IV. ÚS 1617/14

24. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti TOI TOI, sanitární systémy, s. r. o., se sídlem Slaný, Pražská 264, IČ: 495 51 655, zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 38, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. ledna 2014 č. j. 108 EC 37/2012-78, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. května 2014, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. ledna 2014 č. j. 108 EC 37/2012-78 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Stěžovatelka má dále za to, že jí bylo upřeno právo na rovné postavení v řízení před soudem podle čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), právo na možnost domáhat se svých práv u nestranného soudu postupem stanoveným zákonem podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na projednání věci stěžovatelky v její přítomnosti tak, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům a právo podle čl. 4 odst. 1 Listiny, když stěžovatelce byla de facto uložena sankce v rozporu se zásadou, podle které povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 108 EC 37/2012 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že návrhy na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 29. února 2012 se žalobkyně Mgr. Anna Větrovská domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 4 800 Kč s příslušenstvím a částky 3 860 Kč s příslušenstvím za poskytnuté právní služby. Stěžovatelka podala proti oběma vydaným elektronickým platebním rozkazům odpor. Okresní soud po provedeném řízení rozsudkem napadeným ústavní stížností uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované částky včetně zákonných úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení ve výši 6 682 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že mezi žalobkyní a stěžovatelkou byla uzavřena ústní dohoda o výši odměny spočívající v tom, že žalobkyni měla za zastupování stěžovatelky v řízeních vůči třetím osobám náležet přisouzená náhrada nákladů řízení, a to s platností poté, co ji příslušná protistrana uhradí. Okresní soud, podle tvrzení stěžovatelky, neprovedl všechny důkazy, které navrhovala, zejména neprovedl důkaz výslechem, podle názoru stěžovatelky klíčových svědků, navržených stěžovatelkou, zejména její finanční ředitelky či svědka Lazára, přičemž provedl pouze čtení protokolu o výslechu svědků z jiného řízení. Stěžovatelka rovněž podrobila kritice odůvodnění napadeného rozsudku, kde podle jejího názoru jsou pasáže, které jsou opsány z odůvodnění jiných rozsudků označených stěžovatelkou, včetně skutkových zjištění vyplývajících z provedených důkazů. Popsaným způsobem tak mohlo dojít podle tvrzení stěžovatelky k porušení jejího práva na zákonného soudce. K porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces pak mělo dále dojít tím, že soud obešel pravidla týkající se koncentrace řízení stanovená § 118b o. s. ř. v neprospěch stěžovatelky a nesplnil ani poučovací povinnost podle § 119a o. s. ř. Stěžovatelka rovněž napadla rozhodnutí o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení, neboť žalobkyně u okresního soudu obdobně uplatnila vůči stěžovatelce celkem 155 nároků. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 100/96, IV. ÚS 57/04, I. ÚS 641/99, III. ÚS 61/94, II. ÚS 127/96, III. ÚS 95/97I. ÚS 729/2000,I. ÚS 1744/10, Pl. ÚS 37/04, I. ÚS 988/12 a Pl. ÚS 25/12.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Takovéto pochybení Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud se celou věcí podrobně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by její spor posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěry učiněnými okresním soudem, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek běžnému instančnímu přezkumu. Ve výsledku pak Ústavní soud kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Jak plyne z obsahu soudního spisu, stěžovatelka měla dostatečnou možnost uplatnit svá procesní práva a kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces Ústavní soud neshledává.

K argumentu stěžovatelky, že soud nesprávně aplikoval § 119a o. s. ř., je nutno uvést, že jeho účelem je účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a. To znamená, že se netýká stěžovatelkou tvrzeného upozorňování na hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry.

Ústavní soud rovněž neshledal oprávněnou námitku stěžovatelky ve vztahu ke koncentraci řízení tvrzeným porušením § 118b o. s. ř. v neprospěch stěžovatelky, neboť uvedením výsledků dokazování z předchozího řízení k posunutí okamžiku koncentrace řízení před počátek projednávání řešené věci nemůže dojít.

Pokud jde o návrhy stěžovatelky na provedení důkazů, okresní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že provedenými a zhodnocenými důkazy byl prokázán skutkový stav v míře potřebné pro rozhodnutí ve věci a proto byly další stěžovatelkou označené návrhy na doplnění dokazování z důvodu hospodárnosti řízení pro nadbytečnost zamítnuty. Za situace, kdy okresní soud neprovedení dalších důkazů navržených stěžovatelkou řádně zdůvodnil, není dán důvod k zásahu Ústavním soudem.

K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je možno jen podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95 in ASPI). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu.

Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou stěžovatelky, že bylo porušeno její právo na rovnost účastníků v řízení. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecká rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87:46) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc presentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi (srov. Listina základních práv a svobod, Komentář, Wagnerová, Šimíček, Langášek, Pospíšil a kolektiv, Wolters Kluwer, 2012, str. 785). V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu, za situace, kdy stěžovatelka byla v průběhu řízení před okresním soudem zastoupena kvalifikovaným advokátem, nelze než dovodit, že stěžovatelce v uplatnění jejích procesních práv bráněno nebylo a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil.

Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Na rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že prakticky shodným návrhem stěžovatelky se zabýval již v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 3267/13 a sp. zn. II. ÚS 2065/14. Ústavní stížnosti byly v těchto případech odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost a IV. senát Ústavního soudu neměl důvod odchylovat se od dřívějšího postupu Ústavního soudu ani v této věci.

Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. září 2014

Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1617/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies