IV. ÚS 2404/13

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti 1) Martina Ptáčníka, 2) Josefa Ptáčníka a 3) Marie Ptáčníkové, zastoupených JUDr. Lubomírem Kolaříkem, advokátem se sídlem Svatovítské náměstí 126, 393 01 Pelhřimov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 961/2012-116 ze dne 16. 5. 2013, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 436/2011-90 ze dne 10. 11. 2011 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 13 C 29/2011-70 ze dne 18. 8. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Mělníku rozhodl o žalobě vedlejšího účastníka na určení vlastnického práva a určil, že Česká republika je vlastníkem budovy č. p. X1, objekt bydlení na pozemku st. parc. č. X2, dále budovy, objekt bydlení č. p. X3 na pozemku st. parc. č. X4 pozemku st. parc. č. X2, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 647 m2, pozemku st. parc. č. X5 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 193 m2, pozemku parc. č. X6, ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 993 m2 a pozemku parc. č. X7 , zahrada o výměře 162 m2, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, pro obec a katastrální území Veltrusy na listu vlastnictví č. X8. Dalším výrokem určil, že neexistuje věcné břemeno v tomto výroku blíže specifikované. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti stěžovatelů.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání stěžovatelů shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé včasné dovolání, jež Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Porušení citovaných základních práv stěžovatelé spatřují zejména v tom, že výše uvedenými soudními rozhodnutími jim nebyla zajištěna ochrana vlastnického práva a právní jistoty k legálně nabytým nemovitostem, když v důsledku jednání vedlejšího účastníka jim "bylo odejmuto vlastnické právo k nemovitostem, aniž byl zpochybněn vlastnický institut předchozího vlastníka předmětných nemovitostí". Stěžovatelé spatřují porušení Listinou garantované ochrany vlastnického práva zejména v tom, že ačkoliv nebylo zpochybněno vlastnické právo původního vlastníka předmětných nemovitostí, jejich odvozené vlastnictví bylo napadeno neoprávněnou osobou (vedlejším účastníkem), a tato neoprávněná osoba tak získala prospěch na úkor stěžovatelů. Stěžovatelé také zpochybnili nezávislost a nestrannost soudů, kdy soudy ve sporech prý jednoznačně zvýhodňovaly vedlejšího účastníka, což je dle mínění stěžovatelů patrné už z faktu, že připustily žalobu, kde vedlejší účastník nebyl aktivně legitimován k podání žaloby, a tedy "přiřknuly mu práva, která mu nepříslušela". Odůvodnění napadených soudních rozhodnutí dle nich vycházelo z řízení před Městským soudem v Praze, který však meritorně nerozhodl v důsledku zpětvzetí žaloby. Stěžovatelé tedy dle svých slov dále setrvávali v dobré víře, že jsou oprávněnými vlastníky výše popsaných nemovitostí, a tato dobrá víra vycházela z faktu, že vedlejší účastník, respektive jeho předchůdce, původní žalobu stáhl. Tato dobrá víra v oprávněné vlastnictví předmětných nemovitostí dle jejich názoru byla zpochybněna soudy rozhodujícími v nynější věci, které svá tvrzení opřely o nepravomocné rozhodnutí, čímž došlo k porušení principů právní jistoty a ochrany legitimního očekávání. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, kdyby na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud v prvé řadě po lidské stránce zcela chápe vývoj případu a složitost situace pro stěžovatele, zejména druhého stěžovatele a stěžovatelku coby rodiče prvého stěžovatele, kteří v době koupě sporných nemovitostí od družstva v. d. UNIMAX neměli důvod pochybovat o svém nově nabytém majetku, jednali v důvěře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí a celkově byli v dobré víře, že jim nemovitosti po právu patří, když vadnou se ukázala být smlouva o prodeji nemovitostí jmenovanému družstvu ze strany Fondu národního majetku, neboť toto družstvo v té době ještě nevzniklo, nebylo zapsáno do obchodního rejstříku, nemělo způsobilost k právním úkonům, a tudíž se nemohlo jako smluvní strana zavázat ke koupi předmětných nemovitostí.

Ústavní soud v této souvislosti dále připomíná svoji ustálenou judikaturu k otázce ochrany dobré víry při nabytí vlastnického práva od nevlastníka (srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. května 2011 a sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. února 2009 aj.). V těchto věcech byla rovněž podstatnou otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s tím, zda prvému stěžovateli jakožto nabyvateli nemovitostí, potažmo zbývajícím stěžovatelům, nesvědčí dobrá víra. V uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 Ústavní soud podrobně vyjádřil zásadní právní význam institutu "dobré víry" v našem právním řádu a zároveň, na základě zde citovaných dalších nálezů Ústavního soudu, i zásadní přístup Ústavního soudu k této problematice se závěrem, že je nutno respektovat celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv, tedy těch, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Ústavní soud se v citovaném nálezu (na jehož úplné znění Ústavní soud pro stručnost odkazuje) dále zabýval i velmi problematickou otázkou právní úpravy katastru nemovitostí s ohledem na neodůvodněná rizika, kterým jsou právní subjekty jednající s důvěrou ve správnost zápisu vystaveny.

Ústavní soud odkazoval na nález sp. zn. I. ÚS 143/07, v němž mimo jiné k problematice zápisu do katastru nemovitostí uvedl, že "vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Interpretace opačná, podle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo, ač mu čl. 11 Listiny a ustanovení § 123 občanského zákoníku poskytují ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv. To platí pochopitelně jen u těch práv, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Akceptování výkladu, že zánikem kupní smlouvy (ať již z jakéhokoliv důvodu), která byla uzavřena v řadě jako první, by si vlastník, který nabyl vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím, zjevně neodpovídá pojetí materiálního právního státu." Podle tohoto nálezu lze proto závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu týkající se odstoupení od smlouvy "vztáhnout i na případ, kdy první kupní smlouva nebo jiný nabývací titul byla zrušena z jiného důvodu než odstoupením." Tímto jiným důvodem zrušení kupní smlouvy byla přitom její absolutní neplatnost dle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Ústavní soud uzavřel, že pokud se za dané situace obecné soudy otázkou dobré víry stěžovatele nezabývaly, porušily ve vztahu k němu čl. 11 Listiny, neboť nerespektovaly závěr, že vztah mezi smluvními stranami nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetích osob. Z tohoto nálezu plyne široká ochrana dobré víry nabyvatele, jež musí být vždy pečlivě zkoumána vzhledem k individuálním okolnostem daného případu. Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž podtrhl skutečnost, že přes kritiku tohoto nálezu Nejvyšším soudem není rozhodovací praxe Ústavního soudu v rozporu s právní úpravou, která je typická pro vyspělé demokratické země, v jejichž právní úpravě princip právní jistoty, ochrany vlastnického práva a práv nabytých v dobré víře vede k tomu, že je obvykle poskytována ochrana nabyvateli vlastnického práva (např. v Německu, Holandsku nebo Rakousku).

Na závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 následně Ústavní soud navázal v řadě dalších svých rozhodnutí. V již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012 (N 138/66 SbNU 123) za obdobné situace jako ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11 či ve věci nyní projednávané (tj. nabytí vlastnictví k nemovitostem od nevlastníka pro neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi původním vlastníkem a nevlastníkem) Ústavní soud vytkl obecným soudům, že ve sporu o určení vlastnictví mezi stěžovatelkou a původním vlastníkem nemovitostí nevážily působení dobré víry stěžovatelky. Ústavní soud zdůraznil, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet, avšak, na druhé straně, "z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení, proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatelky".

Nadto v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (dostupný, jako další zde uváděná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz), který je obsáhlým pojednáním o dosavadním vývoji rozhodovací činnosti Ústavního soudu i Nejvyššího soudu v dané problematice, jakož i spornému pohledu těchto soudů na její řešení, Ústavní soud poznamenal, že "[s]ama nutnost ochrany dobrověrného nabyvatele nicméně ještě neznamená, že by obdobnou ústavní ochranu nebylo nutno poskytnout též vlastnickému právu původního vlastníka, jehož vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nebylo nikdy převedeno na jinou osobu vzhledem k absolutní neplatnosti provedeného převodního úkonu" (bod 35). K tomu Ústavní soud doplnil, že "při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí rozhodnout tak, aby je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, respektive obecný princip [výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 353/04, nález sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 91/61 SbNU 415) či výše citované nálezy sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a sp. zn. I. ÚS 1826/11]" (bod 36), s tím, že "[v] rámci ... řešení střetu základních práv dobrověrného nabyvatele a původního vlastníka je však nezbytné zohlednit ještě další souvislosti a okolnosti, obecné i individuální. Teprve po zvážení všech relevantních skutečností bude v konkrétním případě možno rozhodnout, ve prospěch kterého z konkurujících práv svědčí obecná idea spravedlnosti, a kterému je tudíž namístě dát v kolizi přednost (v obdobném duchu srov. též shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2652/2011 či článek Bílková, J. Ochrana vlastnického práva se zřetelem k institutu dobré víry. Duplicita vlastnictví. Právní rozhledy, 2012, č. 15-16, s. 528 an.). V rámci těchto skutečností bude nutno vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu) do katastru nemovitostí, než se původní vlastník začal domáhat svého práva; okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo, zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, či investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil.

Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelů vzal v potaz všechny tyto relevantní momenty a po jejich zhodnocení musil, ač subjektivně nerad, přisvědčit obecným soudům ve zhodnocení celého případu. Totiž v prvé řadě je třeba poukázat na to, že původní vlastník, Fond národního majetku, se počal domáhat svého vlastnického práva již po jednom roce od převodu nemovitostí druhému stěžovateli a stěžovatelce, a sice žalobou podanou 11. 1. 1995 k Městskému soudu v Praze, jíž se domáhal vyslovení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku (Vodostav Praha) č. 515/92 ze dne 28. 12. 1992 družstvu v. d. UNIMAX, jakož i vydání (správně vyklizení) nemovitostí, tehdy již v "domnělém" vlastnictví druhého stěžovatele a stěžovatelky. Na straně žalované vystupovali jak toto družstvo, tak i druhý stěžovatel a stěžovatelka. Již po seznámení s žalobou tak nemohli být jmenovaní stěžovatelé v dobré víře (kterou od koupě nemovitostí bezpochyby měli, jak Ústavní soud shora zdůraznil), že jim nemovitosti po právu náleží, poněvadž byl vážným způsobem zpochybněn právní titul, na jehož základě měla nemovitosti nabýt smluvní strana, s níž tito stěžovatelé posléze uzavřeli kupní smlouvu o jejich prodeji.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že Městský soud v Praze žalobě svým rozsudkem č. j. 13 Cm 16/95-84 ze dne 19. 6. 2001 (založený na č. l. 25 příslušného spisu Okresního soudu v Mělníku) v plném rozsahu vyhověl. Přesto proti němu dotčení stěžovatelé, ač zastoupeni osobou právně znalou (byť vystupující jako obecný zmocněnec), odvolání nepodali. Odvolání podali toliko zmíněné družstvo a žalobce, ten však pouze do výroku o náhradě nákladů řízení. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2002 č. j. 11 Cmo 61/2002-114 (č. l. 31) tak, že odvolání žalovaného družstva proti výroku IV. rozsudku městského soudu, kterým byla právě dvojici stěžovatelů uložena povinnost vydat (správně vyklidit) sporné nemovitosti, odmítl pro neoprávněnost odvolatele (což je přirozené, neboť tímto výrokem nijak nebylo družstvo dotčeno na svých právech, které tak postrádalo procesní legitimaci k podání odvolání proti tomuto výroku), ve zbývající části rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vrchní soud městskému soudu vytkl, že se nezabýval existencí naléhavého právního zájmu na podané určovací žalobě. Zde odvolací soud vyzdvihl, že má-li taková právní otázka povahu otázky předběžné ve vztahu k posouzení jiné právní otázky, konkrétně otázky existence vlastnického práva, pak naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy není dán. Další výtky pak vrchní soud směřoval do absence odůvodnění některých výroků, jakož i do jejich neurčitosti. Poté, co byla věc vrácena městskému soudu, Fond národního majetku vzal žalobu zpět v části týkající se vyslovení neplatnosti uvedené smlouvy a nalézací soud řízení v tomto rozsahu zastavil (usnesením č. j. 13 Cm 16/95-196 ze dne 9. 1. 2007 - č. l. 35).

Z právě uvedeného je patrné, že výsledkem dané kauzy nebylo pouze zastavení řízení o návrhu na určení neplatnosti původní smlouvy o prodeji podniku coby nabývacího titulu, ale také nabytí právní moci výroku, jediného, který z původního rozsudku zbyl a kterým byla druhému stěžovateli a stěžovatelce uložena povinnost vydat sporné nemovitosti (podle vyznačené doložky vykonatelnosti se tento výrok stal vykonatelným 28. 9. 2001) Fondu národního majetku. Pasivita obou stěžovatelů coby žalovaných tedy vedla k nastolení právního stavu, z něhož pak přirozeně vycházely též soudy rozhodující v řízení o určení vlastnického práva, z něhož vzešla nyní napadená soudní rozhodnutí, když společně s výrokem IV. zůstalo nedotčeno též odůvodnění k němu se vztahující. Ústavní soud současně nepřehlédl ani skutečnost, že uvedení stěžovatelé nejprve ničeho proti částečnému zpětvzetí žaloby Fondem národního majetku nenamítali, teprve po vydání zastavovacího usnesení městským soudem je napadli odvoláním, v němž tvrdili, že při posuzování výzvy soudu k vyjádření k částečnému zpětvzetí žaloby "tomu nepřikládali žádnou váhu, protože soud nenaznačil žádný krok ve sporu", resp. že se cítili být soudem uvedeni v omyl, přičemž za prioritu nadále označili otázku platnosti smlouvy. K tomu doplnili, že rozhodne-li soud, že smlouva neplatí, pak navrhují, aby jim žalobce uhradil náklady na rekonstrukci a údržbu nemovitosti do dne právní moci rozhodnutí soudu. Vrchní soud v Praze však usnesení o zastavení řízení jako věcně správné potvrdil (usnesení č. j. 11 Cmo 237/2007-203 ze dne 5. 11. 2007 - č. l. 36), když poukázal na výslovný souhlas žalovaných stěžovatelů se zastavením řízení, jakož i na to, že proti výroku IV. rozsudku nalézacího soudu odvolání nepodali, a proto celkově nemohou mít vážné důvody pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby, resp. se zastavením řízení.

Z právě uvedeného je patrné, že stěžovatelé poté již vůbec nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, o čemž ostatně svědčí i to, že i po zastavení řízení byli dokonce srozuměni s tím, že budou musit nemovitosti opustit a požadovat po žalobci náhradu nákladů, které dle svého přesvědčení účelně vynaložili na nemovitostech po dobu oprávněné držby ve smyslu § 130 odst. 3 dříve platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Pakliže tedy druhý stěžovatel a stěžovatelka v roce 2009 darovali tyto nemovitosti prvému stěžovateli (svému synovi), nemohli být bona fide držiteli ve smyslu výše předestřené judikatury Ústavního soudu, a to již proto, že Fond národního majetku se pokoušel vzpomínaný pravomocný výrok IV. exekučně realizovat. Teprve poté, co se takový výrok (o vydání namísto vyklizení) ukázal být fakticky nevykonatelným, podal stát žalobu na určení vlastnického práva. Nevykonatelnost výroku IV. však v myslích ani jednoho ze stěžovatelů nemohla objektivně vyvolat pocit či dojem, že nebezpečenství ztráty nemovitostí bylo tímto zažehnáno, když z postoje Fondu národního majetku, resp. následně státu bylo zřejmé úsilí získat majetek zpět, přičemž rozhodně nebylo možno vycházet ze skutečnosti, že veškeré právní instrumenty k dosažení tohoto cíle byly bezvýsledně vyčerpány nebo snad že k jejich použití nakonec nedojde. Přitom fakt, že o předmětu původního sporu (neplatnost smlouvy o prodeji podniku) nebylo rozhodnuto, neznamená, že by tato otázka nemohla být šetřena jako otázka předběžná v rámci posuzování žaloby na určení vlastnického práva; zmíněné zastavení řízení samo o sobě nezakládá překážku rei iudicatae (jde o rozhodnutí procesní povahy). Nelze tak přitakat utvrzení stěžovatelů v tom, že "smlouva uzavřená mezi vedlejším účastníkem a v. d. UNIMAX je stále platná, tedy toto družstvo mělo a má právo svůj majetek zcizovat a třetí osoby nejsou aktivně legitimovány toto vlastnické právo nikterak narušovat". Sluší se podotknout, že vedlejší účastník není třetí osobou, nýbrž právním nástupcem Fondu národního majetku, přičemž tato skutečnost nebyla v průběhu řízení nikým zpochybněna.

Odtud plyne, že ani dobrou víru prvního stěžovatele nebylo lze presumovat, neboť, jak plyne ze závěrů krajského soudu, vyvozených ze stěžovateli nezpochybněných vystoupení jednotlivých zástupců stran při odvolacím jednání (srov. konkrétně č. l. 87), ten užíval nemovitosti již od roku 1998, kdy původní řízení zdaleka nebylo skončeno. Krom toho nelze přehlédnout úvahu Nejvyššího soudu, že prvý stěžovatel v řízení netvrdil okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že byl objektivně v dobré víře, pokud jde o vlastnictví jeho předchůdců (tj. rodičů), kteří mu nemovitost darovali, s tím, že "ostatně vzhledem k jejich vztahům tento žalovaný musel vědět o tom, že ohledně vlastnictví nemovitostí byl již veden soudní spor, jehož účastníky byli dárcové. Lze tak odkázat na judikaturu týkající se držby a vydržení, podle které objektivní dobrou víru vylučuje již fakt, že osoba dovolávající se dobré víry musela mít objektivně pochybnost o svém právu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002 sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a řada dalších rozhodnutí). Vědomost o vedení soudního sporu, ve kterém navíc byli jeho předchůdci neúspěšní, dobrou víru vylučuje" (str. 2 dole). Na tomto závěru Ústavní soud ničeho protiústavního neshledává (a stěžovatelé takový závěr v ústavní stížnosti ani nezpochybňují).

Pokud jde o námitku týkající se údajné jednostrannosti či zaujatosti (absence nestrannosti) soudů a jejich údajné preference vedlejšího účastníka, nemohl jí Ústavní soud přisvědčit, poněvadž byla formulována toliko ve velmi obecné poloze a posléze zůstala v ústavní stížnosti zcela nerozvedena. Z procesního postupu soudů, jak je zachycen ve spisovém materiálu, žádné takové pochybnosti neplynou. Tvrzení, že obecné soudy připustily žalobu v řízení, kde vedlejší účastník nebyl (dle jejich soudu) aktivně legitimován k jejímu podání, tuto námitku stěžovatelů neodůvodňuje, ale naopak zpochybňuje její validitu, protože ze samotného rozhodnutí o aktivní legitimaci či z implicitního uznání splnění této procesní podmínky řízení nelze bez dalšího usuzovat na porušení zásady nestrannosti soudce, jak ji má na mysli čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. září 2014

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2404/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies