II. ÚS 1763/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Kozmy, Ph.D., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem, se sídlem Na Vrstvách 827/11, 140 00 Praha 4 - Podolí, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2012, č. j. 16 Co 235/2012-106, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, č. j. 28 Cdo 2750/2013-120, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 8. 2012, č. j. 16 Co 235/2012-106 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvého stupně se ve výroku I mění tak, že jeho žaloba, aby byla žalované společnosti Bussmark Excentrum s.r.o. (nyní Aukční centrum Bussmark s.r.o.) uložena povinnost zaplatit mu částku 73.200 Kč s příslušenstvím, se zamítá, a dále že je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 26.050 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované. Rovněž napadl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013 (dále jen "rozsudek Nejvyššího soudu"), kterým bylo rozhodnuto o jeho dovolání proti rozsudku městského soudu tak, že dovolání se zamítá v rozsahu, v jakém směřovalo proti změně rozhodnutí soudu prvního stupně co do částky 61.000 Kč s příslušenstvím a žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta, a jinak bylo dovolání odmítnuto, a zároveň bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.276 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Dany Musalové, advokátky.

Jak stěžovatel uvádí, svojí žalobou se domáhal zaplacení částky 73.200 Kč jakožto vrácení peněžního plnění, kdy dne 24. 2. 2007 vydražil jako dražitel na veřejné dobrovolné dražbě pořádané žalovanou obraz od autora Pravoslava Kotíka "Houslistka", a to za cenu dosaženou vydražením v částce 61.000 Kč, kdy spolu s cenou uhradil odměnu dražebníka v částce 12.200 Kč, celkem tedy částku 73.200 Kč, když jako navrhovatel a vlastník stěžovatelem vydraženého předmětu dražby byla dražebníkem označena žalovaná, přičemž tento obraz se následně při pozdějším znaleckém zkoumání ukázal být bezcenným padělkem.

Ve své žalobě byl stěžovatel před soudem prvého stupně úspěšný, a žalované bylo uloženo vydat získané bezdůvodné obohacení. Soud stupně druhého však shledal její odvolání opodstatněným, když uvedl, že právní vztahy vznikající v souvislosti s veřejnými dražbami jsou upraveny především v zákoně č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen "zákon o veřejných dražbách"), jehož úprava má jakožto speciální v daném případě přednost, zatímco povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje jen tehdy, jestliže k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního právního vztahu mezi účastníky podle příslušného ustanovení, jež se na daný právní poměr vtahuje, a nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu. Odvolací soud odkázal na § 63 odst. 1 zákona, který uplatňuje zvláštní typ odpovědnosti za vady předmětu dražby, a současně uvedl, že vzhledem k tomu, že zákon o veřejných dražbách nemá bližší úpravu odpovědnosti za vady, lhůt a nároků, je nutno dále postupovat podle § 504 tehdejšího občanského zákoníku a stěžovatel v postavení žalobce proto mohl a měl vytknout vadu předmětu dražby pouze v prekluzivní 6 měsíční lhůtě. Protože tak stěžovatel učinil až dne 29. 12. 2008, jeho právo zaniklo a nemá proto dále nárok jej vůči žalované úspěšně uplatnit. Závěry druhostupňového soudu následně potvrdil svým rozhodnutím i soud dovolací, který rovněž zdůraznil, že bezdůvodné obohacení je pojímáno jako subsidiární právní institut, jehož aplikace je vyloučena, je-li daný právní vztah regulován zvláštními zákonnými normami.

Stěžovatel však s takovýmto posouzením své věci nesouhlasí, kdy je toho názoru, že danou situaci lze vyhodnotit jako bezdůvodné obohacení podle tehdejšího § 451 odst. 2 občanského zákoníku, neboť se v daném případě jedná o majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. Žalovaná, jakožto vlastník falsa obrazu jej poskytla do dražby, přičemž jej vydávala za obraz pravý. Tímto svým postupem jednala v rozporu s dobrými mravy.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti (čl. 87/1 písm. d) Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Pouhá skutečnost, že stěžovatel zastává jiný právní názor ohledně právního výkladu určitého ustanovení nějakého právního předpisu, postrádá jakýkoliv ústavní rozměr. To pak zejména, pokud svůj právní názor stran stěžovatelem rozporované aplikovatelnosti předmětné prekluzivní lhůty soudy řádně odůvodnily. Ke stěžovatelovým poukazům na to, že žalovaná obraz vydávala za pravý a že její jednání tak bylo rozporné s dobrými mravy lze dodat, že v tomto směru stěžovatel vychází z vlastní verze skutkového děje, kdy v řízení se neprokázalo, že by si žalovaná byla nepravosti prodávaného obrazu v době prodeje vědoma.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014


Jiří Zemánek
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1763/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies