III. ÚS 778/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Jitky Feisthamel a 2) Lady Krátké, obou zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, AK se sídlem Štěpánská 39, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014 č. j. 28 Cdo 2152/2013-342 a usnesení Městského soudu v Praze ze 12. 10. 2012 č. j. 18 Co 509/2011, 18 Co 384/2012-280, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelky s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2. čl. 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy domáhaly zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo zastaveno řízení o vydání domu a pozemku v K. ul. č. X v Praze.

Stěžovatelky označily rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené za chybné a tvrdily, že uplatnily nárok zcela odlišný od původního nároku uplatněného jejich právním předchůdcem a že ve věci šlo o jiné subjekty a zcela jiná skutková tvrzení. Stěžovatelky uvedly, že se považují za oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1, resp. § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a že výzvu na vydání věci uplatnily u povinné osoby v souladu s ustanovením § 20 odst. 3 cit. zákona. Zdůraznily, že svůj nárok uplatnily žalobou na určení jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem, což vylučuje překážku věci pravomocně rozsouzené. Stěžovatelky též nesouhlasily s rozhodnutím o povinnosti zaplatit žalovaným náklady řízení. Nelíbilo se jim, že se na straně žalovaných změnil počet účastníků a že soud připouštěl jejich vstup do řízení, aniž by stěžovatelky vyzval k vyjádření, zda s tím souhlasí. Náhrada nákladů by stěžovatelkám neměla jít k tíži i proto, že soud prvního stupně vedl řízení sedm let, než dospěl k závěru, že je třeba ho zastavit. Stěžovatelky kritizovaly i doplňující a opravné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, které označily za zmatečné, neboť opravuje a doplňuje části výroků, aniž by bylo zřejmé které. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelky zopakovaly, že jejich právní předchůdce byl původním vlastníkem předmětných nemovitostí, jeho vlastnické právo mu bylo odňato z důvodu trestného činu opuštění republiky, pro který byl však rehabilitován, a na základě této rehabilitace stěžovatelky uplatňují svůj nárok.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 82/2005, vyplynulo, že soud usnesením ze dne 25. 7. 2011 č. j. 13 C 82/2005-217 zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatelky domáhaly na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vydání domu a pozemku v Praze, K., a zavázal je povinností zaplatit žalovaným náklady řízení v soudem stanovené výši. Důvodem zastavení řízení byla překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 25 C 200/95 byla žaloba týchž stěžovatelek na vydání téže nemovitosti pravomocně zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 1998 č. j. 26 C 200/95-68 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 1999 č. j. 20 Co 146/99-85 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000 č. j. 28 Cdo 264/2000-94.

Ústavní soud si vyžádal i spisy Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 25 C 145/92 a sp. zn. 25 C 200/95, ze kterých vyplynulo, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl od roku 1939 pan ing. Ladislav Krátký, otec stěžovatelek. Po emigraci v roce 1947 propadly nemovitosti státu a správou domu byl pověřen Obvodní podnik bytového hospodářství Praha 1 (později též Bytový podnik pro Prahu 1). Tomu také pan Ladislav Krátký adresoval dne 24. 9. 1991 výzvu k vydání nemovitostí. Bytový podnik dům nevydal, neboť žadatel neprokázal, že má státní občanství tehdejší ČSFR a trvalý pobyt na jejím území. Pak Krátký zemřel dne 27. 11. 1991. V březnu 1992 podaly stěžovatelky žalobu na vydání předmětných nemovitostí, resp. na uzavření dohody o vydání nemovitostí, kterou Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 11. 1. 1994 č. j. 25 C 145/92-23 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1994 č. j. 18 Co 306/94-32. Z odůvodnění obou rozsudků vyplývá, že k zamítnutí žaloby došlo z toho důvodu, že původní vlastník nesplňoval podmínky vymezené pro oprávněnou osobu. Městský soud jasně uvedl, že stěžovatelky by se mohly domáhat vydání nemovitostí z titulu dědického práva jen tehdy, kdyby jejich otec, který žil ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tyto podmínky splňoval.

Po vydání nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., kterým byla v zákoně o mimosoudních rehabilitacích zrušena podmínka trvalého pobytu na území České republiky, podala stěžovatelka ad 2) návrh na obnovu řízení a žádala o vydání rozsudku, kterým by bylo Bytovému podniku Prahy 1 uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání předmětných nemovitostí. V průběhu řízení soud připustil, aby do řízení vstoupila na straně žalobce i stěžovatelka ad 1), na straně žalované Městská část Praha 1 a připustil změnu žaloby z návrhu na obnovu řízení na návrh o nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 6. 10. 1998 č. j. 25 C 200/95-68 žalobu zamítl, neboť stěžovatelky neprokázaly, že by povinné osobě doručily písemnou výzvu k vydání nemovitostí. Rozsudek obvodního soudu byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1999 č. j. 20 Co 146/99-85. Odvolací soud považoval zkoumání existence výzvy stěžovatelek za nadbytečné, neboť v důkazním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že původní vlastník nárokovaných nemovitostí (otec stěžovatelek) nebyl státním občanem České republiky, a tudíž nesplňoval podmínku vymezenou restitučním zákonem, což znamenalo, že žaloba nemohla být z tohoto důvodu úspěšná. Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, ústavní stížnost vedená pod sp. zn. II. ÚS 438/2000 byla odmítnuta.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud předesílá, že všechna shora zmíněná řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1 byla řízeními restitučními podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelky se od počátku označovaly za oprávněné osoby, žádaly vydání domu (a pozemku) který byl ve vlastnictví jejich otce a propadl státu v důsledku jeho emigrace, tj. uplatňovaly stejný restituční titul vůči stejným nemovitostem, jako povinnou osobu označily toho, kdo nemovitosti držel - nejdříve státní bytový podnik, po vydání zákona o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí též Městskou část Praha 1 a po privatizaci majetku obce též fyzické osoby, které se staly vlastníky bytů v domě K.

Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelek, že uplatnily nárok žalobou na určení, resp., že jejich nárok je zcela odlišný od původního nároku uplatněného jejich právním předchůdcem, neboť nic takového ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 82/2005 nevyplývalo. Jejich žaloba byla po formální stránce označena jako "žaloba o restituci podle zákona č. 87/91 Sb." a tomuto označení nasvědčoval i její obsah - stěžovatelky se vymezily jako oprávněné osoby, svůj nárok na vydání předmětných nemovitostí odvodily od soudní rehabilitace původního vlastníka a označily osoby, které "věc" v době podání žaloby držely.

Pokud stěžovatelky uvedly, že uplatnily jiný nárok, než jaký uplatnil jejich otec, Ústavní soud uvádí, že tomu tak být nemohlo z následujících důvodů. Zákon o mimosoudních rehabilitacích nabyl účinnosti dnem 1. 4. 1991 a umožňoval, aby osoba, jejíž věc přešla v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 tohoto zákona, požádala o její vydání. Zákon však vydání zabraného majetku limitoval nejen restitučním titulem, ale i podmínkami na straně oprávněných a povinných osob. Majetek mohl být vrácen jen českým státním příslušníkům s trvalým bydlištěm na území tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky, ke dni účinnosti zákona držel majetek stát a s některými výjimkami i právnické a fyzické osoby a oprávněná osoba musela o vydání požádat povinnou osobu písemně v lhůtě šesti měsíců od nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích pod sankcí zániku nároku. Otec stěžovatelek, přestože písemně vyzval příslušnou povinnou osobu k vrácení majetku, který mu stát zabral, nemohl být považován za oprávněnou osobu, neboť nesplnil podmínku státního občanství a trvalého pobytu. I když Ústavní soud později podmínku trvalého pobytu oprávněných osob na území České republiky zrušil, nic to nezměnilo na tom, že ing. Ladislav Krátký se oprávněnou osobou nikdy nestal z důvodu absence českého státního občanství - československé státní občanství pozbyl nabytím občanství USA na základě naturalizačního dekretu k 19. 4. 1963 (č. l. 106a) a nebylo prokázáno, že české státní občanství nabyl zpět. Nebyl-li původní vlastník oprávněnou osobou a majetek mu tudíž nemohl být vrácen, nemohly se jeho vydání úspěšně domoci ani jeho dcery - stěžovatelky, přestože tyto jsou českými státními občany. Ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích sice umožňuje, aby se oprávněnými osobami staly i děti osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6, to však pouze tehdy, pokud osoba, jejíž věc zabral stát způsobem uvedeným v § 6 cit. zákona, zemřela před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit. Šestiměsíční lhůta k uplatnění výzvy k vydání majetku uplynula dnem 1. října 1991, otec stěžovatelek zemřel dne 27. 11. 1991, nehledě k tomu, že výzvu stihl v září 1991 podat.

Nález Ústavního soudu, kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu oprávněných osob na území České republiky, v praxi znamenal, že oprávněnými osobami podle § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích se stali také občané ČSFR (ČR), kteří na území republiky neměli trvalý pobyt a nemohli své nároky ve lhůtách stanovených zákonem o mimosoudních rehabilitacích uplatnit. Aby tyto oprávněné osoby, jejichž nárok byl založen teprve nálezem Ústavního soudu, tak mohly učinit, Ústavní soud zrušením části ustanovení § 5 odst. 2 a 4 cit. zák. nově otevřel lhůty, avšak pouze pro tyto nově oprávněné osoby. Stěžovatelky se však ani po vydání nálezu č. 164/1994 Sb. nemohly stát oprávněnými osobami, neboť citovaný nález na situaci jejich (již zemřelého) otce nic nezměnil. I když před svojí smrtí neměl v České republice trvalý pobyt, vydání nemovitostí bránilo jeho americké státní občanství, resp. absence českého státního občanství. Stěžovatelky tak nemohly uplatnit nárok na vydání majetku, který sice jejich otci dříve náležel, avšak pro jeho získání zpět nesplňoval zákonný (restituční) nárok.

K výhradám stěžovatelek stran nákladů řízení Ústavní soud konstatuje, že to byly samy stěžovatelky, které již při podání žaloby označily na straně žalované kromě Hlavního města Prahy dalších dvanáct fyzických osob a průběhu řízení navrhly, aby soud přibral do řízení na straně žalované dalších devět účastníků, fyzických osob, o jejichž (ne)připuštění do řízení soud řádně rozhodl (č.l. 113, 148, 163, 242).

Ústavní soud rovněž nepřisvědčil kritice stěžovatelek stran opravného a doplňujícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (č. l. 255), neboť má za to, že formulace v něm uvedené jsou standardní a plně přezkoumatelné.

Ústavní soud rovněž neshledal žádný důvod ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, který potvrdil postup odvolacího soudu jako správný, a proto dovolání stěžovatelek zamítl; stěžovatelky ostatně v ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu blíže nikterak neargumentovaly.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014


Jan Musil, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 778/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies