I. ÚS 2464/13

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 5. 2013 č.j. 7 Tdo 368/2013-50, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2013 sp. zn. 2 To 101/2012 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. 3 T 5/2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu z důvodu porušení jeho základních, ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, jakožto i právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě dle čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně navrhuje, aby mu Ústavní soud podle § 79 odst. 2 přerušil, popřípadě odložil, výkon uloženého trestu odnětí svobody.

2. Porušení uvedených základních práv stěžovatel spatřuje v neopodstatněnosti odmítnutí důkazů navrhovaných obhajobou, v hodnocení znaleckých posudků způsobem porušujícím princip presumpce neviny, v nesprávnosti právního závěru o naplnění znaku bezbrannosti poškozených, jakož i dalších znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění, na základě skutkových zjištění obecných soudů, a konečně v nezákonnosti uloženého trestu zákazu činnosti v podobě, jak je uvedeno v rozsudku Městského soudu v Praze.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. 3 T 5/2011 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v čtyřech bodech ze zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, z toho v jednom případě též dílem podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a dílem podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, to vše ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a v jednom bodě ze zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, a z trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let nepodmíněně s výkonem ve věznici s ostrahou a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškerých činností souvisejících s prací s dětmi a mladistvými na dobu deseti let. Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit dvěma poškozeným náhradu nemajetkové újmy ve výši 50,000,- Kč každému z nich.

4. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 3. 9. 2012 usnesením sp. zn. 2 To 101/2012 zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné.

5. Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 11. 2013, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, usnesením sp. zn. 7 Tdo 368/2013 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

6. Podle stěžovatele došlo postupem orgánů činných v trestním řízení, jejichž rozhodnutí napadá, k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl postup v řízení před soudem spočívající v tom, že soudy odmítly provést obhajobou opakovaně navrhované důkazy (zejm. výslech svědků a internetovou komunikaci), které měly prokázat, že k určitým událostem nemohlo dojít na daných místech a v daném čase, jakož i oslabit přesvědčivost tvrzení poškozených. Stěžovatel dále vytknul vady a opomenutí při znaleckém zkoumání duševního stavu vlastní osoby, jakož i poškozených. Taktéž obecným soudům vytknul závěry při hodnocení znaleckých posudků co do posouzení sexuální orientace obviněného a absenci znaleckého zkoumání vlivu alkoholu na jeho sexuální chování. Stěžovatel dále brojí proti tomu, že v jeho případě nebylo dostatečně prokázáno, že se poškození měli nacházet ve stavu "bezbrannosti", jakož i to, že sám měl při inkriminovaném jednání sledovat své sexuální uspokojení, a tudíž na poškozených dosáhnout, nebo se alespoň pokusit dosáhnout pohlavního styku, což jsou nezbytné zákonné i judikatorní podmínky (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 345/2012) pro naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění, pro který byl stěžovatel odsouzen. Konečně stěžovatel brojí proti nezákonnosti uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškerých činností souvisejících s prací s dětmi a mladistvými na dobu deseti let, jelikož je zakázaný soubor činností spojených s prací s dětmi natolik široký, že dosahuje úrovně nezákonné neurčitosti a projevu soudcovské libovůle.

II.

7. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a v rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. K namítaným nedostatkům při dokazování Ústavní soud zvláště připomíná, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudů (čl. 82 Ústavy), kterých úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, a proto může posoudit toliko soulad stěžovatelem namítaného postupu obecných soudů, kterým dospěl k skutkovým zjištěním, s ústavními principy spravedlivého procesu.

11. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje především v tom, že se obecné soudy nevyrovnaly s jeho obhajobou, nesprávně ustanovily skutkový stav věci a provedené důkazy, zejména výpovědi poškozených a závěry jednoho ze znalců, hodnotily v jeho neprospěch v rozporu s principem in dubio pro reo. V podstatě jde o rekapitulaci argumentů obhajoby ohledně provádění a hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto jak v rozsudku nalézacího soudu, tak v zamítavém usnesení odvolacího soudu již vypořádaly.


12. Ústavní soud ohledně této otázky neshledal žádné pochybení obecných soudů dosahující intenzity zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Naopak dospěl k závěru, že nalézací soud své závěry učinil a odůvodnil na základě důkazů provedených v hlavním líčení v souladu s požadavkem kontradiktornosti řízení a principem volného hodnocení důkazů, které prokázaly, že došlo k spáchání trestného činu a že trestný čin spáchal stěžovatel, což následně potvrdil odvolací soud. Obecné soudy taktéž dostatečně zdůvodnily, že provedení dalších důkazů navrhovaných obhajobou by již vybočovalo z kvantitativního a kvalitativního rozsahu dokazování nezbytného pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, a tedy by nevneslo do případu zjištění nová, vedoucí k opačným skutkovým závěrům, než k jakým došel nalézací soud. Ohledně hodnocení provedených důkazů Ústavní soud v souhrnu neshledal, že by závěry z nich plynoucí v nich neměly oporu, byly zcela nelogické či účelově vyložené, nebo se zakládaly na neexistujících či procesně nepoužitelných důkazech, a tedy nebyly naplněny podmínky opravňující kasační zásah z důvodu protiústavnosti postupu a rozhodnutí obecných soudů.

13. Ani ohledně právní kvalifikace stěžovatelova jednání Ústavní soud neshledal pochybení ústavněprávního charakteru. Nejvyšší soud, vycházeje ze správně ustanoveného skutkového stavu, dostatečně zdůvodnil přiléhavost posouzení sexuálně motivovaných útoků stěžovatele na poškozené jako pokusy o znásilnění v alternativě zneužití jejich bezbrannosti. Ústavní soud konstatuje, že pokud soud přesvědčivě odůvodnil, na základě jakých skutečností shledal, že poškození byli v bezbranném stavu oproti stěžovateli, nemůže dovozovat protiústavnost závěru obecného soudu jenom z důvodu absence podrobnějšího znaleckého zkoumání, jak by tomu bylo u posouzení stavu nepříčetnosti obviněného, na což stěžovatel poukázal s použitím analogie (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1330/11). Je taktéž nutné poukázat na to, že Nejvyšší soud přisvědčil obhajobě tím, že označil určité části ve výroku rozsudku za nepřiléhavé, nicméně, jak uvedl, jde o výtky bez reálného významu pro posouzení věci, a jako také je Ústavní soud neshledává protiústavními zásahy do základních práv a svobod stěžovatele.

14. Ohledně uloženého trestu zákazu činnosti Ústavní soud shledává určitou opodstatněnost v tvrzení stěžovatele, že "zákaz výkonu veškerých činností souvisejících s prací s dětmi a mladistvými" je skutečně možné vyložit extenzivně na veškeré činnosti, které mají souvis s dětmi, např. výchova vlastních dětí či výroba a prodej ošacení pro děti, nicméně se přiklání k takové interpretaci, která by pojem "činnosti související s prací s dětmi" usměrňovala do zákonného rámce výkonu určitého zaměstnání, povolání, funkce či činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, při kterých by mělo docházet k přímému fyzickému kontaktu s dětmi, např. sportovní trenér, učitel, plavčík, apod. V takovém kontextu nejsou obavy stěžovatele na místě (zejména výchova vlastních dětí nemůže spadat po žádnou z kategorií zaměstnání, povolání, funkce či činnost, ke které je třeba zvláštního povolení) a Ústavní soud tak nemůže přisvědčit argumentu, že uložením trestu mělo dojít k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces, libovůli či jiné nespravedlnosti.

15. Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy.

16. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2464/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies