IV. ÚS 3371/13

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Paška a Daniely Mrzenové, oba zastoupeni JUDr. Petrem Michalem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti příkazu k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. Nt 3076/2013 ze dne 16. 9. 2013 a proti postupu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové pod sp. zn. OKFK-3744/TČ-2012-25301, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhali se stěžovatelé zrušení příkazu k domovní prohlídce domu na adrese Doksy, Ovčácká 464, jehož majitelem je stěžovatel Ing. Jiří Pašek a jež užívá rovněž stěžovatelka Daniela Mrzenová, vydaného dne 16. 9. 2013 Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. Nt 3076/2013. Stěžovatelé současně brojili i proti způsobu provedení samotné domovní prohlídky dne 19. 9. 2013 policejním orgánem Policie České republiky pod sp. zn. OKFK-3744/TČ-2012-25301, jsouce přesvědčeni, že příkaz k domovní prohlídce i způsob provedení domovní prohlídky nebyly v souladu se zákonem a že tím došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv, zejména práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 Listiny a práva na ochranu důvěrnosti soukromých písemností podle čl. 13 Listiny. Stěžovatelé proto žádali, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování jejich práv a přikázal jí obnovit stav před jejich porušením a vrátit stěžovatelům odňaté věci specifikované v protokolu o provedené domovní prohlídce ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. OKFK-3744/TČ-2012-25301. Vzhledem k tomu, že zásahem mělo dojít rovněž k zásadnímu omezení stěžovatelů při zajištění jejich obživy, navrhli stěžovatelé přednostní projednání věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.

Ve svém podání stěžovatelé konstatovali absenci naplnění zákonem stanovených požadavků pro nařízení a provedení domovní prohlídky, což odůvodnili zejména tím, že příkaz byl vydán za situace, kdy stěžovatel poskytoval orgánům činným v trestním řízení po celou dobu od zahájení úkonů trestního řízení proti neznámému pachateli plnou součinnost, včetně předání komplexních podkladů ke smluvní dokumentaci společnosti IZIP, a. s., a byl připraven tak nadále činit. Stěžovatel navíc Policii ČR v rámci podaných vysvětlení podrobně popsal, jak a kde získat požadované dokumenty a informace ke smluvním vztahům mezi společností IZIP, a. s., a VZP ČR. Předpokládala-li Policie ČR trestnou činnost některých osob ve VZP ČR, bylo dle stěžovatele namístě zajišťovat potřebné podklady především ve VZP ČR. Z tohoto chování stěžovatele tedy zřetelně vyplývalo, že předchozím výslechem bylo možné dosáhnout dobrovolného vydání kterékoliv hledané věci, a to bez nutnosti provádět domovní prohlídku, jejíž nařízení se tak rovnalo libovůli a odporovalo zásadě přiměřenosti. Stěžovatelka k podání vysvětlení či k jiné součinnosti do té doby ze strany policejního orgánu vyzvána ani nebyla.

Ve vztahu k samotnému příkazu k domovní prohlídce stěžovatelé namítli, že jim do dne podání ústavní stížnosti nebyl řádně doručen. Příkaz byl předán toliko švagrovi stěžovatele, který se účastnil domovní prohlídky namísto stěžovatelů, nepřítomných z důvodu zahraniční dovolené. Stěžovatelé dále podrobili kritice odůvodnění příkazu k domovní prohlídce, který podle jejich názoru obsahuje nedostatečné vymezení skutkových a dalších okolností, jež by jeho vydání opravňovaly vzhledem k povaze práva navrhovatelů, které bylo následnou domovní prohlídkou omezeno a porušeno. Stejně tak v něm nejsou údajně žádným způsobem konkretizovány okolnosti či poznatky odůvodňující vydání předmětného příkazu ve stádiu prověřování trestní věci a tedy provedení domovní prohlídky jako úkonu neodkladného nebo neopakovatelného ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu. Argument soudu, podle něhož by požadované dokumenty mohly být pro účely trestního řízení pozměněny, resp. ztraceny, nebyl podle stěžovatelů s ohledem na předchozí součinnost stěžovatele s policejním orgánem reálně podložen. Neodkladnosti domovní prohlídky odporovala mimo jiné i skutečnost, že policejní orgán většinu důkazů uvedených v příkazu měl již k dispozici, případně si je mohl obstarat jinou cestou. V příkaze k domovní prohlídce dle mínění stěžovatelů chybí rovněž specifikace věcí, které měly být v průběhu domovní prohlídky zjištěny a zajištěny, respektive byl v tomto směru příliš široce a nekonkrétně formulován. I tam, kde obecný soud jasně vymezil podmínky a rozsah prohlídky, policejní orgán nakonec vybočil a překročil své pravomoci, když nezákonně odňal věci, které nebyly v příkazu k domovní prohlídce zahrnuty a které s předmětným trestním řízením nijak nesouvisely, neboť obsahovaly soukromá data či zálohy pracovních dat, které stěžovatelé užívali k výkonu povolání. Policejní orgán měl podle názoru stěžovatelů prověřit na místě obsah těchto věcí, zda odpovídá dokumentům vymezeným v příkazu k domovní prohlídce, případně měl zhotovit jejich forenzní kopie, nikoliv je bez dalšího zajistit a narušit tak výkon výdělečné činnosti stěžovatelů i jejich dobrou pověst. Přímo nad rámec příkazu k domovní prohlídce pak policejní orgán zabavil kompletní výpočetní techniku, a to namísto příkazem vymezených datových nosičů, dále smluvní dokumentaci mezi společnostmi IZIP, a. s., a DM PRO, s. r. o., a účetnictví společnosti DM PRO, s. r. o., v listinné podobě, jehož zajištění mělo však podle příkazu proběhnout pouze v elektronické podobě. Mnohé ze zajištěných věcí a dokumentů nejsou navíc v protokolu o provedené domovní prohlídce ze dne 19. 9. 2013 řádně identifikovány, není tudíž zřejmé, zda i tyto položky byl policejní orgán oprávněn odejmout, resp. v jakém stavu byly odňaty a v jakém stavu mají být opět navráceny. S ohledem na popsané okolnosti případu stěžovatelé závěrem vyslovili domněnku, že postup orgánů činných v trestním řízení je činěn na "společenskou objednávku" a je veden snahou využít nezákonně získané informace ke kriminalizaci a vykonstruování obvinění vůči jejich osobám.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu přiložených listin dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Nutno poznamenat, že domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Ústavní soud přistupuje k zásahu v případě domovní prohlídky jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci se však v dané věci evidentně nejedná.

Stran námitek stěžovatelů směřujících do odůvodnění příkazu k domovní prohlídce, Ústavní soud poukazuje na poměrnou stručnost ustanovení § 83 a násl. trestního řádu, který stanoví pro tyto úkony písemnou formu, ovšem co do obsahových náležitostí, vyjma toho, že příkazy musejí být odůvodněny, žádné požadavky nevymezuje. Rozsah odůvodnění se tedy dovozuje především z judikatury [např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 200/43 SbNU 239)], v souladu s níž musí obecný soud své rozhodovací důvody v odůvodnění příkazu k domovní prohlídce dostatečně a zřetelně vyložit, přičemž nepostačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněny. Na druhou stranu však, zejména dochází-li k domovním prohlídkám v počátcích prověřování trestní věci za hrozícího prodlení jako k neopakovatelným a neodkladným úkonům, nelze mít na obsah a podrobnost odůvodnění uvedených příkazů přemrštěné nároky. Smyslem není stvořit po stránce stylistické a informační zcela dokonalé dílo, nýbrž postačuje, není-li odůvodnění natolik chabé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů, přičemž při posuzovaní jeho dostatečnosti musejí být požadavky na preciznost a přesnost odůvodnění příkazu kladeny ve světle již výše zmiňované počátečnosti dané fáze trestního procesu (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3001/09 ze dne 26. 3. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 455/13 ze dne 11. 9. 2013, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci je příkaz k domovní prohlídce odůvodněn v souladu s ústavními požadavky na něj kladenými. Zastávají-li stěžovatelé opačný názor, nelze jim přisvědčit. Ze samotného požadavku odůvodněnosti příkazu není totiž možné dovozovat nutnost podrobného výčtu jednotlivých poznatků, jež policejní orgán, potažmo soud vedou k přesvědčení o nezbytnosti provedení prohlídky. Sdělení takových poznatků, popř. jejich zdroje, by mohlo zmařit další prověřování. Z hlediska proporcionality mezi požadavkem ochrany práv občanů v trestním řízení a požadavkem účinného boje s kriminalitou lze mít za dostačující, je-li v dané fázi řízení s podrobnějšími důvody prohlídky konkrétního obydlí či prostor seznámen soud, zatímco samotný příkaz k domovní prohlídce může obsahovat toliko shrnutí podstaty podezření na páchání konkrétní trestné činnosti a z něj vyplývající smysl prohlídky.

V tomto směru odůvodnění napadeného příkazu k domovní prohlídce obstojí, neboť z něho vyplývá, že inkriminovaná prohlídka byla nařízena v souvislosti s prověřováním skutečností nasvědčujících spáchání trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle § 128 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona. Trestných činů se, stručně shrnuto, měli dopustit zatím neurčení pracovníci z řad zaměstnanců VZP ČR tím, že v době od 19. 12. 2007 do 11. 12. 2008 umožnili Pavlu Horákovi, tehdejšímu řediteli VZP ČR, podepsat za VZP ČR tři smlouvy s firmou IZIP, s. r. o. (později IZIP, a. s.), posléze upravované do roku 2012 několika dodatky, a to vše v rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění rozhodném, v důsledku čehož byly společnosti IZIP, a. s., poskytnuty výhodnější podmínky na úkor dalších soutěžitelů a ona tak získala plnění ve výši bezmála půl miliardy Kč. Dle shromážděných poznatků přitom návrhy jednotlivých smluv a smluvní podmínky zpracovávali sami zástupci firmy IZIP, a. s., kteří je následně předkládali odpovědným pracovníkům VZP ČR. Komunikace mezi nimi probíhala formou osobních jednání či e-mailovou korespondencí. Po uzavření smluv měla pak společnost IZIP, a. s., vykazovat svoji činnost pravidelnými měsíčními výkazy, které měly sloužit pro fakturaci odvedené práce, navzdory tomu se však u řady faktur, evidovaných VZP ČR, výkazy nenacházely. Stěžovatel Ing. Pašek byl dle zjištění soudu obchodním ředitelem společnosti IZIP, a. s., a současně zastával různé funkce ve statutárních orgánech firem MD Access, a. s., UNIQSOL, a. s., které subdodavatelsky dodávaly firmě IZIP, a. s., služby pro VZP ČR. Stěžovatelka Daniela Mrzenová byla členkou statutárních orgánů společnosti UNIQSOL, a. s., a též jednatelkou firmy DM PRO, s. r. o., která dodávala služby firmě MD Access, a. s. Stěžovatelka současně v rozhodné době žila v domě stěžovatele Ing. Paška.

Z řečeného je patrné, že základní podmínky nařízení prohlídky, tj. především důvodné podezření, že v předmětných domovních prostorách se nachází věc důležitá pro trestní řízení (§ 82 odst. 1 trestního řádu), byly v posuzovaném případě splněny, neboť z kontextu příkazu se zřetelně podávají důvody přítomnosti hledaných dokumentů v nemovitosti vlastněné stěžovatelem. Dlužno dodat, že prohlídku lze konat i u osob, které nejsou ani osobami obviněnými ani podezřelými. Na procesním postavení osoby, u níž se má prohlídka vykonat, totiž vůbec nezáleží, je-li splněna výše uvedená podmínka.

K námitce týkající se absence zdůvodnění domovní prohlídky jako úkonu neodkladného a neopakovatelného Ústavní soud odkazuje na své již dříve judikované závěry [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3094/10 ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 394/11 ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 4144/12 ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 867/10 ze dne 22. 6. 2010 či nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297)], v souladu s nimiž nabývá ústavněprávního rozměru až deficit, kdy neodkladnost úkonu není z odůvodnění příkazu (ani interpretací) jakkoli seznatelná, "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu". V projednávané věci jsou však důvody pro uvedený procesní postup zřejmé přímo z dotčeného příkazu k domovní prohlídce, v němž soud vyjádřil obavu z nebezpečí ztráty, ukrytí či zničení hledaných důkazů, berouce ohled na skutečnost, že trestní řízení se vede pro úmyslné trestné činy s horní hranicí trestní sazby až osm let a takto vysoká trestní sazba by mohla obviněné pachatele vést k maření účelu trestního řízení shora popsaným způsobem. V protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 19. 9. 2013 policejní orgán obavu soudu blíže specifikuje tak, že zejména hrozí nebezpečí zničení požadované elektronické korespondence, včetně nabídek a návrhů znění smluv mezi zástupci VZP ČR a společností IZIP, a. s., a nebezpečí modifikace faktur přijatých a vydaných společnostmi IZIP, a. s., MD Access, a. s., UNIQSOL, a. s.

Dané odůvodnění neodkladnosti úkonu je dle mínění Ústavního soudu, jakož i z pohledu jeho judikatury k této otázce, zcela dostatečné i objektivně podložené. Cílem prohlídky mělo být především zajištění důkazů v podobě listinné nebo elektronické, přičemž je notoricky známou skutečností, že se zřetelem k jejich povaze mohly být relativně jednoduchým úkonem zničeny, skryty či modifikovány. Za těchto okolností nelze nic namítat proti tomu, že policejní orgán, ve snaze tomu zabránit, spoléhal na moment překvapivosti domovní prohlídky.

V návaznosti na to je nutno jako nedůvodnou odmítnout argumentaci stěžovatelů o absenci existence reálného podkladu v úvahách soudu stran hrozícího zničení důkazního materiálu, a to s poukazem na samotné ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu, které poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení. Vyložit klíčové pojmy, jmenovitě pojem úkon, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Takový výsledek rozhodujícímu orgánu v posuzované věci vytýkat však nelze. Jak bylo výše předznačeno, Ústavní soud nepochybuje, že podmínky pro provedení domovní prohlídky jako úkonu neodkladného podle § 160 odst. 4 trestního řádu byly objektivně dány a skutečnost, že tato neodkladnost byla výslovně uvedena jak v příkazu, tak i v protokolu o provedení prohlídky, nesvědčí o porušení stěžovateli namítaných práv.

Pokud jde o námitku týkající se rozsahu domovní prohlídky, stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle ustanovení § 78 odst. 1 trestního řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle ustanovení 85 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 79 odst. 5 trestního řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů."

Hodnoceno ze shora nastíněných hledisek ústavněprávního přezkumu napadenému příkazu k domovní prohlídce nelze nic vytknout. S ohledem na charakter trestné činnosti byl rozsah domovní prohlídky v příkazu vymezen ad exemplum, tj. nikoliv taxativně, jak dovozují stěžovatelé. Cílem domovní prohlídky bylo obecně zajištění věcí důležitých pro trestní řízení, jmenovitě důkazů v listinné a elektronické podobě, majících vztah ke smluvním závazkům VZP ČR vůči firmě IZIP, a. s., jejichž výčet, oč by se konkrétně mohlo jednat, soud shrnul do bodů 1 až 7. V případě předmětů, u nichž je stěžovateli namítáno, že byly odebrány policejním orgánem bezdůvodně, se jedná o výpočetní techniku, datové nosiče a různé listiny, které mohly mít souvislost s prověřovanou trestnou činností, a policejní orgán se tak mohl důvodně domnívat, že rozbor těchto věcí přispěje k objasnění dané trestné činnosti. Zajištění případných soukromých dat by bylo v tomto konkrétním případě pouhým vedlejším produktem prohlídky, kterému by nebylo možné zabránit. Není v moci orgánů činných v trestním řízení, aby při vlastním provádění prohlídky kupříkladu prohlížely každý záznamový nosič, zda neobsahuje údaje soukromé, nesouvisející povahy. Dovedeno k závěru ad absurdum, pak by taková prohlídka neprobíhala v řádu hodin, leč ve zcela nepřiměřeném časovém období, což je vyloučeno. Podstatné je to, že se zde nejedná o záměrné získávání údajů, nejde o primární cíl prohlídky. Lze toliko dodat, že v dané fázi řízení nelze s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností; je tedy možné vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovateli deklarovaná vůle spolupracovat s policejním orgánem a vydat hledané věci dobrovolně by sice v souladu s právním názorem obsaženým např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 474/07 ze dne 27. 9. 2007 (N 151/46 SbNU 505) měla vést k tomu, aby k získání požadovaných věcí důležitých pro trestní řízení došlo bez iniciace státní moci v podobě provedení domovní prohlídky. Nicméně z příkazu k provedení domovní prohlídky jasně vyplývá, že cílem mělo být i zjištění, zda se v prohlížených prostorách nenacházejí další věci důležité pro trestní řízení, o jejichž existenci orgány činné v trestním řízení neměly v dané fázi žádnou vědomost. Vzhledem k tomu, že trestní řízení je zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, je použitelnost a rozsah zajištěných věcí otázkou celého probíhajícího trestního řízení. V rámci provádění prohlídek není možné vždy přesně specifikovat věc nebo věci, které by měly být vydány a kompletnost jejich vydání zkontrolovat. Nelze mít rovněž jistotu, že dotčená osoba odevzdá skutečně všechny požadované věci, nemluvě o hrozbě odstranění žádaného důkazního materiálu. Proto bylo legitimní, že i po vydání listin stěžovatelem byla domovní prohlídka provedena jako úkon, jenž nemohl být nahrazen jiným opatřením. Případné potom není ani tvrzení stěžovatelů, že orgány činné v trestním řízení porušily zásadu zdrženlivosti, pokud přistoupily k provedení domovní prohlídky, aniž se pokusily opatřit si předmětné důkazy jinak, dle návrhu stěžovatelů např. domovní prohlídkou v prostorách VZP ČR, neboť tímto způsobem by se nebylo možno dosíci stejného výsledku. Existují-li pochybnosti o tom, že se v předmětném obydlí nacházejí i jiné, pro trestní řízení důležité věci, pak subsidiarita již není na místě.

Jde-li o ostatní námitky stěžovatelů, týkající se popisu zajištěných věcí v protokolu o domovní prohlídce z hlediska jejich možné individualizace a nedoručení příkazu k domovní prohlídce, pokládá Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že není jeho úkolem provádět minuciózní kontrolu každého dílčího kroku orgánů činných v trestním řízení, je-li prima facie zřejmé, že vytýkaná pochybení nelze kvalifikovat jako protiústavní zásah do základních práv stěžovatelů. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že záznam zajištěných věcí v protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 19. 9. 2013 považuje za řádný, když přesná a podrobná evidence věcí policejním orgánem do protokolu ve smyslu ustanovení § 79 odst. 5 trestního řádu na místě by byla prakticky neproveditelná. Doručování příkazu k domovní prohlídce je pak upraveno v § 83 odst. 1 trestního řádu, který stanoví, že příkaz se doručí osobě, u níž se prohlídka koná. Soudní praxe považuje za osobu, u níž se prohlídka koná, osobu, která prohlížené obydlí skutečně užívá. Může jí být vlastník bytu nebo domu, nájemník, podnájemník, popř. osoby jim blízké. Je-li takových osob více, postačí doručit opis příkazu kterékoli z nich. V souzené věci z protokolu o realizaci domovní prohlídky jednoznačně vyplývá, že policejní orgán telefonicky stěžovatele s celou věcí seznámil a požádal ho o zajištění účasti osoby, která by měla do prohlížené nemovitosti přístup a prohlídky se účastnila. Na místo se posléze z iniciativy samotného stěžovatele dostavil jeho švagr, tedy osoba blízká, jež, mimo jiné, převzal příkaz k domovní prohlídce namísto stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené, neshledávaje, že by v důsledku vydání napadeného příkazu k domovní prohlídce nebo při samotném provedení prohlídky docházelo k porušování ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, nezbylo v závěru Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Ústavní soud neshledal též důvody pro rozhodnutí o naléhavosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3371/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies