IV. ÚS 2582/14

24. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Nguyen Anh Quang, toho času ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4 - Modřany, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 31 To 247/2014-31 ze dne 20. 6. 2014 a usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 0 Nt 42/2014-14 ze dne 28. 5. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je na základě usnesení policejního orgánu Policie ČR, KŘP Libereckého kraje, SKPV, odboru obecné kriminality Liberec, č. j. KRPL-41234/TČ-2014-180070-MU ze dne 26. 5. 2014, podle § 160 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") trestně stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), dílem dokonaný, dílem ukončený ve formě pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kdy podstatou jeho protiprávního jednání má být skutečnost, že měl jako organizátor organizované skupiny vytvořené za účelem pěstování rostlin konopí a následně k jeho sušení, a další distribuce ve velkém rozsahu, financovat nákup pomůcek, chemikálií a dalšího potřebného vybavení, měl zajišťovat provoz pěstírny konopí, včetně personálního obsazení, v objektu obchodní společnosti ASSOCIATED WEAVERS, s. r. o., a za uvedenou dobu měl spolu s ostatními členy skupiny vypěstovat konopí v celkovém množství cca 64 kg, dále měl s ostatními pěstovat rostliny konopí v celkovém počtu 2 274 kusů v různé fázi růstu, které byly zajištěny při prohlídce jiných prostor a pozemků dne 15. 5. 2014, a to vše s vědomím, že pěstování takových rostlin je zakázáno a dále se jako člen organizované skupiny podílel na vývozu konopí z České republiky do Norska.

Shora označeným usnesením rozhodl soudce Okresního soudu v Litoměřicích o vzetí stěžovatele do vazby, a to ve vztahu ke stěžovateli z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví citovaným usnesením, kterým podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Proti oběma soudním rozhodnutím brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že Okresnímu soudu v Litoměřicích byl návrh státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby doručen dne 28. 5. 2014 v 08:32 hodin, přičemž tento návrh státního zástupce byl doručen "nejméně 20 minut po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 77 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu, tedy uplynutí 48 hodinové lhůty od doby jeho zadržení, ve které měl být obviněný odevzdán soudu". Z platné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu stěžovatel dovozuje, že se za počátek zadržení osoby považuje okamžik, od kterého byla osoba omezena ve svobodném pohybu a konání, tedy faktický okamžik omezení svobody, a nikoliv okamžik formálně uvedený v protokolu o zadržení osoby. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že k faktickému omezení svobody pohybu došlo dne 26. 5. 2014 v době mezi 08:00 až 08:05, a nikoli až v době 08:33, která je uvedena v protokolu o zadržení. Stěžovatel vyzdvihl, že k prokázání okamžiku, kdy a jak byl obviněný zadržen, navrhovala obhajoba při vazebním zasedání vyslechnout obě svědkyně přítomné v bytě při zadržení, tedy paní Nguyen Thi Thuy a paní Bui Thi Lan. Návrh na výslech těchto svědkyň zdůvodnil obhájce obviněného tím, že obě byly přítomny v bytě, kde k zadržení stěžovatele došlo. Prvoinstanční soud dle názoru stěžovatele pochybil, když nezjišťoval na podkladě námitek stěžovatele, resp. obhajoby, skutečnou dobu omezení osobní svobody, ačkoliv tak mohl učinit okamžitě při vazebním zasedání, jelikož právní zástupce je k vazebnímu zasedání přivezl. Též v neprovedení těchto důkazů spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces. Stejnými vadami je pak dle něj zatíženo i rozhodnutí stížnostního soudu. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů i spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že je zásadně věcí trestních soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případech, v nichž rozhodnutí soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88). Taková pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Ústavní soud je nicméně nucen přisvědčit stěžovateli v tom směru, že zejména soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy stěžovatele toliko s odůvodněním, že jde o návrhy nadbytečné, neboť přesný čas zadržení jasně plyne z protokolu o zadržení. V této souvislosti však přehlédl, že takový údaj není zcela nezpochybnitelný, neboť - oproti představě krajského soudu, dle které nemá policejní orgán žádný důvod uvádět čas jiný - je třeba podotknout, že zadržený zpravidla nemá žádný vliv na to, jaký čas policejní orgán do příslušného protokolu uvede, přičemž chybným se tento z hlediska lhůt zakotvených v čl. 8 odst. 3 Listiny velmi důležitý údaj může ukázat v důsledku písařské chyby, vyloučit však v obecné rovině nelze ani případný úmysl, aniž by jej však bylo lze bez dalšího presumovat - naopak je třeba vycházet z předpokladu správnosti udaného času zadržení. Avšak je-li tento čas věrohodně zpochybněn, nelze bez dalšího vznesené námitky přejít konstatováním, že čas uvedený v protokolu o zadržení je rozhodný z hlediska určení faktického okamžiku omezení zadrženého na svobodě.

V posuzované věci ovšem dospěl Ústavní soud k závěru, že údaj zadržení nebyl ze strany stěžovatele, resp. obhajoby zpochybněn věrohodně. Odhlédne-li se od skutečnosti, že stěžovatel protokol o zadržení podepsal a nejsou v něm uvedeny žádné jeho výhrady proti vlastní protokolaci, jejímu způsobu či obsahu, což zajisté samo o sobě ještě není možno pokládat za důkaz presumpce správnosti času zadržení, je potřeba poukázat na vskutku výraznou distinkci ve výpovědích stěžovatele při vazebním zasedání, jak jsou zachyceny v příslušném protokolu (čl. 9 - 12 spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 0 Nt 42/2014). Stěžovatel na jednu stranu vypověděl, že má problém s pamětí, jedná se o zdravotní problém, nepamatuje si přesně, jak dlouho bydlí na adrese v místě, kde byl zadržen, jak se jmenují jeho známí, je společníkem obchodní společnosti v Kraslicích, která se zabývá správou tržnice, ale neví, jak přesně se jmenuje, resp. si není jistý. Na závěr pak stěžovatel na dotaz k jeho zdravotnímu stavu doplnil, že má, mimo jiné, alergii na změny počasí. Na druhou stranu si však stěžovatel vybavil naprosto přesně, téměř s chirurgickou přesností na minuty, jak mělo proběhnout jeho zadržení, což také při vazebním zasedání podrobně vylíčil. Aniž by Ústavní soud jakkoli zlehčoval případné projevy meteosensitivity, je zcela namístě se vší vážností pochybovat o věrohodnosti výpovědi stěžovatele (v přítomnosti jeho obhájce) za situace tak ostře kontrastujících jeho postojů. Ve svém důsledku tak obecné soudy neporušily jeho právo na spravedlivý proces, pakliže zamítly důkazní návrhy na prokázání okamžiku, kdy byl stěžovatel fakticky omezen na svobodě ze strany zasahujících policistů, byť to odpovídajícím způsobem nezdůvodnily ve svých rozhodnutích. V důsledku toho pak nemohlo dojít ani k porušení čl. 8 odst. 3 Listiny. Stěžovatel se vypovídat rozhodl, přičemž zvolil určitý způsob, od něhož nebylo lze rozumně očekávat jiný postoj soudů.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu na přednostní projednání věci pak - s přihlédnutím k době potřebné k obstarání spisového materiálu a vyjádření účastníků řízení - bylo vyhověno via facti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. září 2014

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2582/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies