I. ÚS 2299/14

24. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Kracíka, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem Velké nám. 147, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 č. j. 33 Cdo 1478/2014-167, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 10. v 2013 č. j. 18 Co 426/2013-145 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 11. 2012 č. j. 27 C 63/2012-61 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel spatřoval pochybení obecných soudů zejména v absenci náležitostí rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které podle něj neobsahují vyložení důvodů, pro něž soudy považovaly "obranu" stěžovatele za nedůvodnou. Pro tato pochybení tvrdil též nepřezkoumatelnost předmětných rozhodnutí obecných soudů. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval rovněž v tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ve věci samé ve lhůtě stanovené zákonem, tj. do 30 dnů od podání odporu proti platebnímu příkazu. Stěžovatel odpor sice řádně podal, avšak podle jeho přesvědčení byl zkrácen na svém právu vyjádřit se k předmětné žalobě jen kvůli tomu, že byl dne 4. 9. 2012 vzat do vazby. Proto podaný odpor řádně neodůvodnil a soud prvního stupně, následovaný dalšími obecnými soudy, rozhodl ve prospěch Porsche Inter Auto Cz spol. s r. o. (dále jen "žalobce") napadeným rozsudkem pro uznání. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí všech obecných soudů a současně konstatoval porušení výše označených základních práv těmito soudy.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se žalobce domáhal po stěžovateli zaplacení částky 336 630,75 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel si v blíže nespecifikovaný čas objednal u žalobce opravu havarovaného vozidla Cayenne Turbo II (ve vlastnictví UniCredit Leasing CZ, a. s., jejímž leasingovým nájemcem byla společnost M.I.B. Management). Následně žalobce a stěžovatel uzavřeli nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl pronájem jiného vozidla po dobu opravy vozidla havarovaného za nájemné ve výší 48 000 Kč. Po celou dobu činil stěžovatel úkony na základě nezmocněného jednatelství za společnost M.I.B. Management.

3. Okresní soud v Pardubicích vydal dne 1. 8. 2012 pod č. j. 27 C 63/2012-55 platební rozkaz, který byl stěžovateli doručen dne 6. 8. 2012 do vlastních rukou. Platební rozkaz obsahoval též poučení, že stěžovatel je oprávněn proti němu podat odpor a pro případ, že jej podá, aby se do 30 dnů ode dne podání odporu písemně vyjádřil k žalobě, která mu byla doručena spolu s platebním rozkazem, a to v tom smyslu, zda nárok v žalobě uplatněný uznává či nikoliv (v takovém případě též vylíčil rozhodující skutečnosti a připojil listinné důkazy, jichž se dovolává). Pokud se bez vážných důvodů ve stanovené lhůtě nevyjádří a nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom bránil, má se za to, že nárok uznává. Stěžovatel podal vůči platebnímu rozkazu odpor dne 10. 8. 2012 (soudu byl doručen dne 13. 8. 2012), který odůvodnění neobsahoval a ani se ve stanovené lhůtě ve věci samé nevyjádřil.

4. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání. Dospěl k závěru, že stěžovatel nárok žalobce vyplývající z dluhu na ceně díla a nájemném uznal - k důvodům obdobně viz předchozí bod (3).

5. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatel se podle obsahu spisu a zprávy Vězeňské služby ČR, centrální evidence vězňů, nacházel ve výkonu vazby od 4. 9. 2012. Soud prvního stupně však rozsudkem pro uznání rozhodl až dne 29. 11. 2012, tedy více než tři měsíce po doručení odporu proti platebnímu příkazu soudu. Po celou tuto dobu stěžovatel soud nijak o své situaci, resp. o závažném důvodu bránícím mu v podání vyjádření, neinformoval. Takové podání učinil teprve 9. 1. 2013, kdy podal proti rozsudku odvolání.

6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl s tím, že stěžovatel nedostál požadavkům přípustnosti dovolání kladeným mu příslušnými právními předpisy. Z dovolání nebylo patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva považuje stěžovatel dovolacím soudem za nevyřešenou či od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil při posuzování věci. Dovolání naopak obsahovalo pouze obecnou formulaci přípustnosti podle § 237 o. s. ř.

II.

7. Po seznámení s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

9. Ústavní soud při svém rozhodování zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

10. V nyní posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv stěžovatele rozhodnutími obecných soudů tak, jak namítá v ústavní stížnosti. Stěžovatel ani ve lhůtě stanovené soudem, ba dokonce ani poté, po dobu dalších tří měsíců, resp. do 9. 1. 2013, kdy podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nepodal žádné vyjádření, přestože byl soudem řádně poučen o následcích takového jednání. Skutečnost, že byl v době běžící lhůty vzat do vazby, žádný ze soudů nesporuje, avšak svůj postup spočívající v potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, resp. odmítnutí dovolání obecné soudy řádně zdůvodnily. I ve vazbě (resp. případně i po jeho propuštění), přestože by se pravděpodobně jednalo o obranu opožděnou, avšak přípustnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 citovaný odvolacím soudem na str. 4 rozsudku), mohl o takto závažném důvodu jeho "nečinnosti" soud informovat. V tomto směru nezbývá než připomenout, že v soudním řízení obecně plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici.

11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že podle ustálené praxe je stěžovatel povinen vyčerpat procesní prostředky v souladu se zákonem - zejména je musí uplatnit v příslušných lhůtách a v souladu se zákonnými podmínkami jejich uplatnění (forma, obsah - adekvátní důvody atd.). Nesplní-li podmínky jeho přípustnosti či přijatelnosti (zaviní-li jeho neúčinnost), nastává z procesního hlediska situace, jako by jej neuplatnil vůbec (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha : ASPI, a. s., 2007, s. 379).

12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2299/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies