II. ÚS 3012/13 - K dokazování ve věci platnosti nájemní smlouvy dle zákona č. 116/1990 Sb.

25. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

I. V posuzované věci, na rozdíl od nálezu sp. zn. I. ÚS 2541/09 ze dne 7. 4. 2011 (N 66/61 SbNU 53), nelze ztrátu rozhodujícího dokladu (žádost obecního úřadu o udělení souhlasu k pronájmu nebytových prostor podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy účinném znění) přičíst pochybení obecního úřadu, neboť archiválie příslušného odboru byly skartovány po deseti letech, přičemž ani stěžovatelé ve své stížnosti netvrdí, že by se tak stalo v rozporu s příslušnými právními předpisy.

II. Ani v případě, kdyby vedlejší účastnice v řízení námitku absolutní neplatnosti nájemní smlouvy nevznesla, musel by se soud touto otázkou zabývat, neboť k absolutní neplatnosti právního úkonu je soud povinen přihlédnout sám z úřední povinnosti.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 09.10.2014 sp. zn. II. ÚS 3012/13)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 25. září 2014 sp. zn. II. ÚS 3012/13 ve věci ústavní stížnosti 1. Alberta Panceho, 2. Ing. Jiřího Potočka a 3. Ing. Juliety Potočkové, všech zastoupených Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem Praha 6, Bělohorská 35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 26 Cdo 2343/2012-253, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2011 č. j. 51 Co 224/2011-197 potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2010 č. j. 28 C 216/2008-144, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o zaplacení částky 2 214 866,34 Kč s příslušenstvím jakožto nedoplatku na nájemném, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Komerční banky, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem, se sídlem Praha 1, Na Florenci 15, jako vedlejší účastnice řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatelů na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení, zákonného soudce a soudní ochranu, jež jsou jim garantována čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

II.

2. Stěžovatelé se svou žalobou domáhali po vedlejší účastnici Komerční bance, a. s., zaplacení částky 2 214 866,34 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nedoplatku na nájemném ze smlouvy o nájmu veškerých nebytových prostor v domě č. p. XX, Praha, ze dne 25. 9. 1991 za období čtvrtého čtvrtletí roku 2005.

3. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2010 č. j. 28 C 216/2008-144 zamítnuta a dále bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelů s poukazem na absolutní neplatnost předmětné nájemní smlouvy, neboť stěžovatelům se v řízení nepodařilo prokázat, že by k jejímu uzavření byl udělen předchozí souhlas příslušného obecního úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy účinném znění, resp. že by o jeho udělení bylo vůbec požádáno (z tohoto důvodu nemohla stěžovatelům svědčit ani fikce souhlasu dle § 3 odst. 2 věty třetí zákona č. 116/1990 Sb.). Soud neuvěřil tvrzení stěžovatelů, že žádost byla Úřadu městské části Praha 1 doručena dne 30. 8. 1991 spolupracovníkem druhého stěžovatele, Ing. Františkem Lounkem, neboť účastnickou výpověď druhého stěžovatele a výpovědi svědků Ing. Františka Lounka a Pavla Obruči považoval za nevěrohodné (z důvodů podrobně v rozsudku uvedených). Ani z dalších, v řízení provedených důkazů pak soud prvního stupně dle svého názoru nemohl učinit zjištění, že by stěžovatelé o udělení souhlasu úřad požádali, když jediným listinným důkazem, který byl stěžovateli na podporu jejich žalobních tvrzení předložen, byla kopie listiny datované dnem 30. 8. 1991 a označené jako "Věc: Udělení souhlasu dle § 3 odst. 2 zákona č. 116/90 Sb. k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor", jež byla volně založena (nikoliv tedy zažurnalizována) ve správním spise vedeném odborem výstavby Úřadu městské části Praha 1 (jiného odboru, než který žádosti dle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. vyřizoval). Tento dokument však nebyl označen podacím razítkem, jímž byla podání doručená úřadu v období let 1991-1992 označována, a jeho doručení nebylo zaznamenáno ani v podacím deníku odboru, což bylo v rozporu s tehdejší praxí, jak bylo soudem zjištěno ze sdělení Úřadu městské části Praha 1 ze dne 21. 12. 2009. Pro výše uvedené dospěl soud prvního stupně k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žádost ze dne 30. 8. 1991 byla úřadu řádně doručena, a předmětná nájemní smlouva je tak pro absenci zákonem požadovaného předchozího souhlasu příslušného obecního úřadu absolutně neplatným právním úkonem.

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jako věcně správné potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2011 č. j. 51 Co 224/2011-197, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečné dokazování, z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění a dospěl i ke správnému právnímu posouzení věci. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, na něž ve svém rozsudku v podrobnostech odkázal, upozornil odvolací soud též na z jeho pohledu nevěrohodný a účelový postup stěžovatelů v řízení, kdy stěžovatelé nejprve tvrdili, že žádost měl úřadu doručit osobně druhý stěžovatel, poté svá tvrzení změnili v tom směru, že žádost měl na úřad sám zanést svědek Lounek, a teprve posléze navrhli výslech svědka Obruči, který měl být při doručení listin na úřad rovněž přítomen.

5. Dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 26 Cdo 2343/2012-253 odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a naopak poukázal na to, že toto rozhodnutí je zcela v souladu s ustálenou soudní praxí.

III.

6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní vylíčili vlastní skutkovou verzi případu a poukázali na to, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V této souvislosti zejména namítali, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nijak nereagovaly na skutečnost, že Úřad městské části Praha 1 nalezl kopii předmětné žádosti o udělení souhlasu ve svém archivu, a dále to, že soudy označily za nevěrohodné výpovědi dvou svědků proto, že tito se neshodli na nevýznamných detailech události, jež se stala před devatenácti lety a jež pro oba svědky nebyla nikterak významná. Dle názoru stěžovatelů nemohlo jít k jejich tíži ani to, že nebyl nalezen originál žádosti o udělení souhlasu ve spise odboru obchodu a služeb, neboť tento spis byl již skartován [v této souvislosti stěžovatelé odkazují na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2541/09 (N 66/61 SbNU 53)]. Stěžovatelé poukázali též na to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, zejména pak s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 329/2010-359, a že na jejich základě byla poskytnuta ochrana práv vedlejší účastnici, která se však této ochrany domáhala v rozporu s dobrými mravy.

IV.

7. K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

8. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 14. 8. 2014 uvedl, že se ve svém rozhodnutí zabýval nejen právním posouzením věci soudem prvního stupně, ale na základě odvolacích námitek uplatněných stěžovateli i tím, zda procesní postup soudu prvního stupně byl v souladu s procesními předpisy, přičemž své závěry rozvedl na str. 6-7 rozsudku napadeného ústavní stížností. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelé nebyli v řízení zkráceni na svých ústavně zaručených právech.

9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 14. 8. 2014 pak poukázal na to, že dovolání bylo stěžovateli podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a tudíž mohlo být přípustné pouze dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012. S přihlédnutím k uvedenému byl způsobilým dovolacím důvodem jen důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, a dovolací soud tak byl vázán skutkovým stavem zjištěným před soudy prvního a druhého stupně. Protože závěr odvolacího soudu o neplatnosti smluv o nájmu nebytových prostor uzavřených před 3. 12. 1999 v rozporu s § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., tj. bez předchozího souhlasu obecního úřadu, byl v souladu s ustálenou judikaturou, neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným.

10. Obvodní soud pro Prahu 1 se přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil.

11. Aby ústavní stížnost byla odmítnuta z důvodu její zjevné neopodstatněnosti, příp. aby byla zamítnuta, ve svém vyjádření ze dne 20. 8. 2014 navrhla vedlejší účastnice řízení. Ta poukázala na to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou zcela v souladu s ustálenou judikaturou soudů obecných i Ústavního soudu, skutkový stav věci byl obecnými soudy zjištěn v souladu s provedenými důkazy, obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a věc předvídatelně posoudily a stěžovatelé byli ze strany soudu prvního stupně řádně poučeni dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu o odlišné právní kvalifikaci věci. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů dle názoru vedlejší účastnice tedy nedošlo.

12. Stěžovatelé ve své replice ze dne 10. 9. 2014 podrobně vylíčili, z jakých důvodů nepovažují hodnocení důkazů provedené obecnými soudy za nestranné a správné. Dále upozornili na jednání vedlejší účastnice, jež je dle jejich názoru třeba považovat za rozporné s dobrými mravy, a tudíž nehodné právní ochrany, a znovu poukázali na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 28 Cdo 329/2010, s nimiž jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí dle názoru stěžovatelů v rozporu. Stěžovatelé Ústavnímu soudu opětovně navrhli, aby ústavní stížností napadená rozhodnutí byla zrušena.

V.

13. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, příslušného spisového materiálu, který si za tím účelem vyžádal, jakož i vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

14. Jak je uvedeno shora, jádrem argumentace stěžovatelů uplatněné v nyní posuzované ústavní stížnosti byla především jejich kritika dokazování a zjišťování skutkového stavu, když stěžovatelé poukazovali na to, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavní soud však dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 244/03 (N 53/33 SbNU 47), 52-53]. Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy.

15. Po přezkoumání napadených rozhodnutí však Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo jeho zásah, v nyní posuzovaném případě neshledal. Ústavní soud předně nemá za to, že by bylo možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily. Ústavní soud v této souvislosti nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy nijak nereagovaly na skutečnost, že Úřad městské části Praha 1 nalezl kopii předmětné žádosti o udělení souhlasu ve svém archivu. Ačkoli tuto skutečnost vzaly soudy za prokázanou, bylo z jejich strany (zejména pak ze strany soudu odvolacího) poukázáno na to, že nebylo prokázáno, že by tato listina byla příslušnému obecnímu úřadu doručena dříve, než byla uzavřena předmětná nájemní smlouva (ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. přitom vyžadovalo, aby souhlas byl úřadem udělen před jejím uzavřením), když kopie žádosti nalezená v archivu neobsahovala otisk podacího razítka úřadu, její přijetí nebylo zapsáno v podacím deníku úřadu a listina byla do spisu pouze volně vložena, nikoli zažurnalizována, přičemž tvrzení druhého stěžovatele a svědků Lounka a Obruči, že se tak stalo dne 30. 8. 1991, bylo dle názoru obecných soudů vyvráceno mj. tím, že tento den nebyl dnem úředním. Protože tedy nebylo prokázáno, že by žádost byla úřadu doručena přede dnem 25. 9. 1991, nemohly obecné soudy dle svého názoru dospět k závěru, že by byl souhlas úřadu udělen dříve, než došlo k uzavření předmětné nájemní smlouvy (resp. že by stěžovatelům svědčila jeho fikce). Jak je patrno z právě uvedeného, byl závěr obecných soudů stran (ne)doručení žádosti obecnímu úřadu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. dostatečně podrobně a logicky odůvodněn, a proto Ústavní soud nemohl učinit závěr, že by rozhodnutí obecných soudů svědčila o jejich libovůli, která by jedině mohla vést ke kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu.

16. Stejný závěr Ústavní soud učinil, i pokud jde o námitku stěžovatelů, jíž stěžovatelé brojili proti závěrům obecných soudů o nevěrohodnosti účastnické výpovědi druhého stěžovatele a výpovědí svědků Lounka a Obruči. Ústavní soud dospěl po prostudování napadených rozhodnutí k závěru, že soudy ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily, z jakého důvodu mají tyto výpovědi za nevěrohodné, přičemž Ústavní soud není ze své pozice oprávněn tyto závěry jakkoli přezkoumávat.

17. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali též to, že jim s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2541/09 (viz výše) nemůže být přičítáno k tíži, že nebyl nalezen originál jejich žádosti ve spise odboru obchodu a služeb, což ani nebylo možné, neboť tento byl v roce 2001 skartován. Ani s tímto tvrzením Ústavní soud nemohl souhlasit. Ústavní soud se předně nedomnívá, že by závěry vyplývající z nálezu, na nějž bylo stěžovateli odkazováno, byly aplikovatelné i na nyní souzenou věc. Ústavní soud v tomto nálezu dovodil, že "z hlediska ochrany základních práv a svobod je třeba ztrátu či skartaci spisu vzít v úvahu zejména tehdy, jestliže je proti stěžovatelům namítáno, že se z důvodu ztráty rozhodujícího dokladu u úředního orgánu důkazního břemene nezhostili" [srov. nález ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2541/09 (N 66/61 SbNU 53)]. Tento názor byl však Ústavním soudem vysloven za situace, kdy v řízení vyšlo najevo, že rozhodný doklad byl založen v soudním spise, který se v důsledku pochybení soudu ztratil. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že toto pochybení soudního orgánu nemůže být stěžovateli na újmu. V nyní posuzovaném případě však z žádných, v řízení provedených důkazů nelze dle názoru Ústavního soudu učinit závěr, že by v řízení vyšlo najevo, že by předmětná žádost stěžovatelů o udělení souhlasu byla skutečně založena v již skartovaném spise. V nyní rozhodované věci nebyla dále naplněna ani druhá z podmínek pro aplikaci závěrů vyplývající z výše citovaného nálezu, když v nyní souzeném případě nelze "ztrátu" rozhodujícího dokladu přičíst pochybení Úřadu městské části Praha 1, neboť, jak uvádí stěžovatelé, archiválie příslušného odboru byly skartovány po deseti letech, přičemž ani stěžovatelé ve své ústavní stížnosti netvrdí, že by se tak stalo v rozporu s příslušnými právními předpisy.

18. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazovali dále na to, že právní posouzení věci obecnými soudy bylo překvapivé, když toto posouzení je v rozporu s aktuální rozhodovací praxí obecných soudů. Dle názoru stěžovatelů otázka, zda má nedostatek úředního souhlasu s nájmem prostor určených k provozování obchodu a služeb za následek vždy absolutní neplatnost nájemní smlouvy, doznala v rozhodovací praxi soudů od účinnosti zákona významný vývoj, přičemž stávající praxe je založena na východisku, že i přes kogentní ustanovení zákona sankcionujícího nedostatek zmíněného souhlasu absolutní neplatností musí být chráněna smluvní volnost a dobrá víra, a nezbytnost závěru o neplatnosti smlouvy proto výslovně odmítá.

19. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatelé odkázali na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 329/2010-359, které dle jejich názoru plně dopadají i na nyní projednávanou věc. Uvedli, že jim byl v roce 1992 ze strany Úřadu městské části Praha 1 udělen souhlas s uzavřením prvého dodatku ke smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 25. 9. 1991, kterým smluvní strany rozšířily předmět nájmu (souhlas byl úřadem udělen v rozsahu dodatkem provedeného rozšíření). Z této skutečnosti pak stěžovatelé dovozují, že úřad nehodlal ex post uplatnit svůj nesouhlas s uzavřením předmětné nájemní smlouvy ze dne 25. 9. 1991, a sankce neplatnosti nájemní smlouvy tak v nyní posuzovaném případě není přiléhavá, neboť tu lze mít dle shora blíže specifikovaného rozhodnutí dovolacího soudu za přiléhavou pouze tam, kde byla správnímu úřadu zmařena možnost ve veřejném zájmu nájem odmítnout, ale nikoli tam, kde tento (byť ex post) s nájmem souhlasil.

20. Této argumentaci Ústavní soud nemohl přisvědčit, neboť není pravda, jak uvedli stěžovatelé, že by současná rozhodovací praxe obecných soudů odmítla nezbytnost závěru o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy, jež byla uzavřena bez předchozího souhlasu příslušného obecního úřadu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004 sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 2005, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2312/2012, ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1983/2010 nebo ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 26 Cdo 893/2009 a další). K opačnému závěru Nejvyšší soud nedospěl ani v rozsudku ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 28 Cdo 329/2010, na nějž stěžovatelé ve své ústavní stížnosti odkázali. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí sice poukázal na to, že absolutní neplatnost dle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. má jako sankce sloužit k ochraně práv toho, kdo byl na svém právu dotčen, tj. obcím, jimž tato sankce měla sloužit ke kontrole v oblasti obchodu a služeb z hlediska jejich zájmů. Z právě uvedeného však Nejvyšší soud nedovodil, že by nájemní smlouva, k jejímuž uzavření nebyl příslušnou obcí udělen souhlas dle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., byla platným právním úkonem za situace, kdy by jím nebyl dotčen tímto ustanovením chráněný zájem obce (jak se mylně domnívají stěžovatelé). I zde dovolací soud učinil závěr, že nájemní smlouva, jež byla jejími účastníky uzavřena bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná (a to přesto, že obecní úřad v souzené věci - byť až dodatečně - tento souhlas udělil). Nejvyšší soud zde toliko uzavřel, že za takové situace, kdy obecní úřad ex post konal a souhlas udělil, mohli účastníci právem očekávat, že smlouva je platná, a hledisko dobré víry musí být při vypořádání vztahu mezi nimi zohledněno. Vztah mezi účastníky však ani v tomto případě nebyl obecnými soudy vypořádáván z titulu platné nájemní smlouvy, ale z titulu bezdůvodného obohacení.

21. Ústavní soud na tomto místě považuje za důležité připomenout, že k takovému vypořádání vztahu mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí v nyní posuzované věci sice nedošlo, avšak nestalo se tak v důsledku pochybení obecných soudů, ale proto, že stěžovatelé nepřistoupili na výzvu soudu prvního stupně, aby doplnili vylíčení rozhodných skutečností a označili relevantní důkazy v intencích poučení soudu o tom, že jejich nárok bude nadále posuzován jako nárok z bezdůvodného obohacení, jež mělo vedlejší účastnici užíváním předmětné nemovitosti bez právního důvodu na úkor stěžovatelů vzniknout. Jak se podává z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, stěžovatelé doplnění svých žalobních tvrzení odmítli s tím, že nesouhlasí se závěrem soudu o neplatnosti nájemní smlouvy, a trvají proto na tom, aby soud rozhodl o předběžné otázce platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy. Za popsané situace, kdy stěžovatelé vědomě neunesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní, v důsledku čehož nemohla být posouzena důvodnost jejich nároku, nemohou dle názoru Ústavního soudu nyní legitimně očekávat, že jim ochrana jejich práv, na kterou sami vědomě rezignovali, bude poskytnuta ze strany Ústavního soudu.

22. Jako nedůvodnou shledal Ústavní soud konečně i poslední námitku stěžovatelů, dle níž byla na základě ústavní stížností napadených rozhodnutí poskytnuta ochrana práv vedlejší účastnici, která se této ochrany domáhala v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelé v této souvislosti upozornili na to, že vedlejší účastnice nájemní vztah po dobu sedmnácti let konzumovala, přičemž neplatnosti smlouvy se začala domáhat až poté, co počala se stěžovateli jednat o ukončení nájemního vztahu. Této námitce však Ústavní soud přisvědčit nemohl, neboť i v případě, že by vedlejší účastnice v řízení námitku absolutní neplatnosti nájemní smlouvy nevznesla, musel by se soud touto otázkou zabývat, neboť k absolutní neplatnosti právního úkonu je soud povinen přihlédnout sám z úřední povinnosti.

VI.

23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl, neboť dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 3012/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies