I. ÚS 3851/13

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. J., zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem Husova 1285/2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013 č. j. 22 Cdo 474/2012-202, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011 č. j. 57 Co 49/2011-174 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 2. 11. 2010 č. j. 112 C 170/2009-127, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny.

2. V záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu bylo určeno, že na stěžovatelčině pozemku parc. č. X1 zapsaného na LV č. X2 pro k. ú. Dolní Těrlicko, obec Těrlicko, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Havířov (dále "pozemek stěžovatelky"), vázne povinnost věcného břemene spočívajícího v právu chůze, jízdy a hnaní dobytka ve prospěch vlastníků nemovitostí, a to pozemků parc. č. X3, X4, X5(dále jen "pozemky žalovaného"). Žalobce dle soudu prvního stupně v řízení prokázal, že na základě kupní smlouvy z r. 1921 vznikla pozemková služebnost ve prospěch jeho pozemků k tíži pozemku stěžovatelky. Tato služebnost, zřízená dle obecného zákoníku občanského z roku 1811, nezanikla žádným zákonem předepsaným způsobem, a to ani dle občanského zákoníku z r. 1950, ani dle v době řízení účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

3. Přechodná nemožnost výkonu práva z toho důvodu, že předmětný pozemek byl v minulosti zčásti obděláván státním statkem a mohl proto k průchodu sloužit pouze v omezeném rozsahu, není důvodem pro zánik věcného břemene. V řízení nebylo ani prokázáno, že pozemek stěžovatelky nemůže dále sloužit k výkonu práv vyplývajících z věcného břemene, a proto ani z tohoto důvodu břemeno nezaniklo.

4. Zánik práva nemohla způsobit ani skutečnost, že nedošlo v 50. letech 20. století k přepisu práva služebnosti, resp. věcného břemene, z původní pozemkové knihy do evidence nemovitostí. K neexistenci zápisu došlo dle soudu v důsledku tehdy platné právní úpravy, která nezkoumala právní vztahy, ale pouze skutečný stav, a zápis se tak opíral pouze o výpověď tehdejších vlastníků pozemku, kteří uvedli, že se k němu žádná povinnost neváže. Pozemky byly dle soudu prvního stupně naopak po celou dobu využívány oprávněnými osobami, a to zejména pro průchod, byť v omezené míře. Jižní část totiž v důsledku úpravy umožňovala pouze průchod, severní část pozemku byla využívána i pro příjezd k pozemkům žalobce.

5. K otázce rozsahu věcného břemene soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že původně se služebnost vztahovala nejen k průchodu, ale také k průjezdu, což podle tehdejší právní úpravy znamenalo možnost projet jedním nebo několika potahy. Aby byl tedy obsah původního věcného břemene naplněn, je nezbytné, aby byl jeho rozsah po celém sporném pozemku, tj. celé jeho šíři. V daném případě navíc nedochází využíváním pozemku stěžovatelky k průjezdu automobilem k jeho výraznému zatížení, neboť stěžovatelka pozemek zakoupila právě za účelem zajištění přístupu ke svým dalším pozemkům. K námitce promlčení věcného břemene soud uvedl, že nevykonávání práva odpovídajícího věcnému břemeni nemůže způsobit jeho zánik.

6. Odvolací soud neshledal stěžovatelčino odvolání důvodným. V napadeném rozsudku uvedl, že soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování listinami, svědeckými výpověďmi i účastnickou výpovědí žalobce a učinil z nich správná skutková zjištění. K námitce nesrovnalosti zápisu rozsahu a umístění práva věcného břemene dle kupní smlouvy z r. 1921 v pozemkové knize odvolací soud zopakoval dokazování a došel k závěru, že zápis v pozemkové knize je zjevně chybný, neboť pozemek v pozemkové knize uvedený jako sousedící s pozemkem zatíženým služebností s ním ve skutečnosti nesousedí. Tato administrativní chyba nemůže mít vliv na vznik práva služebnosti, protože samotný pozemek služebný byl identifikován správně. Soud prvního stupně pak správně dovodil, že se jednalo právě o nynější pozemek stěžovatelky. Nadto se odvolací soud zabýval otázkou vydržení a uvedl, že i kdyby nedošlo v důsledku chybného zápisu ke vzniku práva odpovídajícímu věcnému břemeni, pak k jeho vzniku došlo vydržením. Smlouva z r. 1921 je totiž právním důvodem zakládajícím dobrou víru na straně právních předchůdců žalobce, a od jejího uzavření uběhla doba požadovaná k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. K námitce hrubého nepoměru mezi výhodou žalobce a povinností stěžovatelky jeho oprávnění strpět poukázal odvolací soud na to, že osoba oprávněná je ze zákona povinna nést přiměřené náklady na zachování a opravy cizí věci, k níž bylo zřízeno věcné břemeno.

7. Nejvyšší soud odmítnul stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Stěžovatelka totiž v dovolání neformulovala žádnou relevantní otázku zásadního právního významu. Zásadní právní význam nemá otázka, zda lze k závěru o existenci věcného břemene dospět pouze na základě neurčitých důkazních prostředků, jako je výpověď svědků, neboť se jedná o obecné a neurčité vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů nalézacími soudy. Ani otázka, zda lze jen z textu smlouvy z r. 1921 dovodit, že údaj v pozemkové knize je chybný, není otázkou zásadního právního významu. Nesprávnost zápisu navíc dle dovolacího soudu oproti tvrzení stěžovatelky odvolací soud nedovodil pouze z textu smlouvy z r. 1921. Zásadní právní význam nemá podle Nejvyššího soudu ani otázka, zda lze z neurčitého znění listiny stanovit rozsah služebnosti, resp. věcného břemene, a zda lze zatížit stěžovatelčin pozemek věcným břemenem průjezdu, když z dokazování vyplynulo, že do roku 1995 se na pozemek vjet nedalo. K tomu dovolací soud navíc uvedl, že soudy předmětný pozemek věcným břemenem nezatížily, neboť rozhodnutí soudu jsou pouze deklaratorní a osvědčují již existující stav.

8. Dovolací soud dále konstatoval, že úvahy odvolacího soudu v žádném ohledu nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Námitku stěžovatelky, že se soudy nedostatečně vypořádaly s otázkou promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu, se dovolací soud neztotožnil. Odvolací soud náležitě odůvodnil, z jakého důvodu věcné břemeno nemohlo zaniknout v důsledku nevykonávání práva po zákonem stanovenou dobu, tedy že obsah tohoto věcného břemene byl náležitě a setrvale vykonáván. Dále soud poukázal na to, že uplatnění žaloby na určení práva nemůže být posuzováno jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a soudy proto nepochybily, když nehodnotily touto optikou skutečnost, že žalobce místo dohody se stěžovatelkou o užívání pozemku vyhledal přes 90 let starou smlouvu a domáhal se určení sporného věcného břemene.

II.
Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy v rozporu s tím, co je uvedeno ve smlouvě z r. 1921, ve svých rozhodnutích bez zjevné opory v provedených důkazech dovodily, že zatíženým pozemkem je dnes pozemek ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelka poukazovala na to, že zápis v zemských deskách neodpovídal textu smlouvy z r. 1921, ale obecné soudy tuto námitku nijak nevyhodnotily. Tvrdí, že navrhla v odvolacím řízení provést důkaz geometrickým plánem, který měl být dle jejího názoru připojen ke smlouvě z r. 1921. Odvolací soud však tento důkaz neprovedl s tím, že existence takové listiny ze smlouvy nevyplývá. Ve smlouvě z r. 1921 však je uvedeno, že k ní je připojen situační plán.

10. Stěžovatelka je dále přesvědčená, že určením věcného břemene i ve prospěch domu stojícího na pozemku žalobce je rozsah věcného břemene rozšířen a její pozemek bude zatížen mnohem více a nad míru původně dojednanou ve smlouvě z r. 1921. Toto zvýšené využívání si dle stěžovatelky vyžádá vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu, zpevnění povrchu, zřízení nájezdu z obecní silnice a svedení dešťových vod.

11. Stěžovatelka také polemizuje se závěrem obecných soudů, že v případě zápisu v zemských deskách, lišícího se od smlouvy z r. 1921, se jednalo o chybu. Opět poukazuje na návrh provedení důkazu geometrickým plánem a uvádí, že ten nebyl součástí smlouvy v rozporu s tehdejším knihovním zákonem, což mohlo být pouze důsledkem explicitního povolení knihovního soudu. Zápis do zemské knihy mohl být navíc proveden jen na příkaz knihovního soudu a obecné soudy nezkoumaly, zda se nejedná o nějaké opatření tehdejšího politického úřadu. Takové opatření mohlo vyplynout ze skutečnosti, že na opačné straně tehdejšího povinného pozemku (tedy v místě, kde byla služebnost zapsána v zemských deskách, dle soudů chybně) byl již zřízen příjezd k jiné usedlosti.

12. Dovolací soud pak dle stěžovatelky nevzal v úvahu jí formulovanou otázku, zda je možné po 90 letech prolomit důvěru v zápisy v pozemkových knihách. V dovolání bylo také uvedeno, že zápis v pozemkových knihách nebyl chybným, ale jediným správným, a pokud dovolací soud nevzal v úvahu, zda změna textu zápisu nebyla způsobena nějakým opatřením tehdejšího politického úřadu, bylo tím podstatně ovlivněno vydání spravedlivého usnesení dovolacího soudu.

13. Ke vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni nemohlo dojít ani vydržením, navzdory argumentaci obecných soudů. Právní předchůdci žalobce totiž dle stěžovatelky užívali její pozemek pouze se souhlasem majitele na základě dobrých sousedských vztahů (výprosy). Právní předchůdci žalobce navíc v dědickém řízení v roce 1964 popřeli existenci břemene a neupozornili na jeho existenci ani orgány geodezie při prověřování skutečného stavu. Stěžovatelka s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu poukazuje na skutečnost, že samotné přecházení přes pozemek ještě neznamená, že je osoba držitelem věcného práva, protože přecházet přes pozemek lze i na základě jiných právních důvodů, např. právě výprosy. Stěžovatelka poukazuje také na to, že se soudy nezabývaly tím, že pozemek užívala po dobu čtrnácti let bez vědomosti o jakémkoli věcném břemeni, tedy vydržením pozemku bez právního zatížení z její strany.

14. Obecné soudy se proto dle stěžovatelky dopustily extrémních excesů při interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, nesplnily svou povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit a řádně se vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení.

III.
Hodnocení Ústavního soudu

15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

16. Podstatnou část stěžovatelčiny stížnosti tvoří polemika se skutkovými zjištěními obecných soudů a právními závěry učiněnými na základě těchto zjištění. Ústavnímu soudu však, jak je výše uvedeno, nepřísluší role přezkumné instance. Pokud stěžovatelka konstatuje na základě své polemiky, že rozhodnutí obecných soudů trpí extrémními excesy co do odůvodnění a interpretace podústavního práva, Ústavní soud s ní nemůže souhlasit. Napadená rozhodnutí jsou velice pečlivě a rozsáhle odůvodněna a zřetelně z nich vyplývá, že především soud prvního stupně věnoval náležitou péči při provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů. Z tohoto hlediska považuje Ústavní soud rozhodnutí za ústavně konformní.

17. Co se týče možného pochybení v případě neprovedení důkazu geometrickým plánem, Ústavní soud toto nepovažuje v daném kontextu za významné a zakládající protiústavnost rozhodnutí. Ústavní soud již ve své judikatuře nastínil případy, ve kterých jednotlivé procesní nedostatky nemusí vést nutně ke zrušení napadených rozhodnutí, pokud, nahlíženy v kontextu celého procesu, nedosahují ústavněprávní roviny (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3980/13 ze dne 6. 2. 2014; usnesení sp. zn. IV. ÚS 583/99 ze dne 31. 5. 2000; usnesení sp. zn. III. ÚS 639/02 ze dne 29. 1. 2004; usnesení sp. zn. III. ÚS 474/04 ze dne 29. 6. 2005).

18. O takový případ se jedná i nyní. Skutkové závěry soudu prvního stupně byly učiněny na základě rozsáhlého dokazování sestávajícího nejen z důkazů listinných, ale také ze svědeckých výpovědí. Odvolací soud se pak po částečném zopakování dokazování se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, a není proto významné, že neprovedl jeden důkaz, jehož přípustnost je navíc v odvolacím řízení sporná (srov. ustanovení § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009). Pokud stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že zápis v zemských deskách, odlišný od smlouvy, soudy vnímaný jako chybný, mohl být způsoben rozhodnutím politického orgánu, a soudy se této skutečnosti nevěnovaly, Ústavní soud poukazuje na povahu předmětného řízení jako sporného a na povinnost tvrzení a důkazní stěžovatelky, v rámci níž měly být tyto skutečnosti tvrzeny a prokazovány právě stěžovatelkou, přičemž obecným soudům není stanovena úřední povinnost k nim přihlížet.

19. Polemika s argumentací soudů týkající se vydržení taktéž není namístě, neboť stěžovatelčina argumentace a judikatura, na které ji zakládá, se týká právního důvodu, na základě něhož dobrá víra potřebná k vydržení vznikne. V projednávaném případě existuje jako právní důvod smlouva z r. 1921, která založila služebnost, a je tedy zřejmé, že se nejednalo o procházení z titulu výprosy a že užíváním pozemku došlo k vydržení služebnosti, resp. věcného břemene. K tomuto se podrobněji vyjadřují soudy ve svých rozhodnutích, stejně jako ke skutečnosti, že stěžovatelka nemohla "vydržet" zánik věcného břemene k pozemku tím, že o něm nevěděla.

20. Závěrem, co se týče posouzení rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že posuzování přípustnosti a důvodnosti dovolání je záležitostí Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012) a Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí. Ústavní soud by mohl takové rozhodnutí zrušit, pouze pokud by interpretace a aplikace příslušných předpisů vykazovala extrémní vybočení z principů zakotvených v Ústavě a Listině. Z rozhodnutí dovolacího soudu je přitom zřejmé, že se zabýval jak dílčími aspekty, tak celkovou povahou stěžovatelčina dovolání, a pokud dospěl k závěru, že toto není přípustné, nepřísluší Ústavnímu soudu do něj jakkoli zasahovat.

21. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3851/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies