II. ÚS 868/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelek a) Libuše Bénové, b) Olgy Pastuchové, c) Jany Papírkové a d) Adriany Grocholové, všech zastoupených Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou se sídlem Národní třída 856/1, Havířov-Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2013 č. j. 16 Co 123/2013-75, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2014, se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jímž mělo být porušeno jejich základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelky uvádějí, že vyčerpaly všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, neboť proti napadenému usnesení podaly dovolání a rozhodnutí o něm jim bylo doručeno dne 28. 1. 2014. Mají za to, že ústavní stížnost podávají v zákonné lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí o posledním opravném prostředku.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 3. 2013 č. j. 24 C 83/2011-63 byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil stěžovatelce a) částku 66 782 Kč, stěžovatelce b) částku 70 732 Kč, stěžovatelce c) částku 71 732 Kč a stěžovatelce d) částku 75 620 Kč a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o nákladech řízení soud ve smyslu ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") shledal důvody hodné zvláštního zřetele, na základě kterých výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nepřiznal.

K odvolání žalovaného proti výroku o nákladech řízení Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelkám uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně, a to stěžovatelce a) částku 16 100 Kč, stěžovatelce b) částku 16 550 Kč, stěžovatelce c) částku 16 860 Kč a stěžovatelce d) částku 17 480 Kč a na nákladech odvolacího řízení uložil každé ze stěžovatelek povinnost zaplatit žalovanému částku 1 240 Kč. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému vůči stěžovatelkám a na věc aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatelky podaly proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 3944/2013-111 podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, a každé ze stěžovatelek uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 847 Kč. Shledal, že dovolání není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo ve vztahu ke každé stěžovatelce rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (tento limit je třeba posuzovat u každé stěžovatelky samostatně, neboť každá z nich jedná v řízení sama za sebe ve smyslu ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř.), a peněžité plnění přiznané výrokem o náhradě nákladů řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění z pracovněprávního vztahu, o který šlo ve věci samé, neboť ve výroku o náhradě nákladů řízení se zvláštní povaha tohoto vztahu, dovolující prolomení stanoveného limitu, nijak neprojevuje.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/06, v němž je zejména judikováno, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly použití § 150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Mají za to, že soud prvního stupně svůj postup náležitě a srozumitelně odůvodnil, na druhé straně nemohou souhlasit s postupem odvolacího soudu, který vyšel ze zjištění, že žalovaný před podáním žaloby informoval stěžovatelky, že nejsou jeho zaměstnankyně, když nedošlo k platnému uzavření pracovních smluv, neboť tím v podstatě říká, že jestliže jedna strana závazku vyzve druhou ke splnění závazku, a druhá strana odmítne plnit, měla by první strana automaticky upustit od soudního vymáhání. Stěžovatelky však byly vzhledem k důkazům, které měly k dispozici, přesvědčené, že budou ve sporu úspěšné. S poukazem na stav věci jsou o tom stále přesvědčeny, byť se rozhodly nepodat odvolání do věci samé právě z důvodu šetření nákladů obou stran. Krajský soud měl dle jejich názoru vzít v potaz, že se stěžovatelky snažily na popud úřadu práce své nároky nejprve vymáhat jinou než soudní cestou a až po neúspěchu, kdy žalovaný zaujal negativní stanovisko, zvolily žalobu. Dle stěžovatelek nebyl postup krajského soudu odpovídajícím způsobem vysvětlen a vykazuje tak prvky nahodilosti a svévole. Měl vzít v úvahu specifika sporu, v němž šlo o nároky z nezaplacených mezd, kdy má být zaměstnanec vůči zaměstnavateli chráněn, že práce, za kterou nedostaly mzdu, byla skutečně vykonána, a že majetkové poměry žalovaného jsou lepší než poměry stěžovatelek. I přes výsledek řízení o žalobě mají za to, že žalovaný o jednání své bývalé zaměstnankyně p. Prudilové, spočívající v tom, že bez jeho svolení uzavírala pracovní smlouvy, věděl z insolvenčního řízení, a i tato skutečnost vedla stěžovatelky k podání žaloby, neboť usoudily, že p. Prudilová pravděpodobně svévolně nejednala a že je odpovědný žalovaný. Stěžovatelky také považují za nesprávné, že proti napadenému usnesení nemohly podat opravný prostředek. Právem očekávaly vítězství ve věci, když za jednání p. Prudilové by měl být odpovědný žalovaný. Obecný soud však oproti jejich očekávání žalobu zamítl a navíc jim byla uložena povinnost hradit náklady protistraně. Takové rozhodnutí zasahuje do jejich práva na soudní ochranu, kdy v takovém případě by pro ně bylo lepší svůj nárok u soudu neuplatňovat.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jednou z těchto podmínek je i dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce dvou měsíců, počítané od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelky brojí proti usnesení odvolacího soudu, kterým jim byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti přitom odvíjejí od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání z důvodu, že nebylo ze zákona přípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

S ohledem na výše uvedené lze dospět k závěru, že stěžovatelky podaly ústavní stížnost proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání, neboť se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhaly dovolání, které bylo ex lege zjevně nepřípustné, takže toto dovolání nemůže být posledním procesním prostředkem k ochraně jejich práv. Rozhodnutím o posledním procesním prostředku ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je v dané věci napadené usnesení odvolacího soudu.

Ústavní soud však v tomto konkrétním případě přihlédl ke skutečnosti, že dotčené usnesení odvolacího soudu obsahuje chybné poučení o tom, že dovolání je přípustné. Vadné poučení dané stěžovatelkám nemůže být ve smyslu závěrů nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 332/04 (N 173/35 SbNU 323) a sp. zn. II. ÚS 323/07 ze dne 2. 12. 2008 (N 210/51 SbNU 627) k tíži při posuzování včasnosti jejich ústavní stížnosti, když stěžovatelky postupovaly v oprávněné důvěře ve správnost poučení krajského soudu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že lhůtu k podání ústavní stížnosti je třeba odvíjet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, byť dovolání nebylo v daném případě zákonem předvídaným prostředkem sloužícím k ochraně práv stěžovatelek.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelky vyslovují nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, který při rozhodování o nákladech řízení neshledal na rozdíl od soudu prvního stupně důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. na základě procesního úspěchu ve věci.

K problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi staví rezervovaně a podrobuje ji spíše omezenému ústavněprávnímu přezkumu, i když může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, nález sp. zn. IV. ÚS 777/12, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel, např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole či překvapivosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz), nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu.

K takovému zjevnému excesu, způsobilému založit porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, však v posuzované věci ? v řízení před odvolacím soudem ? nedošlo.

Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů řízení civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kterou může soud prolomit pouze ve výjimečném případě za použití moderačního práva aplikací § 150 o. s. ř. Závěr soudu o tom, že jde o výjimečný případ, a zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétního případu (viz stěžovatelkami poukazovaný nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006).

V projednávané věci se odvolací soud s důvody, na základě kterých soud prvního stupně použil uvedené moderační ustanovení a nepřiznal úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení, neztotožnil a shledal, že jde o klasický spor, ve kterém žádné důvody hodné zvláštního zřetele nezjistil. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který za takový důvod považoval především okolnost, že stěžovatelky nemohly vědět, že Ing. Prudilová, která s žalovaným úzce spolupracovala, neměla zplnomocnění k uzavírání pracovních smluv, takže se oprávněně mohly domnívat, že žalovaný je jejich zaměstnavatel, vyšel z obsahu spisu, jehož součástí je dopis, kterým žalovaný stěžovatelkám ještě před podáním žaloby sdělil, že nikdy nedošlo k platnému uzavření pracovní smlouvy se stěžovatelkami, které pro něho ani nikdy žádnou práci nevykonávaly, přičemž jim vysvětlil, že pracovní smlouvy svévolně a neoprávněně uzavřela Ing. Prudilová, která k tomu od žalovaného neměla žádné zmocnění. K důvodu spočívajícímu v nevědomosti stěžovatelek o chybějícím zplnomocnění Ing. Prudilové i k dalším důvodům, které soud prvního stupně zohlednil, proto nepřihlédl, přičemž své stanovisko v odůvodnění napadeného usnesení podrobně a srozumitelně vysvětlil. Nelze mu proto důvodně vytýkat, že se okolnostmi, za nichž lze výjimečně aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., nezabýval.

Odvolací soud nevyslovil, že stěžovatelky neměly žalobu podávat. Své rozhodnutí postavil na závěru, že s ohledem na postoj žalovaného, který jim byl dopředu znám, měly řádně zvážit možnost svého úspěchu ve věci a pokud se rozhodly žalobu podat, měly vzít na vědomí, že v případě jejího zamítnutí budou muset žalovanému zaplatit jeho náklady. Na tom nic nemění ani stěžovatelkami poukazovaná okolnost, že jim nebyly vyplaceny mzdy za 3 měsíce a že následně ukončily pracovní poměr okamžitým zrušením, přičemž se svých nároků nedomohly ani v insolvenčním řízení, neboť tímto způsobem byl konstatován výsledek řízení. Samotná právní povaha žalovaného nároku nemůže být důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který by soud neměl přiznat plně úspěšnému žalovanému náklady řízení.

Lze uzavřít, že z předestřené argumentace odvolacího soudu, založené na obsahu spisového materiálu, se nijak nenaznačuje, že by došlo k extrémnímu vybočení ze zákonných procesních pravidel pro rozhodování o nákladech řízení. Aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. závisí ve značné míře na úvaze soudu, především na okolnostech celého případu, jakož i na chování jednotlivých procesních stran v průběhu řízení, a jeho použití nelze nijak vynucovat. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu se však předpokládá, že obecný soud své rozhodnutí náležitě odůvodní. V tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu plně obstálo.

Pokud stěžovatelky upozorňují na nemožnost přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní nezbytnost dvoustupňového soudního řízení neplyne, pročež ani vyloučení vybraných rozhodnutí - např. rozhodnutí vydaných dle § 202 o. s. ř. nebo usnesení vydaných odvolacím soudem přímo v řízení odvolacím, aniž by přitom přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně - nijak nevybočuje z ústavních mezí [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387), nález sp. zn. III. ÚS 150/03 (N 128/31 SbNU 149), usnesení sp. zn. II. ÚS 1777/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz].

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelek. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 868/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies