II. ÚS 453/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Lenky Sládkové, zastoupené Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno, proti jinému zásahu Městského státního zastupitelství v Praze a Generální inspekce bezpečnostních sborů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2014, se stěžovatelka domáhá přezkumu postupu Městského státního zastupitelství v Praze v souvislosti s vyrozuměním ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 2 KZN 212/2013-8, o vyřízení její žádosti o přezkoumání postupu Generální inspekce bezpečnostních sborů, konkrétně její nečinnosti při prověření podaného trestního oznámení. Tvrdí, že postupem policejních orgánů a státního zastupitelství spolu s nečinností Generální inspekce bezpečnostních sborů byla porušena její základní práva garantovaná čl. 3 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze napadeným přípisem stěžovatelku vyrozuměl o vyřízení její žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu ve věci trestního oznámení. Sdělil jí, že na základě jejího podnětu, týkajícího se postupu Generální inspekce bezpečnostních sborů, který byl městskému státnímu zastupitelství postoupen z důvodu místní a věcné příslušnosti Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 2, vyžádal písemný materiál Generální inspekce bezpečnostních sborů, 2. oddělení, vedený pod č. j.: GI-P-831/2013, týkající se e-mailových podání stěžovatelky ze dne 17. 4. 2013. Z něho zjistil, že tato podání byla vyhodnocena jako stížnost na nevhodné chování příslušníků Policie České republiky a byla postoupena k přešetření dle § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") k rukám ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy. Dospěl k závěru, že nelze konstatovat nečinnost Generální inspekce bezpečnostních sborů, neboť podání bylo po vyhodnocení neprodleně postoupeno příslušnému orgánu k vyřízení.

Z vyrozumění Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy č. j.
KRPA-79700-1/ČJ-2013-000066-S021 se podává, že provedeným šetřením bylo zjištěno, že stěžovatelka dne 18. 2. 2013 v době od 16.00 do 19.25 hod. v Restauraci u Možných zkonzumovala větší množství alkoholických nápojů a následně odmítla zaplatit útratu. Po příchodu hlídky Policie ČR, Místní oddělení Vinohrady, začala být značně agresivní, arogantní a neslušná. Přes opakované výzvy hlídky odmítla opustit podnik, z toho důvodu došlo následně za užití donucovacích prostředků k jejímu vyvedení. Během nastupování do služebního vozidla toto vozidlo poškodila vysazením skleněné výplně okna pravých zadních dveří. S ohledem na značnou agresivitu byly vyžádány posily, kdy ve spolupráci s hlídkou pohotovostní motorizované jednotky proběhl převoz stěžovatelky na Místní oddělení policie Nové Město. Při zákroku bylo oprávněně použito donucovacích prostředků v souladu s ustanovením § 53 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen "zákon o policii"). Byl vyžádán příjezd vozidla Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy, kdy službu konající pracovník neshledal nutnost ošetření stěžovatelky či jejího převozu do nemocničního zařízení. S ohledem na řádné objasnění věci bylo hovořeno i se strážníky Městské policie hl. m. Prahy, kteří tvořili část posádky vozu, jenž stěžovatelku převážel na protialkoholní záchytnou stanici do Nemocnice na Bulovce. Strážníci nepotvrdili skutečnosti uvedené ve stížnosti. Vedoucí lékař z protialkoholní záchytné stanice sdělil, že v době přijetí stěžovatelka projevovala známky nepřátelství až agresivity, bez známek zranění. Provedeným šetřením tedy nebylo v postupu a chování policistů pohotovostní motorizované jednotky vůči osobě stěžovatelky zjištěno či prokázáno žádné pochybení.

Z listin připojených k ústavní stížnosti se dále podává, že stížností stěžovatelky na postup policistů se zabývalo i Obvodní ředitelství policie Praha 1, které stěžovatelce přípisem ze dne 28. 3. 2013 č. j. ORI-76632-7/ČJ-2013-001157-S sdělilo, že po provedeném šetření - vytěžení policisty a strážníků městské policie nebylo zjištěno, že se policista provádějící převoz stěžovatelky do Nemocnice na Bulovce choval způsobem, který popsala ve svém podání ze dne 21. 2. 2013.

Z vyrozumění Obvodního ředitelství policie Praha 2 ze dne 8. 4. 2013 č. j. KRPA-93373-15/ČJ-2013-001257-S vyplývá, že i stížnost, v níž stěžovatelka poukazovala na nevhodné chování a jednání policistů přivolaných do restaurace, na Místním oddělení policie Nové Město a v průběhu eskorty z Nemocnice na Bulovce, byla vyhodnocena jako nedůvodná. Z tohoto vyrozumění vyplývá, že k prošetření stížnosti byla zajištěna vyjádření stížností dotčených policistů, strážníků městské policie, přivolaných zdravotníků a vedoucího lékaře Protialkoholní záchytné stanice v Nemocnici na Bulovce, přičemž výsledek provedeného šetření neprokázal, že by se policisté služebně zařazení u Obvodního ředitelství policie Praha 2 chovali způsobem, jaký je prezentován v obsahu stížnosti, tedy v rozporu s ustanoveními § 9 a 11 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh událostí ze dne 18. 2. 2013 a následujícího dne, kdy s ní policisté údajně zacházeli hrubým, násilným a ponižujícím způsobem. Dne 21. 2. 2013 na ně z tohoto důvodu podala trestní oznámení. To bylo vyhodnoceno jako stížnost, která byla následně shledána nedůvodnou. Stěžovatelka proto trestní oznámení podala přímo Generální inspekci bezpečnostních sborů, která ale vyšetřování nezahájila. Obrátila se tedy na státní zastupitelství, které ji však vyrozumělo, že se Generální inspekce bezpečnostních sborů žádného pochybení nedopustila. Stěžovatelka namítá, že postupem policejních orgánů došlo k porušení jejího práva nebýt mučena nebo podrobena nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Hmotněprávní aspekt spatřuje v naplnění znaků podezření ze špatného zacházení, které detailně popisuje, procesní aspekt shledává v tom, že příslušné orgány nevedly účinné vyšetřování, resp. byly nečinné. Nesouhlasí ani s tím, že trestní oznámení bylo přehodnoceno na stížnost proti nevhodnému chování policistů, což považuje za svévolné, a tento exces nebylo schopno napravit ani státní zastupitelství. Připomíná, že Česká republika se zavázala dodržovat závazky vyplývající z Úmluvy, kdy smluvní státy musejí zajistit účinné, nezávislé a veřejné kontrole přístupné vyšetření policejního násilí, respektive krutého, nelidského a ponižujícího zacházení. Nesplnění této povinnosti je chápáno jako porušení čl. 3 a 13 Úmluvy. Cituje část důvodové zprávy k zákonu č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, jehož cílem je vytvořit systém nezávislého a účinného stíhání trestných činů příslušníků bezpečnostních sborů a generální inspekce, přičemž v jejím případě byl požadavek na nezávislé a účinné vyšetřování zcela popřen.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listin připojených k ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že v zásadě není oprávněn zasahovat do postupu orgánů činných v trestním řízení a jiných orgánů veřejné moci, neboť není orgánem průběžného dozoru nad zákonností jejich postupu. K zásahu Ústavního soudu na základě ústavní stížnosti podané fyzickou či právnickou osobou ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může dojít jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře také zdůrazňuje výjimečný a subsidiární charakter ochrany poskytované Ústavním soudem na základě řízení o ústavní stížnosti podle citovaných ustanovení.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí s postupem příslušných orgánů při prověřování jejího trestního oznámení a se způsobem jeho vyřízení.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neupravují "detailní otázky trestního práva", nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový (trestněprávní) druh "satisfakce" (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, s. 291 a násl.).

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011, na nějž stěžovatelka odkazuje, Ústavní soud setrval na shora uvedené doktríně, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, současně však připomněl povinnost státu zajistit ochranu základních práv třetích osob, včetně poškozených, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy. Povinnost státu vést efektivní trestní řízení jako v nezbytných případech prostředek o ochraně základních lidských práv a svobod stanovil - s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Ústavní soud (viz nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

V samotné okolnosti, že Generální inspekce bezpečnostních sborů posoudila stěžovatelčin podnět nikoli podle formy, ale podle jeho obsahu jako stížnost na postup policistů provádějících zákrok vůči stěžovatelce, nelze spatřovat porušení (jakýchkoli) ústavně zaručených práv stěžovatelky, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Z hlediska ústavního je rozhodující, že podnět byl v souladu s ustanovením § 175 správního řádu prošetřen a poté předán k vyřízení věcně příslušnému orgánu. V postupu Generální inspekce bezpečnostních sborů proto nelze spatřovat nečinnost, když důvodem pro takové konstatování nemůže být okolnost, že podání stěžovatelky nebylo vyhodnoceno dle jejích představ.

Není a nemůže být posláním Ústavního soudu, aby zasahoval do pravomoci orgánů činných v trestním řízení a aby vykonával dozor nad jejich jednotlivými dílčími úkony. K namítanému zásahu do tvrzených práv stěžovatelky mělo dojít nedostatečným prošetřením stěžovatelčina podání ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů i dalších policejních orgánů. Dozor nad činností policejních orgánů vykonává především státní zástupce, který je k tomu vybaven řadou oprávnění a pravomocí. V dané věci takovou kontrolu příslušný státní zástupce na základě stěžovatelčina podnětu uskutečnil a po prošetření vyžádaného písemného materiálu Generální inspekce bezpečnostních sborů, týkajícího se e-mailových podání stěžovatelky, neshledal v jejich vyřízení žádné pochybení. Pokud nebyla stěžovatelka s výsledkem vyřízení svého podnětu spokojená (v ústavní stížnosti namítá nepřezkoumatelnost vyrozumění státního zástupce), měla možnost dle ustanovení § 16a odst. 7 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, požádat o přezkoumání vyřízení podání nejblíže vyšší státní zastupitelství.

K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, respektive ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se státní zastupitelství žádostí o přezkoumání postupu policejního orgánu ve věci stěžovatelčina trestního oznámení zabývalo, přičemž ve způsobu, jak s ní naložilo, nelze spatřovat projev libovůle.

Pokud stěžovatelka argumentuje čl. 3 Úmluvy, podle něhož "nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu" (obdobnou úpravu obsahuje i čl. 7 odst. 2 Listiny), verze o špatném zacházení nebyla v průběhu prošetřování jejího podnětu potvrzena. Jak vyplývá z obsahu citovaných vyrozumění o vyřízení podnětu stěžovatelky, vzneseným podezřením o špatném zacházení ze strany dotčených policistů se vedle Generální inspekce bezpečnostních sborů a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze zabývaly další policejní orgány v rámci prověřování podání stěžovatelky, k tomu byli vytěženi nejen policisté, nařčení z nevhodného, násilného a ponižujícího chování, ale též strážníci městské policie, kteří tvořili část posádky vozidla převážejícího stěžovatelku na protialkoholní záchytnou stanici, zdravotní personál a vedoucí lékař záchytné stanice, přičemž nikdo z nich tvrzení stěžovatelky nepotvrdil, když naopak byla zjištěna značná agresivita stěžovatelky, takže muselo být použito donucovacích prostředků, jejichž užití bylo vyhodnoceno jako oprávněné. Stěžovatelka sice předložila lékařské zprávy o určitých zraněních, lze si však velmi snadno představit, že ke vzniku takových poranění mohlo dojít i v důsledku prokázaného agresivního a nepřístojného chování stěžovatelky. Vzhledem k množství vytěžených policistů i dalších osob, zejména zdravotnického personálu a lékaře, se tato věc liší např. od případu Assenov a další proti Bulharsku, řešeného rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 10. 1998, ve kterém Evropský soud pro lidská práva shledal pochybení v tom, že ač incidentu byla přítomna řada svědků, příslušné orgány se nepokusily je vyslechnout, či od případu Kmetty proti Maďarsku, řešeného rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 12. 2003, kdy nebyli vyslechnuti samotní policisté, na které si tehdejší stěžovatel stěžoval.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nedospěl k závěru, že by uvedeným zásahem orgánů veřejné moci byla porušena tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 453/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies