IV. ÚS 1726/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ondřej N. (jedná se o pseudonym), zastoupeného opatrovnicí Mgr. Radkou Korbelovou Dohnalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Tábor, Převrátilská 330, proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 1. 2013 č. j. 6 Rod 2/2012-11, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 27. 6. 2013 č. j. 15 Rodo 1/2013-37 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. 8 Tdo 1426/2013-21, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 12 odst. 2, § 13 odst. 1 a § 228 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž namítá rozpor s čl. 40 odst. 2 písm. a) a čl. 40 odst. 3 písm. b) Úmluvy o právech dítěte. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení právního předpisu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením soud prvního stupně upustil od uložení opatření u stěžovatele a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud rozhodoval o návrhu Okresního státního zastupitelství v Táboře na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudnictví ve věcech mládeže"). Návrh byl odůvodněn tím, že policejní orgán odložil trestní stíhání nezletilého stěžovatele pro přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, pro nedostatek věku. Tohoto činu jinak trestného se měl stěžovatel dopustit tím, že v září roku 2012 společně s jiným nezletilým popsali stěnu budovy školní tělocvičny urážlivými nápisy, specifikovanými v rozhodnutí, přičemž uvedeným jednáním způsobili městu V. škodu ve výši 3 000,- Kč. Navrhovaným opatřením bylo napomenutí s výstrahou.

Soud prvního stupně po posouzení okolností daného případu dospěl k závěru, že není na místě podle návrhu opatrovnice nezletilého (stěžovatele) zcela zamítnout návrh státní zástupkyně. Podle názoru soudu však k dosažení účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže plně postačí projednání činu nezletilého před soudem pro mládež. Z tohoto důvodu soud prvního stupně upustil od uložení opatření.

Proti usnesení soudu prvního stupně podala opatrovnice stěžovatele odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání opatrovnice nezletilého zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky vznesené již v dovolání. Nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy v jeho případě posoudily otázku společenské škodlivosti jeho činu. Uvádí, že nedostatečně přihlédly k požadavku zvláštního zacházení s dětmi podezřelými ze spáchání trestné činnosti, když v případě tak nepatrně společensky škodlivého činu byl tento projednán před soudem. Stěžovatel podrobně rozebírá, že podle jeho názoru nedošlo v posuzovaném případě ani k naplnění formálních znaků skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku. Polemizuje s celkovou koncepcí a zákonnou úpravou ve věcech trestných činů dětí mladších patnácti let. Uvádí, že přestože v daném případě soud upustil od jeho potrestání, dochází k jeho stigmatizaci jako pachatele činu jinak trestného. Podle názoru stěžovatele by se v případě dětí mladších patnácti let měl v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe upřednostnit závěr, že se dítě nedopustilo činu jinak trestného před upuštěním od uložení opatření podle § 93 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že požadavky zákona nejsou stanoveny dostatečně přesně a srozumitelně tak, aby mohl v době skutku i bez ohledu na svůj věk a omezenou rozpoznávací a ovládací schopnost seznat jeho trestnost, a to jak z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci, tak i z hlediska možnosti uplatnění principu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio podle § 12 odst. 2 ve vztahu k § 13 odst. 1 trestního zákoníku.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není dalším stupněm v systému obecného soudnictví, na který se lze obracet s požadavkem na přezkoumání procesu, výkladu a aplikace zákona provedených ostatními soudy. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nesprávná aplikace podústavního práva ostatními soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, v případech svévolné aplikace podústavního práva anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy ochrany základních práv. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejzávažnější excesy. K tomu však v daném případě nedošlo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje tytéž argumenty, které uplatnil již v dovolacím řízení. Tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv je v podstatě vyjádřením nesouhlasu s právním názorem soudů. V posuzované
věci Ústavní soud nezjistil skutečnosti, které by nasvědčovaly, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

V dané věci soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně objasnily, jaké důkazy provedly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Především dovolací soud se velmi podrobně vyjádřil k námitkám stěžovatele, týkajícím se použití zásady subsidiarity trestní represe v rámci posuzování spáchání činu jinak trestného v souvislosti s otázkou společenské škodlivosti takového jednání. Zabýval se i výkladem a aplikací formálních znaků přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku na posuzovaný případ.

V odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle které trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Dovolací soud v této souvislosti dále zdůraznil, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (I. a II. věta stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/3012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Tyto principy je nutné uplatňovat z hlediska zásady formálního pojetí trestného činu, která vylučuje, aby byly stanoveny stěžovatelem požadované obecné stupně společenské škodlivosti, jež by u jednotlivých činů jinak trestných určovaly rozdíly mezi činem jinak trestným spáchaným dítětem mladším patnácti let, proviněním spáchaným mladistvým a přečinem nebo zločinem dospělého pachatele. Takové odstupňování by bylo zcela v rozporu se zásadou formálního pojetí trestného činu, podle kterého se odvíjí trestní odpovědnost pachatele za spáchaný protiprávní čin od podmínek, jak jsou vymezeny v § 12 odst. 2 a § 13 odst. 1 trestního zákoníku. Dovolací soud konstatoval, že od této základní zásady trestního práva se nelze odchýlit ani při posuzování činu jinak trestného spáchaného dítětem mladším patnácti let.

Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud se srozumitelně a velmi pečlivě vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatele. Podrobně rozvedl důvody, které jej vedly k závěru, že soudy postupovaly správně, pokud v jednání stěžovatele shledaly čin jinak trestný poškození cizí věci podle § 228 trestního zákoníku. V této souvislosti dovolací soud též konstatoval, že postup soudu, který za přítomnosti nezletilého věc projednal a toto projednání považoval s ohledem na postoje nezletilého za dostačující, splnil účel zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Zcela správně proto neuložil některé z opatření podle § 93 odst. 1 písm. a) až g) zákona o soudnictví mládeže, ale od uložení takového opatření upustil.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení v záhlaví označených ustanovení trestního zákoníku jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1726/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies