II. ÚS 2092/14

23. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladislava Kadouna, zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti jinému zásahu Krajského soudu v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. 20 T 11/2013 spočívajícím v nezákonném držení stěžovatele ve vazbě po uplynutí zákonné lhůty, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní soud obdržel dne 18. 6. 2014 ústavní stížnost stěžovatele, jíž se domáhal, aby Ústavní soud konstatoval, že "Krajský soud v Českých Budějovicích porušil svou nečinností, spočívající v nerozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě či o jeho propuštění z vazby na svobodu podle § 72 odst. 1, odst. 3 trestního řádu, jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Krajskému soudu v Českých Budějovicích se zakazuje pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikazuje se mu, aby obviněného Vladislava Kadouna propustil z vazby na svobodu."

2. Dle stěžovatele bylo do jeho ústavně zaručených práv zasaženo tím, že minimálně ode dne 7. 6. 2014 byl bez právní opory v procesně relevantním rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1, odst. 3 trestního řádu omezen na své osobní svobodě výkonem vazby. Obecný soud totiž nerespektoval ustanovení § 72 odst. 1 trestního řádu, dle něhož nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. Za takovéto rozhodnutí stěžovatel nepovažoval usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2014, č. j. 20 T 11/2013-1371, neboť jím soud rozhodoval pouze o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nikoliv o dalším trvání vazby. Dle stěžovatele absentovalo konstatování o jeho ponechání ve vazbě především ve výrokové části předmětného rozhodnutí, která jediná má způsobilost, na rozdíl od vlastního odůvodnění, zakládat právní následky a nabývat právní moci. Za této situace tedy nebylo v zákonné lhůtě rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě, a proto od výše zmíněného data nebyl ve vazbě držen na základě řádného rozhodnutí soudu předvídaného trestním řádem.

3. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaných částí spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti relevantní pro nyní projednávanou věc.

4. Usnesením ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 20 T 11/2013, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu dle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Dne 19. 5. 2014 požádal stěžovatel o propuštění z vazby na svobodu. Tuto žádost krajský soud zamítl výše citovaným usnesením ze dne 4. 6. 2014 (výrok I. předmětného usnesení zněl takto: "Podle § 71a odst. 1 tr. řádu se žádost obžalovaného Vladislava Kadouna o propuštění z vazby zamítá a obžalovaný se ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. řádu.") a nepřijal nabízený písemný slib ani peněžitou záruku. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze; ve stejný den podal též nyní projednávanou ústavní stížnost.

5. Vrchní soud posléze usnesením ze dne 14. 7. 2014, č. j. 12 To 83/2014-1396, stěžovatelově stížnosti vyhověl, zrušil napadené usnesení a za současného vyslovení dohledu propustil stěžovatele z vazby na svobodu, neboť neshledal důvody pro pokračování vazebního stíhání.

6. Z pohledu ústavněprávního směřujícího ke zjištění, zda došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele, je klíčová především otázka, zda omezení osobní svobody stěžovatele výkonem vazby po dni 7. 6. 2014, kdy podle jeho tvrzení uplynula lhůta rozhodná ve smyslu § 72 odst. 1 trestního řádu, má oporu v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2014, č. j. 20 T 11/2013-1371, či nikoliv, a zda vůbec je možno se případného propadnutí zákonné lhůty pro rozhodnutí o pokračování vazby ihned dovolávat prostřednictvím podané ústavní stížnosti.

7. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že účelem trestního řízení není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale rovněž "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.)] a uvedený postulát je třeba vztáhnout rovněž na vazební řízení.

8. Ve své předchozí judikatuře Ústavní soud odmítl [srov. kupř. nález sp. zn. IV. ÚS 385/03 ze dne 21. 4. 2004 (N 59/33 SbNU 95) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 157/03 ze dne 24. 9. 2003 (N 112/31 SbNU 13)], aby rozhodující soudy přisuzovaly usnesením, jimiž bylo rozhodováno o žádostech obviněných o propuštění z vazby, respektive o stížnostech proti zamítnutí těchto žádostí, kvalitu rozhodnutí plnohodnotně suplujících rozhodnutí, jímž soud rozhoduje o ponechání obviněného ve vazbě (či jeho propuštění na svobodu). Zároveň zdejší soud vytkl, že se jeví nezbytným, aby tento "údaj" o ponechání ve vazbě byl konstatován výrokovou částí rozhodnutí mající způsobilost, na rozdíl od vlastního odůvodnění, zakládat právní následky a nabývat právní moci. Rozhodnutí bez tohoto výroku totiž nezanedbatelným způsobem narušuje princip právní jistoty, neboť bez něj není vůbec zřejmé, s ohledem na přísné vymezení lhůt, v nichž je rozhodováno o ponechání obviněného ve vazbě, od kterého okamžiku počíná běh lhůty, od níž se odvíjí rovněž konečný časový moment, do kterého je nutno právně relevantně rozhodnout o propuštění obviněného z vazby na svobodu nebo o jeho ponechání ve vazbě.

9. Ve shora citovaných rozhodnutích však zdejší soud též vyzdvihl, že výše vyvozené závěry neznamenají, že by v průběhu řízení o posouzení žádosti o propuštění z vazby na svobodu obecný soud nemohl současně rozhodovat o ponechání obviněného ve vazbě, a to především z důvodů procesní ekonomie. Jak Ústavní soud uvedl též ve skutkově blízkém případě [viz nález sp. zn. IV. ÚS 253/03 ze dne 15. 10. 2003 (N 121/31 SbNU 91)], přílišný formalismus odhlížející od podstaty věci a smyslu, jakož i účelu aplikovaných právních norem, není namístě tam, kde je výsledek aplikace práva ve vztahu k jeho důsledkům transparentně a logicky nejen z výroku, ale i odůvodnění rozhodnutí seznatelný. Ústavní soud nicméně v těchto případech též zopakoval, že uvedené rozhodování musí být z této procesní činnosti, jakož i jejího konečného výsledku, zřejmé nejen z odůvodnění, nýbrž i z vlastního výroku rozhodnutí soudu, i když může jít obsahově o jedno rozhodnutí o trvání vazby. Výkon spravedlnosti směřující ke stíhání trestných činů tak musí být nepochybně podroben i z pohledu vazebního stíhání zákonnému procesně právnímu rámci, tj. vždy a bezvýhradně podložen zákonnými a ústavními kautelami právního státu.

10. Po prostudování ústavní stížnosti a inkriminovaných rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že v nyní projednávaném případě výše vyřčené zásady pro současné rozhodování o žádosti vazebně stíhaného o propuštění z vazby a o jejím pokračování naplněny byly. Z usnesení krajského soudu ze dne 4. 6. 2014 totiž plyne, že předmětem soudního rozhodování nebylo pouze posouzení stěžovatelovy žádosti o propuštění z vazby, ale také důvodnost dalšího trvání vazby. Uvedené lze dovodit i z výroku usnesení, v němž je pod bodem I. rozhodnuto jednak o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, ale také o výslovně i o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Navíc též z odůvodnění se podává, že krajský soud rozhodoval i o dalším trvání vazby, když vyložil důvody svědčící závěru o nutnosti ponechání stěžovatele v tzv. předstižné vazbě a tyto dále odůvodnil. Dotčené rozhodnutí tak lze považovat za rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby i o jejím dalším trvání. Opačný výklad by byl v rozporu se smyslem hospodárnosti soudního řízení a vyznačoval by se značným formalismem. Pokud soud rozhodoval o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby tři dny před vypršením lhůty, ve kterém musel rozhodnout o jejím dalším trvání, je vcelku pochopitelné a racionální, že obě tato rozhodování spojil v jedno, a pokud z rozhodnutí a jeho výroku plyne, že se týká posouzení žádosti i důvodů pro další trvání vazby, jako tomu bylo v případě stěžovatele, nelze takovémuto postupu obecného soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ke stejnému závěru dospěl ve svém usnesení ostatně též vrchní soud, který se vypořádával s totožnými námitkami stěžovatele obsaženými ve stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, přičemž správně uvedl, že "rozhodující zde není důvod přezkumu vazby, tj. zda příslušný orgán, v daném případě soud prvního stupně, zkoumá důvody vazby na základě žádosti obžalovaného či z úřední povinnosti, podstatné je, že se vazbou v příslušné lhůtě kompetentní orgán zabýval."

11. Přes výše uvedené však musí Ústavní soud upozornit též na dřívější judikaturu zdejšího soudu, dle níž v případech tvrzeného zásahu do práva na osobní svobodu tím, že nebylo v zákonné lhůtě rozhodnuto o pokračování vazby, musí stěžovatelé k nápravě tvrzených zásahů nejprve využít zákonem poskytnuté prostředky v podobě žádosti o propuštění z vazby (§ 71a trestního řádu), popř. stížnosti proti rozhodnutí o takové žádosti (§ 74 odst. 1 trestního řádu). Vyslovení zásahu do práv a svobod vazebně stíhaného by proto bylo možné pouze po jejich vyčerpání; v opačném případě by byla ústavní stížnost nepřípustným návrhem ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť subsidiarita ústavní stížnosti Ústavnímu soudu neumožňuje, aby rozhodl o takovém tvrzeném zásahu dříve nebo souběžně s orgánem, který je příslušný k tomu, aby mu proti takovému zásahu poskytl ochranu sám [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1726/13 ze dne 3. 10. 2013]. Uvedeného mohl využít a také využil též stěžovatel v nyní projednávané věci, když rovněž ve stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu podané k Vrchnímu soudu v Praze vytýkal, že je ve vazbě držen nezákonně, respektive bez opory v řádném procesním rozhodnutí, a vrchní soud se s těmito jeho námitkami vypořádal a některým, týkajících se skutkových důvodů vazby, koneckonců i přisvědčil.

12. Za této situace nelze než pokládat ústavní stížnost stěžovatele za nepřípustnou, neboť byla podána dříve, než stěžovatel marně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), respektive je podal současně a nikoli až po pravomocném rozhodnutí odvolací instance. Nadto je třeba zdůraznit, že vrchní soud přisvědčil stěžovatelovým argumentům týkajících se dalšího pokračování vazby a rozhodl o jeho propuštění na svobodu, čímž zrušil jeho omezení osobní svobody. Pro úplnost však Ústavní soud dodává, že důvodem tohoto rozhodnutí vrchního soudu nebyla skutečnost, že by byl ve vazbě bez opory v procesním rozhodnutí, nýbrž neopodstatněnost jejího dalšího trvání z hlediska skutkového stavu věci.

13. Jelikož procesní pravidla poskytování ochrany ústavně zaručeným právům a svobodám nepřipouštějí, aby tuto ochranu Ústavní soud poskytl dříve, než budou vyčerpány k tomu určené procesní prostředky v řízení před obecnými soudy, které jsou k této ochraně podle čl. 4 Ústavy ČR povolány, soud ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Nepřípustnost ústavní stížnosti stěžovatele přitom nezbavila a nezbavuje práva na ústavní ochranu, nýbrž odráží respekt k soustavě orgánů ochrany práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, které vytváří řádné předpoklady pro ochranu základních práv a svobod. Z tohoto důvodu nebylo třeba ani zvažovat výjimečnou možnost a účelnost případného "akademického" výroku ohledně zákonnosti právní pozice stěžovatele mezi 7. 6. 2014 a 14. 7. 2014 [srov. přiměřeně též usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99 ze dne 8. 9. 1999 (U 56/15 SbNU 315)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014


Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2092/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies