IV. ÚS 1314/14

24. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. R. a A. M., obě právně zastoupeny Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Panská 1, směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. března 2013, č.j. 39 T 134/2012-342, a Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2013, č.j. 61 To 167/2013-377, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014, č.j. 7 Tdo 1304/2013-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla narušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byly stěžovatelky shledány vinnými ze spáchání zločinu usmrcení z nedbalosti dle § 143 odstavců 1 a 2 trestního zákoníku a odsouzeny k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků podmíněně odloženému na zkušební dobu tří roků a dále jim byla uložena povinnost v průběhu zkušební doby uhradit způsobenou škodu a společně a nerozdílně uhradit poškozeným specifikované částky. K odvolání stěžovatelek byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a Městský soud v Praze citovaným rozsudkem znovu rozhodl tak, že stěžovatelky uznal vinnými ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti dle § 143 odstavců 1 a 2 trestního zákoníku, a byly odsouzeny k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků podmíněně odloženému na zkušební dobu, během níž mají povinnost uhradit způsobenou škodu a také společně a nerozdílně uhradit v rozsudku uvedeným poškozeným tamtéž specifikované částky. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelek odmítnuto, neboť bylo podáno z jiných, než dovolacích důvodů.

Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti uvedly, že byly napadenými rozhodnutími odsouzeny, ačkoliv v řízení existovalo velké množství nejasností, jimiž se soud nalézací ani odvolací řádně nezabývaly. Nebylo prokázáno, že by odpovědnost za správu nemovitosti, jejíž jsou stěžovatelky spoluvlastnicemi, a tím za stav komínů odpovídaly přímo ony a nikoliv jiná osoba. Soudy nezohlednily skutečnost, že ani dřívější kontroly a čištění komínů nebylo bez vad; že se nepodařilo určit dobu zanášení komína ani strukturu usazenin v sopouchu, ani že se nepodařilo zjistit přesně příčinu smrti poškozených. V dané situaci tedy podle stěžovatelek existovala řada nejasností, které by měly soudy, s ohledem na zásadu in dubio pro reo zohlednit dříve, než rozhodly ve věci samé. Pokud tak soudy neučinily, nepřiměřeně zkrátily stěžovatelky v jejich zaručených právech.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 39 T 134/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelky byly shledány vinnými a odsouzeny, neboť jako majitelky bytového domu nezajistily řádné čištění komínů, přičemž v jednom případě došlo k zanesení komína, ucpání sopouchu a v důsledku toho k úmrtí obyvatel bytu. Stěžovatelky namítaly, že nebyla jednoznačně zjištěna příčina smrti; od okamžiku smrti k nálezu těl, respektive k pitvě uplynula doba delší než jeden měsíc, a nebylo tedy možno provést testy na zjištění množství CO v krvi. Dále se stěžovatelky neúspěšně pokoušely poukázat na to, že správou domu pověřily další osobu (manžela druhé stěžovatelky); že ani kominická firma, provádějící předchozí kontroly neprováděla svoji povinnost řádně. Soudy se však veškerými námitkami stěžovatelek, které uvedly jak v ústavní stížnosti, tak i v rámci své obhajoby, vypořádaly a své závěry odůvodnily.

Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Pokud přitom dospěl na základě provedených důkazů k jiným závěrům, než jaké z nich vyvodily stěžovatelky, nezakládá tato odlišnost sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu výše popsané požadavky zákona na rozsudek, respektive na jeho odůvodnění splňovala, a za dané situace nemá Ústavní soud nic, co by jim mohl vytknout. Stěžovatelky zcela pominuly fakt, že jsou to právě obecné soudy, které, se znalostí konkrétních okolností, jsou oprávněny posoudit, zda se trestný čin stal, kdo jej spáchal a v důsledku toho rozhodnout o případné sankci (viz čl. 90 Ústavy ČR a čl. 39 a čl. 40 odstavec 1 Listiny).

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelky neuvedly žádnou novou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jejich věci došlo k naříkaným zásahům do jejich základních práv. Z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly. Na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, přičemž se vypořádaly i s námitkami, které stěžovatelky předložily v ústavní stížnosti. Ústavní soud tak tvrzený zásah neshledal.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkami tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2014

Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1314/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies