IV. ÚS 3053/13

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ludmily Kovářové, zastoupené Mgr. Miroslavou Pechovou, advokátkou se sídlem Ke Strži 371, 164 00 Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 2/2013-39 ze dne 11. července 2013 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 57/2011-49 ze dne 12. listopadu 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba podaná stěžovatelkou proti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen "krajský úřad") ze dne 31. 3. 2011, č. j. KUJI 26663/2011, ODSH 894/2010 - Šed/RODV, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a jejího manžela proti rozhodnutí Městského úřadu Nové Město na Moravě, odbor regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu ze dne 13. 5. 2010, č. j. MUNMNM/16369/2010-20, ve věci zřízení věcného břemene podle ustanovení § 17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o pozemních komunikacích") pro část silnice 111/35319 na pozemcích p. č. X1, X2 a X3 v katastrálním území Daňkovice. Krajský soud v odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro zřízení věcného břemene. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud vpředu označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že Krajský soud v Brně se nevypořádal s námitkou neurčitosti rozhodnutí, protože v důsledku "nepřipravenosti na jednání zazmatkoval a jako důkaz si před jednáním opatřil informace z katastru ke dni jednání, nikoli ke dni rozhodnutí správního orgánu". Dále se dle názoru stěžovatelky dostatečně nevypořádal ani s námitkou nesplnění zákonem stanovené podmínky pro zřízení věcného břemene. Závěr Nejvyššího správního soudu o nedůvodnosti kasační stížnosti není prý důvodný, ba nepodložený, nemá oporu v podkladech rozhodnutí, "k jasným důkazům soud nepřihlíží a dovolí si dokonce do odůvodnění rozhodnutí lhát, přitom řada jeho dílčích závěrů, k nimž se v odůvodnění rozsudku dopracoval, je v rozporu s výrokovou částí rozsudku". Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla a setrvala na nich i ve své replice k vyžádanému vyjádření kasačního soudu. Závěrem pak navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Protože podstatná část námitek stěžovatelky směřuje též proti rozhodnutí krajského soudu, přičemž stěžovatelka jej sama na titulní straně ústavní stížnosti označila za účastníka řízení a v textu hovoří o "napadených rozsudcích" (str. 4 sub VI. ústavní stížnosti), vyložil si Ústavní soud petit ústavní stížnosti tak, že stěžovatelka požaduje současně i zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně, čemuž přizpůsobil též rozsah své přezkumné činnosti.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí správních soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními soudy, s níž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádal. Nesouhlas stěžovatelky s těmito závěry bez dalšího ústavní stížnost důvodnou nečiní.

Současně nelze přehlédnout ani emoční charakter některých stěžovatelčiných námitek, kdy Nejvyšší správní soud obviňuje ze lží, "zametání věci pod koberec", "čištění spisu od základních důkazů" či "bolševických praktik", a to vzdor kvalifikovanému právnímu zastoupení stěžovatelky. Jakkoliv Ústavní soud neupírá stěžovatelce vlastní názor na způsob, jakým se soudy vypořádaly s její kauzou, nelze současně odhlédnout od smyslu institutu obligatorního kvalifikovaného právního zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti, který je nutno "spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení" [srov. stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)]. Jinými slovy, právní zastoupení advokátem má sloužit k čistě věcnému zpochybnění ústavní konformity napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci či jejich postupu, "odfiltrovanému" od ryze subjektivních, citově zabarvených a emočně laděných výhrad, které per se nemohou vést k úspěšné obraně vlastních základních práv a svobod. Podaný návrh tedy těmto hlediskům zcela nevyhovuje, což ovšem samo o sobě nečiní ústavní stížnost neprojednatelnou, avšak má nutně za následek pokles věrohodnosti takto formulovaných tvrzení. V souvislosti s tím je pak třeba podotknout, že Ústavní soud nepřihlížel k e-mailovým podáním stěžovatelky, která učinila samostatně, a nikoli prostřednictvím své právní zástupkyně.

Pokud jde o námitku týkající se údajného pochybení krajského soudu spočívajícího v nevypořádání se s námitkou neurčitosti žalobou napadeného správního aktu, nutno poznamenat, že se jí krajský soud ve skutečnosti věnoval, a sice v bodě 9 odůvodnění svého rozsudku. Zde konstatoval, že ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí o zřízení věcného břemene jsou pozemky ve vlastnictví stěžovatelky a jejího manžela označeny shodně, jak jsou uvedeny v soudem provedeném on-line výpisu z veřejně přístupných výstupů z katastru nemovitostí, přičemž všechny tři pozemky jsou stejným způsobem evidovány podle druhu, plochy, způsobu využití, kdy u všech tří pozemků je zapsáno omezení vlastnického práva ve formě věcného břemene užívání. K tomu krajský soud doplnil, že z uvedených podkladů ani nevyplývá, že by část silnice III/3519 měla být zřízena pouze na části předmětných pozemků, a stěžovatelka ani takovéto tvrzení přímo neuplatnila, pročež není ani potřebné, aby byl geometrický plán součástí rozhodnutí o zřízení věcného břemene. Též kasační soud se touto výtkou zabýval a - byť stručně - vypořádal ji (srov. str. 8). Takové odůvodnění nikterak nevybočuje z kautel hlavy páté Listiny.

Pokud jde o návaznou námitku, že krajský soud si opatřil informace z katastru nemovitostí ke dni jednání soudu, a nikoli ke dni rozhodnutí správního orgánu (ve smyslu § 75 soudního řádu správního), i jí se Nejvyšší správní soud zabýval a vypořádal ji (str. 7 in fine). Ačkoliv je z příloh k ústavní stížnosti patrné, že k zápisu předmětných parcel do katastru nemovitostí došlo vskutku až společně s vydáním prvoinstančního rozhodnutí o zřízení věcného břemene, nejde o případ neurčitosti výroku správního aktu, poněvadž je možno z geometrického plánu - a nyní ze stavu zápisu v katastru nemovitostí - přesvědčivě zjistit, jakých pozemků se zřízení věcného břemene dle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích týká, jak to ostatně učinil i soud krajský na pozadí ke dni nařízeného jednání aktuálního výpisu. Tento dílčí deficit v úvaze kasačního soudu proto nemůže mít vliv na jeho ústavní konformitu.

Pokud jde o nevypořádání se s námitkou nesplnění zákonem stanovené podmínky pro zřízení věcného břemene, nelze jí přisvědčit. Jak krajský soud, tak i kasační soud ve svých rozhodnutích dostatečně obsáhle vyložily, jaká skutková zjištění v otázce splnění podmínky v podobě nedosažení majetkoprávního vypořádání učinily a jak je po právní stránce zhodnotily. Tyto závěry nejsou projevem libovůle ani netrpí jiným závažným excesem, a proto není Ústavní soud oprávněn k jakékoli jejich revizi. Ani případná faktická nesprávnost některého zjištění nemůže mít vliv na ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Není rozhodně namístě utvrzení stěžovatelky v tom, že by rozporovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu byl nepodložený či (v podstatné části) neměl oporu v podkladech rozhodnutí, byť je stěžovatelka subjektivně přesvědčena o opaku. Nutno podtrhnout, že právo na spravedlivý proces nezakládá účastníkovi řízení nárok na "kladné" vyřízení věci, tj. na rozhodnutí podle jeho vlastních představ. Ústavnímu soudu rovněž není zřejmé, v čem by měla být výroková část rozsudku (o zamítnutí kasační stížnosti) v rozporu s jeho odůvodněním, z něhož je naopak patrné odmítnutí opodstatněnosti všech námitek obsažených v kasační stížnosti.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. září 2014

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3053/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies