IV. ÚS 1831/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem Langmeier & Co., advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2014 č. j. 4 Tdo 128/2014-26, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2013 č. j. 8 To 72/2013-467 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2013 č. j. 45 T 10/2012-421, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně i zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Stěžovatel tvrdil, že výše specifikované soudy se nedostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele v průběhu řízení, nevzaly v potaz možnost, že skutek, za nějž byl stěžovatel pravomocně odsouzen, mohla spáchat i jiná osoba (nepřezkoumaly kamerové, čipové záznamy). V soudním řízení byl nedostatečně prozkoumán psychický stav stěžovatele v předmětné době, resp. druh opilosti stěžovatele a neprovedly navrhované důkazy (revizní posudek psychického stavu). Dle tvrzení stěžovatele, který konsistentně po celou dobu trestního řízení tvrdil, že si na události v předmětné době nepamatuje, jsou na místě i pochybení vedoucí k nesprávné právní kvalifikaci. Dle jeho názoru se jeho jednání mělo posuzovat jako trestný čin opilství dle ustanovení § 360 odst. 1 trestního zákoníku.

3. Stěžovatel byl shledán vinným tím, že jednáním popsaným v rozsudku soudu prvního stupně úmyslně usmrtil jiného zvlášť trýznivým a surovým způsobem, čímž měl spáchat zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 let a zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel se domnívá, že při jednání, které předcházelo vydání rozsudku prvního stupně a následně i vydání usnesení o zamítnutí odvolání stěžovatele a odmítnutí dovolání stěžovatele, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ve spojení se zákonným příkazem "in dubio pro reo".

4. Soudu prvního stupně stěžovatel vytýkal, že se při svém rozhodování nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, nesprávně právně posoudil celou věc na základě zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť nezjistil, že by napadená rozhodnutí trpěla vytýkanými vadami.

5. Stěžovatel, s ohledem na to, že soud odvolací ani dovolací nenapravily vady předchozího řízení, navrhl Ústavnímu soudu, aby přijal nález, kterým zruší napadená rozhodnutí pro jejich rozpor s namítanými základními právy.

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby stranou řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

8. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

9. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětných skutků, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení v každém z jeho stadií. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, znovu je třeba zdůraznit, že ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Ani pokud jde o právní posouzení skutků, nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

10. Ústavní soud neshledal důvody pro nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu, který se plně ztotožnil s názorem soudu prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím, které jsou pro stanovení jeho druhu a výše rozhodné. Soud prvního stupně nepochybil, jestliže dospěl k jedinému logickému závěru, že to byl právě stěžovatel, kdo se jednání vůči poškozenému dopustil, a to jako z trestněprávního hlediska příčetný a plně trestně odpovědný pachatel. S ohledem na intenzitu fyzického útoku a na místa na těle poškozeného, kam jeho údery směřovaly, je zjevné, že obžalovaný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že může poškozenému způsobit zranění, jež bude mít za následek smrt. Pokud tedy takový následek v důsledku jeho jednání skutečně nastal, bylo toto jednání správně kvalifikováno jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, a vzhledem k tomu, že tento útok byl proveden zvlášť surovým a trýznivým způsobem, nalézací soud u obžalovaného zcela správně shledal naplněnou i kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto zločinu, uvedenou v ustanovení § 140 odst. 3 písm. i) trestního zákoníku.

11. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku prokazují jeho vinu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně (dle § 125, § 134 trestního řádu) vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Ústavní soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatele, se kterou - jak bylo výše zdůrazněno - se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí, a to včetně Nejvyššího soudu. Všechny tyto závěry jsou stěžovateli známé. Proto Ústavní soud mohl postupovat podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To je možné za předpokladu, že se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly (co se hledisek přezkumu ústavnosti týče) adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci, ve které se navíc jedná o závěry soudů tří stupňů. Z hlediska své funkce orgánu ochrany ústavnosti Ústavní soud nemá, co by z hlediska svého postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) dodal. Ústavní soud tak resumuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti směřuje námitky proti právní kvalifikaci jeho činu, jakožto zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. i) trestního zákoníku, nikoli proti ústavnosti obecnými soudy aplikovaných ustanovení trestního zákoníku.

12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1831/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies