II. ÚS 2701/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Elektrobazar, spol. s r. o., se sídlem Ludvíkova 1351/16, Ostrava - Radvanice, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Wenzigova 1004/14, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2014, č. j. 41 Cm 48/2013-38, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2014, č. j. 3 Cmo 126/2014-43, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 13. 8. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní subjektivní právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. K věci samé stěžovatelka uvádí, že napadenými usneseními obecné soudy stěžovatelce odmítly vrátit nesprávně vyměřený soudní poplatek za podání odvolání. Stěžovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala na žalované společnosti ELEKTROWIN, a. s. (dále jen "žalovaná"), úhrady ušlého zisku ve výši 101.412 Kč. Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 13. 12. 2013, č. j. 41 Cm 48/2013-26, zamítl s tím, že nedošlo k protiprávnímu jednání žalované společnosti, avšak bez toho, že by projednal konkrétní výši peněžitého plnění. Stěžovatelka se tedy proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze odvolala a v té souvislosti jí byl vyměřen soudní poplatek ve výši 5.071 Kč, a to podle položky 22 odst. 1 písm. a) přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "sazebník"). Tato položka je určena pro odvolání, při kterém je předmětem řízení před odvolacím soudem výše peněžitého plnění, ovšem v případě stěžovatelky prý soud prvního stupně o výši peněžitého plnění vůbec nerozhodoval. Z toho podle stěžovatelky plyne, že odvolací soud bude jednat pouze o základu věci. Soud měl tedy údajně postupovat podle položky 22 odst. 4 citovaného sazebníku. Stěžovatelka přitom poplatek zaplatila, aby nebylo zastaveno řízení, zároveň však napadla správnost vyměřeného poplatku a podala žádost o jeho vrácení. V této žádosti uvedla, že předmětem řízení před odvolacím soudem bude pouze to, zda se žalovaná dopustila protiprávního jednání, tedy základ věci, a nikoliv otázka peněžitého plnění, protože ani soud prvního stupně výši peněžitého plnění nezjišťoval.

3. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2013, č. j. 41 Cm 48/2013-26, Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení částky 101.412 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. Podstata žaloby byla založena na tom, že podnikatelskou činností stěžovatelky je výkup použitých domácích spotřebičů, zejména praček a lednic, jejich oprava a prodej. V roce 2008 se stěžovatelka obrátila na žalovanou s poptávkou na odběr 200 kusů praček a lednic měsíčně, což však žalovaná odmítla. V tom stěžovatelka spatřovala narušení hospodářské soutěže, neboť žalovaná má cca 90% podíl na trhu nakládání se zpětně odebranými velkými spotřebiči a stěžovatelka proto nemá možnost obrátit se na jiného dodavatele, aby mohla rozvíjet svoji podnikatelskou činnost. Žalovaná částka představovala náhradu škodu ve formě ušlého zisku, kterou měla stěžovatelce způsobit žalovaná společnost tím, že jí nechtěla dodat požadované množství spotřebičů. Městský soud však dospěl k závěru, že se žalovaná společnost vůbec nedopustila porušení pravidel hospodářské soutěže a ani nekalosoutěžního jednání.

4. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala a k výzvě soudu zaplatila soudní poplatek za podané odvolání ve výši 5.071 Kč podle položky 22 odst. 1 písm. a) sazebníku, když zároveň napadla správnost jeho výše a žádala jeho vrácení. Městský soud však usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností žádost stěžovatelky o vrácení soudního poplatku zamítl. V odůvodnění usnesení zejména uvedl, že v předchozím bodu citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto v meritu věci o celém předmětu řízení a žaloba byla zamítnuta. Nejedná se tedy o rozhodnutí ve smyslu položky 22 odst. 4 sazebníku. O takové rozhodnutí by se podle městského soudu jednalo pouze tehdy, bylo-li by rozhodnuto tak, že nárok stěžovatelky je co základu dán, což však v dané věci splněno není, a proto se městský soud již nezabýval samotnou výší stěžovatelkou požadovaného nároku.

5. Tento právní závěr městského soudu byl k odvolání stěžovatelky následně potvrzen i ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze. Rovněž podle vrchního soudu totiž městský soud rozhodl o celém předmětu řízení, nikoliv jen o základu věci. Nedošlo tedy k pochybení při vyměření soudního poplatku za odvolání a bylo správně postupováno podle položky 22 odst. 1 písm. a) sazebníku.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud nejprve konstatuje, že podle položky 22 odst. 1 písm. a) sazebníku se za odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, je-li předmětem odvolacího řízení peněžité plnění, vybere poplatek podle položky 1 sazebníku [písm. a)]. Podle položky 1 sazebníku se (řečeno zjednodušeně) za řízení, jehož předmětem je peněžité plnění, hradí soudní poplatek stanovený pevnou částkou nebo stanovenou procentuální výměrou z žalovaného peněžitého plnění. Podle položky 22 odst. 4 sazebníku se neplatí poplatek za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodováno jen o základu předmětu řízení.

9. Na základě citace této zákonné úpravy by proto bylo možno stěžovateli přisvědčit jen tehdy, pokud by rozhodnutím soudu prvního stupně skutečně bylo rozhodováno pouze o základu předmětu řízení. Jak nicméně plyne ze shora uvedeného, citovaným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodl ve věci samé, když žalobu zamítl, neboť neshledal existenci prokázaného porušení právní povinnosti žalované v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou stěžovatelky. Za této situace zcela logicky konstatoval, že není třeba se zabývat vlastním vyčíslením požadované finanční částky. Jinak řečeno, nedává smysl zabývat se výší údajné škody za situace, kdy ji žalovaná vůbec nezpůsobila. Zcela správně a logicky proto obecné soudy napadenými usneseními dospěly k závěru, že domáhal-li se stěžovatel náhrady škody za ušlý zisk v požadované výši a o tomto nároku rozhodl soud prvního stupně, rozhodl o celém předmětu řízení a nikoliv pouze o základu věci.

10. Tento právní závěr považuje Ústavní soud za logický, přesvědčivě odůvodněný a nikterak nevybočující z dikce a smyslu aplikované zákonné úpravy. Za této situace se proto nelze ani důvodně domnívat, že by mohl být považován za protiústavní.

11. Z těchto důvodů byla podaná ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2701/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies