IV. ÚS 1687/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. Milanem Jebavým, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 146/2014-35 ze dne 5. března 2014, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 278/2013-732 ze dne 3. září 2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami č.j. 2 T 175/2011-672 ze dne 20. května 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 2 T 175/2011 Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami č. j. 2 T 175/2011-672 ze dne 20. května 2013 byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. l tr. zákoníku, § 185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 1 T 34/2011 ze dne 18. října 2011, a další obsahově navazující rozhodnutí. Podle zjištění Okresního soudu v Příbrami se stěžovatel dopustil trestné činnosti dne 17. srpna 2011 kolem 16,30 hodin v P., v provozovně salónu X., přičemž zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku spáchal v podstatě tím, že se po příchodu přiblížil k poškozené Janě H. (jedná se o pseudonym), předstíral zájem o masáž, avšak zpoza oblečení vytáhl nůž, uchopil ji za rameno, přiložil jí nůž ostřím ke krku, kde jí způsobil řeznou ranku, za ruku ji silou táhl do místnosti pro masáže a tam ji pustil, a pokus zločinu znásilnění podle § 21 odst. l tr. zákoníku, § 185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku spáchal v podstatě tím, že poté, co přinutil poškozenou Janu H. přejít do místnosti pro masáže, přistoupil k poškozené Petře K. (jedná se o pseudonym), namířil proti ní nůž, uchopil ji za rukáv, táhl ji k masážnímu lehátku, serval z ní kalhoty, strčil do ní, až upadla zády na masérské lehátko, v úmyslu donutit ji k pohlavnímu styku, sám si sundal kalhoty, uchopil své přirození, pokusil se o soulož s ní, přitom nereagoval na křik poškozené Jany H., kterou naopak udeřil do obličeje, ani na opakované sdělení poškozené Petry K., že ji za chvíli vyzvedne manžel, a svého jednání zanechal a z místa odešel až poté, co mu poškozená Petra K. nabídla částku 1.000 Kč, kterou vyndala z peněženky a kterou si obviněný vzal.

Odvolání stěžovatele, podané proti všem výrokům, a odvolání státní zástupkyně, podané v neprospěch stěžovatele proti výroku o trestu, byla v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Praze podle § 256 tr. řádu zamítnuta.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

Zásah do svých výše uvedených ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že orgány činné v trestním řízení opatřovaly a prováděly pouze důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele, zásadním způsobem porušily zásadu in dubio pro reo a při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou "presumpce viny" (zřejmě má stěžovatel na mysli zásadu presumpce neviny), když všechny důkazy bez řádné opory v provedeném dokazování svědčící ve prospěch stěžovatele hodnotily jako nevěrohodné a naopak veškeré důkazy svědčící v jeho neprospěch hodnotily jako jednoznačně věrohodné. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí.

Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 2 T 175/2011 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů a není jim ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném tr. řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219).

Podle zjištění Ústavního soudu se obecné soudy věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o spáchání stíhaných jednání osobou stěžovatele. Postupovaly přitom z hlediska procesního i hmotněprávního v souladu s Ústavou, Listinou a Úmluvou a svá rozhodnutí řádně a zcela dostatečně odůvodnily. Pouze za předpokladu, že by hodnocení provedených důkazů nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a stěžovatel byl uznán vinným při neopodstatněném neprovedení jím navržených důkazů, došlo by k porušení zásady in dubio pro reo. V projednávaném případě však taková situace nenastala a stěžovatel žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv, neuvedl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně předkládá své námitky, s nimiž se vypořádaly obecné soudy a svoji ústavní stížnost založil výhradně na nesouhlasu s napadenými rozhodnutími a postupem orgánů činných v trestním řízení přes to, že obecné soudy se s jeho námitkami, resp. jimi dotčenými skutečnostmi, naprosto srozumitelně, jasně, dostatečně a v některých případech též opakovaně vypořádaly.

Podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

Vladimír Sládeček v.r.
Předseda IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1687/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies