IV. ÚS 2532/14

25. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatele M. P., právně zastoupeného advokátem JUDr. Alexejem Hájkem, Hviezdoslavova 1600/13, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014 č. j. 69 Co 137/2014 - 169 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2013 č. j. 19 P 68/2013 - 96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.
Ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo rozhodováno o úpravě výchovy a výživy nezletilé M. P. pro dobu do i pro dobu po rozvodu manželství a úpravě styku. Obvodní soud svěřil nezletilou do výchovy matce, přičemž otci stanovil povinnost přispívat na její výživu a rovněž mu stanovil rozsah a podmínky styku s dcerou.

Se závěry obecných soudů stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť dle jeho názoru měla být nezletilá M. svěřena do tzv. střídavé péče. Soudy svými rozhodnutími nerespektovaly nejen čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, ale též vůli nezletilé, která v rámci pohovoru se soudcem dne 7. 11. 2013 uvedla, že by chtěla být jednu polovinu času s mámou a jednu polovinu s tátou. Toto své stanovisko nezletilá potvrdila v dopise, který byl soudu předán prostřednictvím stěžovatele při jednání dne 11. 12. 2013. V souvislosti s uvedeným stěžovatel poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000 č. 39221/98 a 41963/98 body 233 a násl. Jak na straně nezletilé, tak i na straně otce neexistují překážky, které by bránily řádnému výkonu rodičovské péče stěžovatele o nezletilou. V projednávané věci je zcela zřejmé, že stěžovatel je stejně kvalitním rodičem jako matka. Stěžovatel má za to, že uvedeným postupem došlo k zásahu do práva dítěte garantovaného čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož má dítě právo svobodně vyjádřit své názory ve všech záležitostech, které se ho dotýkají, přičemž názorům dítěte musí být věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Obecné soudy bez bližšího zkoumání konstatovaly celkovou nevyspělost nezletilé, což však neodpovídá jejím velmi nadprůměrným výsledkům ve škole a sportu. Podle ustanovení § 867 odst. 2 OZ je dítě starší 12 let schopno informace přijmout, vytvořit si názor a ten pak sdělit. Nezletilá dovršila 12 let věku v březnu tohoto roku. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení čl. 3 odst. 1, 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat za situace, kdy ve věci rozhodující soudy rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci v době jejich vyhlášení (§ 153 odst. 1, § 154 odst. 1 a § 211 o. s. ř.). V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Ústavní soud v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styku s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci
[srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)]. Není důvod pochybovat, že obecné soudy z těchto principů vycházely.

Ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož se obecné soudy dostatečně nezabývaly vyspělostí nezletilé a nepřihlédly k jejímu vlastnímu názoru. S takovým tvrzením stěžovatele se nelze ztotožnit, neboť z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zjevné, že právě touto okolností se soudy náležitě zabývaly, nicméně ve spojení s dalšími důkazy přiřkly tvrzení nezletilé jinou důkazní hodnotu, než jak učinil stěžovatel. Fyzická a především psychická vyspělost nezletilé není jediným předpokladem pro zřízení společné péče. Jedná se pouze o jeden z předpokladů. Z dlouhodobé judikatury vyplývá, že úpravu vztahu mezi rodiči a dětmi lze společnou péčí řešit především v těch případech, kdy vztah rodičů není zatížen natolik, aby jim bránil v běžné komunikaci. V souvislosti se střídavou péčí jsou oba rodiče postavení před celou řadu technických a sociálních otázek, na jejichž řešení by se měli být schopni relativně snadno dohodnout. Za situace, kdy je vztah rodičů minulým soužitím zatížen natolik, že je výrazně omezena komunikace mezi nimi, mohlo by nařízení střídavé péče vést ke vzniku dalších konfliktů, které by zcela jistě nevytvářely příznivé výchovné prostředí pro nezletilou. Výše uvedené však neznamená, že by otec nebyl dobrým rodičem nebo že by nebyl schopen řádně svoji dceru vychovávat. Obecné soudy si při svém rozhodování byly vědomy dobrého vztahu mezi otcem a jeho dcerou a z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že úpravou společné péče reálně zvažovaly. Jinými slovy řečeno, důvody pro svěření nezletilé pouze do výchovy matky nelze hledat ve vztahu mezi stěžovatelem a nezletilou, ale spíše ve vztahu mezi oběma rodiči.

Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost podle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za porušení zásady rovnosti účastníků řízení ani za jiný zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, neboť právní závěry v nich vyjádřené na nyní posuzovanou věc přímo nedopadají.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 25. září 2014

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2532/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies