II. ÚS 1625/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Dagmar Pojdlové a 2. Františka Pojdla, obou zastoupených JUDr. Daliborem Čertokem, advokátem se sídlem Hodkovická 767/7, 142 00 Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2014 č. j. 26 Cdo 77/2014-84, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2013 č. j. 29 Co 113/2013-65 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. prosince 2012 č. j. 34 C 46/2012-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. června 2013 č. j. 29 Co 113/2013-65 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. prosince 2012 č. j. 34 C 46/2012-39, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci (stěžovatelé) domáhali určení neplatnosti výpovědi z nájmu obecního bytu v Praze blíže specifikovaného ve výroku tohoto rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že výpověď z nájmu předmětného bytu je platná, neboť splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), podle něhož mohl pronajímatel vypovědět nájem bez přivolení soudu, měl-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nebylo lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Odvolací soud konečně konstatoval, že daná výpověď není ani v rozporu s dobrými mravy.

3. Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2014 č. j. 26 Cdo 77/2014-84 odmítnuto jako nepřípustné, neboť odvolací soud vyřešil dovolateli nastolenou otázku [soulad výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. s dobrými mravy v době končící regulace nájemného] ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí. Dovolací soud v této souvislosti poukázal na svoji judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013 sp. zn. 26 Cdo 1802/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2013 sp. zn. 26 Cdo 3105/2013), podle níž § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. není ani v období po skončení regulace nájemného obsoletním ustanovením a uplatní se zejména u bytů, jež pronajímá obec v rámci zajišťování bytových potřeb svých občanů, a to za nájemné nižší, než by bylo v místě a čase obvyklé. Proto i závěr odvolacího soudu o tom, že dala-li žalovaná žalobcům výpověď podle tohoto zákonného ustanovení, není její postup v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., je správný. Nejvyšší soud dále uvedl opět s odkazem na svoji judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2000 sp. zn. 20 Cdo 1653/98, stanovisko ze dne 15. června 1977 sp. zn. Cpj 11/77), že odvolací soud se neodchýlil od názorů dlouhodobě zastávaných v právní praxi ani při posouzení předpokladů výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák.

II.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. V prvé řadě zpochybňují dle jejich názoru protiústavní výklad relevantního ustanovení [§ 711 odst. 2 písm. c) obč. zák.)]. Podle stěžovatelů, pokud má nájemce více bytů v místě s fungujícím trhem a platí v nich neregulované nájemné, není rozumný důvod omezovat jeho smluvní svobodu, pokud není tímto užíváním více bytů omezen ani pronajímatel. Dále vytýkají dovolacímu soudu, že se jejich individuální situací řádně nezabýval. Podanou výpověď (Městkou částí Praha 10), potvrzenou rozhodnutím soudů, považují za zásah orgánů veřejné moci, neboť autoritativně zasahuje do právní sféry stěžovatelů, kteří jsou tímto zásahem postiženi. Rovněž zpochybňují úvahy Nejvyššího soudu ohledně nutnosti plnění bytové a sociální politiky obcí. Stěžovatelé konečně nesouhlasí s tím, že § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. má podle názoru obecných soudů zůstat konformní součástí právního řádu, a to v situaci, kdy nový občanský zákoník žádné obdobné ustanovení neobsahuje. Stěžovatelé uzavírají, že interpretace dotčené právní normy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a je výsledkem arogance moci.

III.
5. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybňují obecnými soudy provedený výklad § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. V této souvislosti lze konstatovat, že se jedná o pouhou polemiku s podústavním právem, která nedosahuje ústavněprávní roviny. K porušení ústavně zaručených práv by mohlo dojít pouze tím, že obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc (a případně tím pominou jiný, ústavně konformní výklad), nebo jde z jejich strany o (z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelnou) nepředvídatelnou interpretační "libovůli" v soudním rozhodování, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů, případně postupují-li obecné soudy v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. O žádnou z výše uvedených možností, resp. vad v souzené věci nejde.

7. Bez ohledu na výše uvedené úvahy, které ovšem pro daný případ beze zbytku platí, má Ústavní soud potřebu obecně se vyjádřit ke stěžovateli nastolené problematice. V prvé řadě je třeba vyjít z premisy, že právo nájmu bytu není subjektivním základním právem hmotněprávní povahy zaručeným Listinou, a nájemce tak požívá ochrany "pouze" v zákonné rovině, jakkoli i zákonná úprava musí respektovat právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to byt (čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech). Z tohoto důvodu není možné dospět k závěru, že by zde existovala ústavněkonformní interpretační varianta, naopak je třeba vzít v úvahu, že je to pronajímatel, kdo se může dovolávat právní ochrany z titulu svého ústavně zaručeného základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny (eventuálně i ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny). K tomu je nutno dodat, že (starý) občanský zákoník poskytoval nájemci bytu poměrně širokou ochranu, jež současně značně omezovala práva pronajímatele jako vlastníka bytu (zde konkrétně pokud jde o jeho oprávnění s věcí disponovat), a tudíž při výkladu § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. bylo třeba brát v úvahu nejen oprávněné zájmy nájemce, ale také (a především) dosah daného ústavně zaručeného základního práva z pohledu pronajímatele.

8. Stěžovatelům lze dát za pravdu toliko v tom, že § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je v současné době, kdy byla dokončena deregulace nájemného a měl by v podstatě existovat volný trh s byty, reliktem minulosti, který je za stávající situace nepotřebný. Na to samozřejmě reagoval i nový občanský zákoník, který úpravu, obdobnou citovanému ustanovení, již nezakotvuje. Nicméně je třeba mít stále na paměti, že v době, kdy pronajímatel dával stěžovatelům výpověď z nájmu bytu, právní řád tento výpovědní důvod obsahoval, a pokud byly splněny všechny předpoklady jeho uplatnění, přičemž existence výpovědního důvodu se posuzuje vždy k okamžiku doručení výpovědi do sféry adresáta, bylo by zásahem do vlastnického práva pronajímatele a porušením principu právní jistoty, jestliže by výpověď byla považována za neplatnou. V tomto směru je tedy třeba dát za pravdu názoru obecných soudů.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1625/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies