II. ÚS 2539/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svobodou, advokátem se sídlem Heršpická 800/6, 639 00 Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2014 č. j. 1 Co 117/2014-36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], v jeho důsledku byl stěžovateli odepřen přístup k soudu, a rovněž bylo zasaženo i do stěžovatelova práva vyplývajícího z čl. 4 odst. 1 Listiny (byl překročen limit omezení základních práv).

2. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. května 2014 č. j. 1 Co 117/2014-36 potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení o žalobě na ochranu osobnosti podané stěžovatelem, jakožto žalobcem, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Usnesení o zastavení řízení přitom předcházela rozhodnutí, jimiž stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí pak odvolací soud pouze konstatoval, že žalobce poplatek správně vyměřený soudem prvního stupně ve stanovené lhůtě nezaplatil, pročež muselo být řízení zastaveno.

II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí především proti závěrům obecných soudů o neosvobození od soudních poplatků. V této souvislosti zdůrazňuje, že ke své žádosti o osvobození od soudních poplatků ve výši 2 000 Kč připojil řádně vyplněné potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, přičemž jeho jediným příjmem byla dávka státní sociální podpory - příspěvek na bydlení v částce 1 360 Kč, a dále doplnil, že je spoluvlastníkem domu v hodnotě 300 000 Kč, osobního automobilu v hodnotě 45 000 Kč, pozemku v hodnotě 100 000 Kč, a že z tohoto majetku nemá žádné příjmy a je veden v evidenci úřadu práce. Krajský soud však jeho žádosti nevyhověl s tím, že věrohodně neprokázal své poměry, protože sice uvedl, že podniká v oblasti zprostředkovatelských služeb a jeho příjem je nulový, nedoložil to však žádnými listinami. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že splnil všechny zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků, resp. jejich splnění řádně prokázal. Jím uvedené skutečnosti jednoznačně svědčí o jeho nemajetnosti a nemožnosti v konkrétním případě uhradit byť "bagatelní" soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Závěrem stěžovatel nesouhlasí s tím, aby mu jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci bylo znemožněno uplatnit své právo u soudu, resp. naplnit právo na právní pomoc v občanském soudním řízení.

III.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné,
je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných ve formě nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. V dané věci stěžovatel v petitu sice napadá usnesení o zastavení řízení, ale převážná část jeho argumentace směřuje proti rozhodnutím o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, které samotnému rozhodnutí o zastavení řízení předcházely. K tomu Ústavní soud podotýká, že přesně tyto stěžovatelovy námitky řešil již v rámci řízení o jím podané ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1628/14, kterou odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, resp. pro nepřípustnost.

7. Co se týče námitek ve vztahu k zastavení řízení, je argumentace stěžovatele velmi omezená. Ústavní soud tedy v této souvislosti obecně připomíná, že žalobce v civilním soudnictví je povinen současně s podáním návrhu na zahájení řízení zaplatit soudní poplatek. Následky nezaplacení soudního poplatku v zákonem, případně soudem stanovené lhůtě jsou uvedeny v § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích; z něho mj. plyne, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.

8. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v řízení postupovaly dle citovaného ustanovení zákona. Ani z hlediska ústavněprávního nebylo stěžovateli nijak bráněno v uplatňování jeho práv v soudním řízení. Zákon o soudních poplatcích zakládá povinnost soudu vyzvat účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku. Tuto svoji povinnost soud prvního stupně poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, splnil, současně dal stěžovateli poučení o důsledcích nezaplacení soudního poplatku. Přes toto srozumitelné a jasné poučení stěžovatel soudní poplatek nezaplatil. Zákonným důsledkem toho bylo, že obecné soudy aplikovaly § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, tedy řízení pravomocně zastavily. Proti tomuto závěru obecných soudů nelze ani z hlediska ústavněprávního nic namítat.

9. Ústavní soud už jen závěrem připomíná, že základní právo na projednání věci soudem, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 12. listopadu 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl., publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat i zákonem stanovenou povinnost účastníka řízení zaplatit soudní poplatek.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2539/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies