IV. ÚS 3050/13

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Miroslava Jansty, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2013 č. j. 8 Afs 77/2012-41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina") a práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.

II.
Finanční úřad v Nymburku dodatečným platebním výměrem ze dne 3. 3. 2008 stěžovateli dodatečně vyměřil za zdaňovací období roku 2005 daň z příjmu fyzických osob ve výši 1 988 672 Kč, čímž zvýšil původně vyměřenou daň o 637 312 Kč. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 18. 9. 2009 zamítlo odvolání stěžovatele. Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2012 č. j. 6 Ca 377/2008-49 zamítl správní žalobu stěžovatele a konečně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2013 č. j. 8 Afs 77/2012-41 zamítl kasační stížnost stěžovatele.

Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před daňovými orgány i správními soudy, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že souzená věc je prakticky identická s ústavní stížností ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 2799/13 (tuto stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 22. 4. 2014 pro zjevnou neopodstatněnost odmítl); na tam uvedenou argumentaci odkázal a připomněl, že jako advokát byl donucen novelou zákona o účetnictví zahájit vedení účetnictví a podstatně navýšit svůj základ daně z příjmů fyzické osoby o hodnotu nezaplacených pohledávek. Stěžovatel se v řízení před daňovými orgány a následně i před správními soudy domáhal toho, aby mu bylo přiznáno zmírňující opatření podle § 23 odst. 14 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění (dále jen "zákona o daních"), spočívající možnosti rozložit předmětné zvýšení základu daně na následujících devět let. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku poukázal na to, že podmínkou pro uplatnění tohoto zmírňujícího opatření je podle dikce zákona o daních přechod daňového subjektu z daňové evidence na vedení účetnictví; protože však stěžovatel v předmětném zdaňovacím období uplatnil výdaje procentem z příjmů podle § 7 odst. 9 zákona o daních, nevznikla mu povinnost vést daňovou evidenci.

Stěžovatel nesouhlasí s výsledkem kasačním soudem provedeného testu racionality, který se týkal posouzení rovnosti předmětného odlišného zacházení se dvěma skupinami fyzických osob, neboť nepřiznání předmětného zmírňujícího opatření jedné skupině podnikajících fyzických osob, která uplatňuje výdaje pro účely stanovení základu daně procentem z příjmů, představuje porušení principu rovnosti v jeho neakcesorické podobě. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že Nejvyšší správní soud se vůbec nezabýval rozdíly mezi skupinou osob, která uplatňuje výdaje pro účely stanovení základu daně procentem z příjmů a skupinou osob, která uplatňuje výdaje v prokázané výši. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele pouze bez dalšího konstatoval, že uvedené skupiny osob nejsou srovnatelné. Stěžovatel má za to, že absence zmírňujícího opatření u osob uplatňujících výdaje procentem z příjmů je výsledkem libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů.

Stěžovatel doplnil ústavní stížnost podáním ze dne 1. 8. 2014, v němž v prvé řadě poukazuje na "podstatnou změnu v metodologii přezkumu zákonné úpravy daní" v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 31/13; při této příležitosti se dovolává toho, aby se vlastní přezkum neomezil pouze na vyloučení extrémní disproporcionality, ale také na posouzení, zda nedošlo k porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti.

Ústavní soud musí připomenout, že stěžovatel porušení tohoto principu namítal již v kasační stížnosti, avšak Nejvyšší správní soud podle stěžovatelova názoru tuto otázkou neposoudil správně. Obdobně byl poukaz na porušení principu neakcesorické rovnosti stěžovatelem zahrnut již v ústavní stížnosti (viz výše). Stěžovatel také poukázal na to, že kasační soud opomenul, že se (v případě volby výdajů) nejednalo o jeho svobodnou volbu.

IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud musí v prvé řadě zdůraznit, že stěžovatelova argumentace v souzené věci je v podstatě spekulativní a účelová, neboť podstatou ústavní stížnosti je pouze polemika stěžovatele s rozhodnutím kasačního soudu; z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu a domáhá se jejich přehodnocení, a to třeba i výše uvedeným poukazem na změnu metodologie přezkumu zákonné úpravy daní.

Tento charakter argumentace je zvláště patrný v případě tvrzení stěžovatele, že splnil podmínky pro přiznání zmírňujícího režimu pro stanovení základu daně z příjmů podle § 23 odst. 14 zákona o daních, a to i přesto, že v předmětném zdaňovacím období uplatnil výdaje v procentní výši podle § 7 odst. 9 zákona o daních. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně a jednoznačně zdůraznil, že na důsledky na (pouze) stěžovatelově vůli závislém výběru určitého způsobu uplatnění výdajů pro daňové účely (tj. pro stanovení základu daně procentem z příjmů) nelze nahlížet pouze izolovaně, ale je nutno respektovat všechny daňové dopady, které taková stěžovatelova volba přináší. Možnost uplatnit výdaje v procentní výši může poskytnout daňovému subjektu určitou výhodu, protože nemusí prokazovat výdaje ve skutečné výši; na straně druhé pro poplatníky, kteří tuto možnosti využijí, zákon stanoví také určitá omezení, která s uplatněním výdajů v procentní výši souvisí. Jedním z takových omezení je nemožnost uplatnit režim § 23 odst. 14 zákona o daních při přechodu na vedení účetnictví. Tento režim zákon stanoví (a to jednoznačně) pouze pro přechod z daňové evidence na účetnictví. Ústavní soud také dodává, že připomínanou volbu určitého způsobu uplatnění výdajů pro daňové účely nelze zaměňovat s povinností stěžovatele vést účetnictví podle zákona o účetnictví.

Ústavní soud proto v dalším odkazuje v prvé řadě na přesvědčivou argumentaci Nejvyššího správního soudu, jak je uvedena v napadeném rozhodnutí [stejně jako v jeho rozhodnutí ze dne 11. 6. 2013 č. j. 8 Afs 31/2012-53, které ostatně kasační soud sám v napadeném rozhodnutí (body č. 23, 27, 29) připomíná], z níž vyplývá seznatelnost, jednoznačnost a předvídatelnost daňové úpravy dvou režimů, které vyplývají ze zákonem stanovených odlišných podmínek odvozujících se od volby způsobu uplatnění výdajů. Pro odlišnou úpravu těchto dvou režimů (tj. uplatnění výdajů pro účely stanovení základu daně procentem z příjmů a uplatnění výdajů v prokázané výši) svědčí (jak bylo ostatně zmíněno výše a je podrobněji rozvedeno v obou rozhodnutích Nejvyššího správního soudu) objektivní a rozumné důvody. Ústavní soud proto musí v této souvislosti poukázat na to, že tuto možnost volby, kterou zákon o daních stěžovateli (daňovému subjektu) poskytl, a z ní plynoucí důsledky (včetně těch, které vypovídají o tom, že takto vzniklé dvě skupiny daňových subjektů nejsou ve zcela srovnatelné situaci) nelze považovat za výraz libovůle, resp. za porušení zásady rovnosti v její neakcesorické podobě. To ostatně (obsáhleji) posoudil a dostatečně zřetelně uvedl v obou rozhodnutích Nejvyšší správní soud a Ústavní soud nemá důvod na této argumentaci cokoliv měnit, a to ani s ohledem na stěžovatelem připomínanou změnu metodologie přezkumu. Ústavní soud považuje předmětnou argumentaci kasačního soudu za ústavně konformní a srozumitelnou; nelze jí vytknout nepřiměřenost či dokonce extrémní charakter.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že si je třeba uvědomit, že v připomínaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/13 nešlo o posouzení ústavní stížnosti směřující proti konkrétnímu rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 an. zákona o Ústavním soudu (jako v daném případě), ale o výkon abstraktní kontroly ústavnosti, tj. o posouzení návrhu na zrušení konkrétního ustanovení zákona ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a § 64 an. zákona o Ústavním soudu. Metodologie přezkumu se tak nutně liší, byť jistě nelze vyloučit, že rozhodnutí o návrhu na zrušení může mít (následný) vliv na obsah (argumentaci) rozhodnutí o ústavních stížnostech, zpravidla však toliko pokud půjde o věci - z hlediska právního základu - blízké. Souvislost se však v projednávaném případě - kromě toho, že jde o oblast daní - hledá jen obtížně.

Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svoji judikaturu týkající se možnosti zákonodárce činit v daňové oblasti "i neracionální kroky, což ovšem ještě není důvod k zásahu Ústavního soudu. Ten zasáhne až tehdy, dojde-li k omezení vlastnického práva v intenzitě tzv. rdousícího efektu anebo dojde-li k porušení principu rovnosti, v jeho akcesorické nebo neakcesorické podobě" (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08). Taková situace však v souzené věci z důvodů výše uvedených nenastala.

Ústavní soud kromě toho nemá v této věci ani pochybnosti o tom, že obě zákonodárcem zvolená řešení a jejich důsledky, jež vyplývají z volby způsobu uplatnění výdajů, lze také považovat za ústavně konformní výraz veřejné politiky, která náleží do kompetence demokraticky zvoleného zákonodárce.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3050/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies