílčí pochybení prvostupňového soudu však jen stěží mohlo porušit stěžovatelčina ústavně zaručená práva, a to tím spíše za situace, kdy uvedenou nepřesnost Nejvyšší soud napravil a vysvětlil, že v omyl byl uveden pouze matriční úřad, resp. Česká republika.

Za relevantní pak Ústavní soud nepovažuje ani související námitku stran znění skutkové věty. Jednání, které bylo stěžovatelce kladeno za vinu, je v ní podrobně popsáno a skutkové okolnosti tam uvedené odpovídají znakům trestného činu, za který byla odsouzena. Ostatně ve výroku se výslovně uvádí, že nepravdivé informace stěžovatelka uvedla do úředního zápisu na oddělení matriky Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, z čehož je patrné, že v omyl byl uveden daný matriční úřad, resp. Česká republika. I kdyby přitom snad Ústavní soud přisvědčil námitce, že skutková věta vykazuje určité nedostatky, nemohlo by to vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu není napravovat jakákoli pochybení v postupech či rozhodnutích orgánů veřejné moci, nýbrž poskytovat ochranu před pochybeními svým charakterem nejzávažnějšími, která ve svém důsledku vedou k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Stěžovatelkou tvrzené nedostatky skutkové věty však této intenzity nedosahují.

Pokud se týče způsobení vážné újmy, Ústavní soud připomíná, že je především na obecných soudech, aby s ohledem na okolnosti jednotlivých případů posoudily, zda k vážné újmě na právech došlo či nikoli. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by učiněné závěry shledal "extrémními" ve smyslu vlastní judikatury (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014). Tak tomu ovšem v daném případě není. Zejména nalézací soud se otázkou vzniku vážné újmy dostatečně zabýval, své úvahy přiměřeně odůvodnil a závěry, ke kterým v tomto ohledu dospěl, lze vzhledem k jím popsaným okolnostem označit za přiléhavé a ústavně konformní. V předmětné věci bylo posuzováno především to, jaký vliv má stěžovatelčino jednání na práva dítěte garantovaná Úmluvou o právech dítěte. Úvaha soudů, že v důsledku nepravdivého společného prohlášení rodičů byla na právech dítěte způsobena vážná újma spočívající mimo jiné v částečném odnětí jeho totožnosti a nezákonném zásahu do rodinných svazků dítěte s biologickým otcem (a v konečném důsledku do soukromého života dítěte jako takového), je podle názoru Ústavního soudu logická a opodstatněná.

Stěžovatelka namítá, že závěry o vzniku újmy jsou pouze spekulativní, neboť totožnost biologického otce soudům ani nebyla známa. Je pravda, že informace o biologickém otci by umožnily posouzení daného případu dále zpřesnit, závěr o existenci vážné újmy nicméně obstojí bez ohledu na totožnost biologického otce. Obecné soudy totiž kromě zpřetrhání rodinných vazeb a nezpochybnitelného částečného odnětí totožnosti nezletilého dítěte poukázaly i na to, že v důsledku určení otcovství cizího člověka bude ztíženo případné získání údajů o skutečném biologickém otci, a v úvahu byla brána i ta skutečnost, že bez popření otcovství může být stěžovatelka nucena umožnit určenému otci se s dítětem stýkat, což vzhledem k absenci jakékoli biologické či sociální vazby soudy posoudily opět jako rozporné se zájmy dítěte. Poukázáno bylo také na další důsledky, které stěžovatelčino jednání má bez ohledu na totožnost biologického otce.

Argumentace soudů není dotčena ani stěžovatelčiným tvrzením, podle něhož nelze vyloučit, že by své dítě o tom, že muž uvedený v rodném listě není jeho biologickým otcem, v budoucnu informovala. Ačkoli by tím část způsobené újmy mohla být odčiněna, nelze přehlédnout, že k tvrzenému zásahu do práv dítěte již došlo oním nepravdivým prohlášením rodičů, přičemž jak už vysvětlil Nejvyšší soud, některé následky mohou být vzhledem ke lhůtám stanoveným pro popření otcovství trvalého charakteru. Navíc, jak naznačil nalézací soud, ani případné informování dítěte o tom, že jeho matrikový otec není ve skutečnosti otcem biologickým, by se pro dítě neobešlo bez nepříznivých následků.

Konečně, se stěžovatelčiným poukazem na tzv. babyboxy se již dostatečně vypořádal nalézací soud, pročež na jeho rozhodnutí Ústavní soud v tomto směru odkazuje. Ačkoli poskytování a používání babyboxů může vzbuzovat určité právní i morální otázky, Ústavní soud souhlasí, že se jedná o problematiku od stěžovatelčina případu značně odlišnou. Ústavnímu soudu proto nyní ani nepřísluší se k možnému dopadu babyboxů na práva dětí garantovaná Úmluvou o právech dítěte blíže vyjadřovat.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1379/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies