IV. ÚS 4385/12

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele M. T., Věznice Jiřice, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Pavlínou Vanickou, Na Okraji 2399, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 7 Tdo 982/2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 12 To 66/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Poté, co byl rozsudek soudu prvního stupně opětovně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze, rozhodl odvolací soud v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. trestní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle § 283 odst. 1 a 2 písm. b) tr. z. a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci. Proti tomu rozsudku podal stěžovatel včas dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 7 Tdo 982/2012 odmítnuto.

Stěžovatel ve svém návrhu brojí především proti tzv. opomenutým důkazům a důkaznímu řízení jako takovému. Zejména pak nesouhlasí se závěrem obecných soudů, které považovaly výpovědi svědků za konzistentní. Podle stěžovatele většina svědků vypovídala velmi zmateně nebo až po dotázání na rozpory ve výpovědi v přípravném řízení a v řízení před soudem. Za této důkazní situace bylo zcela na místě provést výslechy svědků, které navrhoval stěžovatel tak, aby mu mohla být vina jednoznačně prokázána. Obecné soudy návrhy stěžovatele nezabývaly a pro jejich nadbytečnost je zamítly.

V rámci soudního řízení byl v souvislosti s trestnou činností stěžovatele a jím užívaných návykových látek proveden znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jehož předmětem bylo zkoumání osobnosti, příčetnosti a duševního zdraví stěžovatele. Uvedeným posudkem byl stěžovatel posouzen jako osoba s psychickou, nikoli však fyzickou závislostí na návykových látkách. Podle posudku je stěžovatel schopen vnímat důsledky svého protiprávního jednání a tyto i ovlivnit - jedná se tedy o osobu plně trestně odpovědnou. Ohledně svého zdravotního stavu se stěžovatel opakovaně neúspěšně domáhal vypracování revizního znaleckého posudku, což mu však nebylo umožněno. Stěžovatel předložil v soudním řízení své dřívější posudky z oboru psychiatrie, ale tyto soud odmítl, resp. k nim zaujal to stanovisko, že byly provedeny před delší dobou a nesvědčí o jeho aktuálním zdravotním stavu. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že ve věci vypracovaný znalecký posudek pomíjí důležité skutečnosti, které by mohly mít vliv na celkové posouzení jeho osobnosti - stěžovatel konzumuje drogy již 28 let, byl opakovaně léčen na psychiatrii. V době vedení trestního řízení byl podán návrh na zbavení stěžovatele způsobilosti k právním úkonům, což mělo být v trestním řízení zohledněno. Závěrem je k ústavní stížnosti připojeno osobní vyjádření stěžovatele.

Výše uvedeným postupem mělo dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Podle náhledu Ústavního soudu je ústřední námitkou stěžovatele porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku navržených a neprovedených důkazů. K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že problematikou hodnocení důkazů se v minulosti opakovaně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Z výše uvedeného plyne, že to, zda soud připustí provedení či vypracování revizního znaleckého posudku je čistě na jeho úvaze. Pokud soud navržený důkaz nepřipustí, musí se v rámci svého odůvodnění vypořádat s tím, jaké úvahy ho k tomuto postupu vedly. Z napadeného rozsudku krajského soudu je přitom zjevné, že se tento otázkou revizního znaleckého posudku zabýval na straně sedm svého rozhodnutí a z hlediska kautel spravedlivého procesu mu v této části není čeho vytknout. Samotný fakt, že stěžovatel s argumentací krajského soudu stran nepřipuštění navrženého důkazu nesouhlasí, ještě neznamená, že by tím došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.

Namítá-li stěžovatel, že nebyly rovněž provedeny důkazy výslechem jím navržených svědků, jedná se o pouhé obecné konstatování, bez bližších souvislostí k projednávanému případu. Stěžovatel ve svém návrhu neuvedl, které svědky chtěl vyslechnout a případně jaká skutečnost měla být jejich výslechem prokázána. Ústavní soud již ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004 v souvislosti s navrženými a neprovedenými důkazy uvedl, že v konkrétním případě je vždy třeba posoudit, zda by nepřipuštěné a v rozhodnutí neodůvodněné důkazy mohly zásadním způsobem ovlivnit výsledky dokazování. Jinými slovy řečeno, ne každé porušení práva stěžovatele je takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvodem je především ta skutečnost, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru.

Stran osobního přípisu stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že jedním z předpokladů pro podání ústavní stížnosti je právní zastoupení prostřednictvím advokáta (k důvodům tohoto postupu srov. obdobně stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96). Z uvedených příčin Ústavní soud k přípisu stěžovatele nepřihlížel.

Za tohoto stavu byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4385/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies