III. ÚS 2837/14

25. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti ČSOB Pojišťovny, a. s. člena holdingu ČSOB, IČ: 45534306, adresa: Masarykovo náměstí čp. 1458, 532 18 Pardubice, zastoupené JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem Vyroubal, Krajhanzl Školout, advokátní kancelář, s. r. o., Na Příkopě 22, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. června 2014 č. j. 8 C 96/2013-94, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, které podle jejího názoru porušilo její ústavně zaručená práva nebo svobody, konkrétně čl. 11 (resp. rovněž čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatelka ke skutkové stránce projednávané věci uvádí, že žalobkyně - KINGO s. r. o. uplatnila v řízení před Okresním soudem v Pardubicích vůči žalované ČSOB Pojišťovně, a. s. nárok na pojistné plnění [podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/199 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů] z dopravní nehody, k níž došlo dne 23. 7. 2009, při níž došlo k poškození vozidla paní Ivany Plaskurové. Ta měla v době od 23. 7. 2009 do 12. 8. 2009 pro svoji potřebu vypůjčené náhradní vozidlo od žalobkyně, které pohledávku z pojistného plnění postoupila dne 12. 8. 2009.

Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím okresního soudu, jímž žalobě bylo vyhověno, a namítá, že soud se v řízení měl zabývat tím, jestli poškozená paní Ivana Plaskurová potřebovala užívat náhradní vozidlo po dobu dvaceti dnů, a měl řešit otázku, proč žalobkyni náleží pevné náklady za ujeté kilometry po celou tuto dobu užívání náhradního vozidla a měl dále vysvětlit, z jakého důvodu soud tyto náklady nekrátil.

Porušení svého práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatelka v získání "zcela bezdůvodného zisku", kterého se dostalo žalobkyni tím, že soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů, které jí prý vůbec nevznikly a které poškozená na svém vozidle používáním náhradního vozidla ušetřila.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

Okresní soud v Pardubicích uložil žalované společnosti ČSOB Pojišťovna, a. s. člen holdingu ČSOB zaplatit žalobkyni - společnosti KINGO s. r. o. žalovanou částku 1 253,- Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I) a náklady řízení v částce 17 386,- Kč. Okresní soud z provedeného dokazování vzal za prokázané, že zapůjčení náhradního vozidla na dobu dvaceti dnů bylo jak účelné, tak i vzhledem k ujeté vzdálenosti nezbytné. O nákladech řízení rozhodl nalézací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že právo na spravedlivý proces nebylo porušeno.

Stěžovatelka v dané věci namítá, že okresní soud nedostatečně zjistil skutkový stav projednávané věci a důkazy, které byly v řízení provedeny i nesprávně hodnotil. Proto i právní závěr, který obecný soud vyvodil, je prý již z těchto důvodů nesprávný.

Ústavní soud k těmto námitkám uvádí, že zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů je v zásadě záležitostí obecného soudu. Rovněž rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu podle § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a zpochybňování postupu soudu v této souvislosti tak zpravidla nemá ústavněprávní rozměr. Pouze v případě, pokud by obecný soud zamítl provedení důkazu navrženého účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění nebo by jej zcela opomenul, by byl Ústavní soud nucen do procesu dokazování zasáhnout [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. V posuzovaném případě však k takovému protiústavnímu excesu nedošlo.

Ústavní soud neshledal důvodnou rovněž námitku stěžovatelky týkající se údajně nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud v Pardubicích v odůvodnění svého rozsudku, v souladu s obsahem ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř., byť stručně, avšak dostatečně vysvětil svůj závěr o skutkovém stavu projednávané věci a z něho vyplývající právní názor. Ústavní soud proti tomuto odůvodnění nemá žádné ústavněprávní výhrady.

Výše uvedené platí tím spíše, že v projednávané věci jde o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že napadeným rozsudkem obecného soudu bylo rozhodnuto ve věci, kterou lze s ohledem na výši peněžitého plnění tvořící předmět sporu označit za bagatelní, v důsledku čehož proti němu není přípustné ani odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Bylo by proti logice tohoto omezení, aby přezkum takovéhoto rozsudku byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví [srov. např. nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583); též usnesení ze dne 5. června 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07].

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2837/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies